Physical Address
304 North Cardinal St.
Dorchester Center, MA 02124
Školní lavice s otvorem pro kalamář, modré skvrny na prstech a sešit proložený savým papírem patřily po desetiletí k běžným kulisám československých tříd. Přechod z obyčejné tužky na první plnicí pero byl pro žáky významným milníkem, který se řídil přísnými didaktickými pravidly. Školní metodika dlouho trvala na používání hrotu a kuličková pera do prvních ročníků nepouštěla, zatímco drobné chyby v sešitech pomáhal zachraňovat oboustranný chemický zmizík.
Od namáčecích násadek a kalamářů k dačickému Centropenu
Až do přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století začínalo školní psaní u dřevěné násadky s ocelovým perkem. Školáci ji museli pravidelně namáčet do porcelánového nebo skleněného kalamáře, který byl zapuštěný přímo v otvoru dřevěné školní lavice. Tento způsob psaní vyžadoval značnou zručnost a každá neopatrnost končila kaňkou v písance nebo na oděvu. Učitelé inkoust dětem často sami rozlévali z velkých zásobních lahví, aby předešli nehodám při manipulaci.
Zásadní posun přinesla modernizace výroby v jihočeských Dačicích, kde se pod značkou Centropen začala ve velkém vyrábět plnicí pera určená přímo pro školní prostředí. Zpočátku šlo o pístová pera, do kterých se inkoust natahoval šroubovacím mechanismem přímo z lahvičky, a posléze o modely uzpůsobené pro každodenní školní použití.
Proč pedagogové odmítali propisky a trvali na hrotu
Když se v šedesátých letech začala v Československu šířit kuličková pera, do nejnižších ročníků základních škol dlouho nesměla. V šedesátých letech platilo pravidlo, podle něhož bylo plnicí pero pro školáky povinné až do 3. třídy právě kvůli správnému rozvoji grafomotoriky.
Důvodem byl pedagogický pohled na nácvik psaní. Výuka prvního psaní pracuje s uvolněným úchopem, přiměřeným tlakem na podložku a plynulostí tahu. Kovový hrot plnicího pera funguje na principu kapilárního vzlínání inkoustu a při psaní vyžaduje plynulý pohyb bez nadměrného tlačení. Kuličkové pero naproti tomu zanechává stopu při libovolném náklonu a k otáčení kuličky vyžaduje vertikální tlak, což pedagogové u začínajících písařů vnímali jako riziko pro nácvik plynulého a uvolněného písma. Plnicí pero tak bylo v tehdejší školní praxi považováno za nejvhodnější nástroj pro osvojení základních psacích návyků.
Revoluce v podobě bombiček a věčný boj s kaňkami
Skutečnou úlevu od nepraktického plnění z lahviček přinesla plastová bombičková pera. Malé patrony naplněné tekutým inkoustem se jednoduše zasunuly do těla pera, kde se jejich membrána prorazila trnem v úchopu. Školákům stačilo nosit v penálu krabičku náhradních bombiček a manipulace s inkoustem se výrazně zjednodušila.
Ani bombičky však neznamenaly stoprocentní čistotu. Prasklá nebo špatně usazená bombička uvnitř těla pera způsobila zaplavení mechanismu a modrý inkoust spolehlivě obarvil prsty i vnitřek penálu. Zvláštní výzvou bylo psaní plnicím perem pro leváky, kteří při psaní zleva doprava posouvali ruku přes čerstvě napsaný řádek, což před zaschnutím inkoustu vedlo k jeho rozmazání.
Nezbytnou součástí každého sešitu byl proto savý papír, lidově nazývaný „piják“. Vkládal se mezi jednotlivé stránky, aby se inkoust z právě dopsaného řádku neotiskl na protější list při zavření sešitu, a sloužil také k rychlému odsátí přebytečného inkoustu při nechtěné kaňce.
Jak fungoval chemický zmizík a proč neodstranil každý inkoust
Když žák udělal pravopisnou chybu nebo škrtanec, přišel na řadu zmizík. Šlo o praktické využití chemické reakce, která však fungovala pouze u specifických typů inkoustů. Typický mazatelný modrý inkoust, v praxi často označovaný jako královská modř, je barven sloučeninami z rodiny trifenylmethanových barviv. Tato barviva obsahují konjugovaný systém vazeb (chromofor), který pohlcuje viditelné světlo a odráží modrý odstín.
Náplň zmizíku obsahovala redukční roztok na bázi siřičitanu nebo hydrogensiřičitanu sodného. Po nanesení na stopu tohoto typu modrého inkoustu došlo k chemické redukci: molekula barviva ztratila svůj konjugovaný systém a proměnila se v takzvanou leukoformu, která je bezbarvá. Zmizík tedy inkoust z papíru neodstranil fyzicky, ale pouze změnil jeho chemickou strukturu tak, že ztratil barvu.
Tento princip zároveň vysvětluje, proč zmizík nefungoval na jiné psací potřeby ani na všechny druhy inkoustů. Červený a zelený inkoust, černá tuš nebo pasty v kuličkových perech obsahují odlišná barviva a pigmenty, které na siřičitany chemicky nereagují. Pokus o vyzmizíkování takových stop končil pouze promočeným a nevzhledně zabarveným papírem.
Proč se vyzmizíkované místo muselo přepisovat druhou stranou
Pokus napsat na čerstvě vyzmizíkované místo znovu původním perem s mazatelným inkoustem obvykle selhal. Nově nanesený inkoust se na vlhkém papíře buď ihned odbarvil, nebo se nečitelně rozpíjel. Vlákna papíru totiž zůstávala nasáklá aktivním siřičitanem, který rozložil i čerstvou dávku inkoustu z hrotu pera.
Proto se prosadily oboustranné zmizíky. Zatímco na jedné straně byl hrot s odbarvovacím roztokem, na opačném konci se nacházel modrý fix, označovaný jako přepisovač. Ten obsahoval barvivo s odlišnou chemickou strukturou, které bylo vůči redukčním účinkům siřičitanů odolné. Školák tak mohl po zaschnutí zmizíku napsat správné slovo přímo na opravené místo, aniž by nová stopa vybledla.
Vývoj psacích potřeb a proměna školního psaní
Postavení plnicích per ve školách se postupně proměňovalo spolu s vývojem nových technologií a uvolňováním metodických pravidel. Československý Centropen rozšířil svůj výrobní program o první rollery již v průběhu sedmdesátých let dvacátého století a v devadesátých letech představil například známý model Tornado s ergonomickým trojhranným úchopem.
S nástupem pestřejší nabídky moderních psacích potřeb, rollerů a ergonomických pomůcek se školní praxe postupně otevřela dalším alternativám. Důraz na uvolněné držení a správné návyky zůstal zachován, ale plnicí pero na bombičky přestalo být jedinou povolenou volbou a stalo se spíše jednou z možností vedle dalších moderních pomůcek.