Physical Address
304 North Cardinal St.
Dorchester Center, MA 02124
Devadesátka měla místo pro hodinu a půl zvuku, rozdělené mezi dvě strany. Při sestavování hudebního výběru proto nestačilo sečíst délky písniček. Na modelovém příkladu ukážeme, proč se i 88 minut hudby mohlo na C90 nevejít bez změny pořadí nebo rozdělení skladby.
Na papírovém obalu dva seznamy, nadepsané A a B. Vedle názvů se hodily i časy: právě ty rozhodovaly, kde první část výběru skončí. Dvě volné minuty na jedné straně totiž nedokázaly zachránit písničku, která se nevešla na druhou.
Tohle omezení se při pohledu na velké číslo 90 snadno přehlédne. Kazeta nenabízela jeden souvislý devadesátiminutový prostor. Nahrávku bylo potřeba rozvrhnout do dvou částí a konec strany sladit s koncem skladby, pokud ji člověk nechtěl rozdělit.
Plastová krabička usnadnila domácí nahrávání
Philips představil svůj kompaktní kazetový magnetofon v Berlíně v srpnu 1963. Datum a místo uvádí historický záznam výrobce. Šlo o mezinárodní uvedení formátu, nikoli o doklad, že v té chvíli byl přístroj běžně dostupný v československých obchodech.
Výhoda byla srozumitelná i bez technických znalostí. U cívkového magnetofonu se pásek zakládal do dráhy přístroje; kazeta jeho obsluhu zjednodušila vložením hotové krabičky. Právě pohodlnější zacházení zdůrazňuje výklad Open University o domácím magnetickém záznamu. Menší formát však znamenal také kompromisy v konstrukci a rychlosti posuvu pásku.
Z hotových nahrávek šlo sestavit vlastní pořadí. Philips Museum připomíná domácí hudební výběry ze 70. a 80. let, nahrávání z rozhlasu i popisování kartičky v krabičce. Tento zahraniční pramen dokládá způsob používání kazet; neříká, kolik takových výběrů vznikalo v československých domácnostech.
Číslo 90 se dělilo mezi strany A a B
Pro C90 se počítalo s 45 minutami na každé straně. Takto kapacitu výslovně popisuje Science Museum Group u kazety Memorex ze své sbírky. Stejný údaj najdeme v dobovém návodu Sony: při volbě délky kazety C90 pracuje s časem 45:00 pro jednu stranu.
Pro rozvržení výběru tedy platily dvě hranice současně. Celková délka musela odpovídat kapacitě kazety, ale samostatně se musela vejít také každá strana. Zbytek na konci A nebylo možné přičíst ke konci B.
U nahrávky rozdělené na krátké skladby se vhodné místo pro otočení hledalo snáz než u dlouhého nepřerušeného bloku. Ani samotný počet skladeb ovšem nestačil. Záleželo na jejich délkách a na tom, zda bylo důležité zachovat původní pořadí.
Následující propočet používá jmenovitých 45 minut na stranu. Není měřením konkrétní kazety ani tvrzením, že se všechny kusy zastavily přesně po 45:00. S případnou rezervou nad deklarovanou kapacitu nepočítáme; délky v modelu zahrnují celý zaznamenaný úsek a nepřidáváme další mezery.
Proč se modelových 88 minut nemuselo vejít
Představme si vlastní výběr osmnácti skladeb. Prvních osm trvá každá šest minut, dalších deset po čtyřech minutách. Jde o záměrně jednoduchý model, nikoli o skutečné album nebo záznam dobového nahrávání. Celková délka je 8 × 6 + 10 × 4 = 88 minut. Na papíře tedy zbývají dvě minuty.
Pokud zachováme pořadí, na stranu A se vejde sedm šestiminutových skladeb: dohromady 42 minut. Osmá už by součet zvedla na 48 minut. Přesuneme-li ji na začátek B, druhá strana dostane šest minut plus deset čtyřminutových skladeb, tedy 46 minut. Jedna minuta přebývá, přestože na A zůstaly tři minuty volné.
Nepomůže ani přejít na B o skladbu dříve. A by měla 36 minut a B zbývajících 52. Každý ještě dřívější přechod druhou stranu dále prodlouží; každý pozdější překročí limit první strany. V původním pořadí proto neexistuje místo mezi skladbami, kde lze tento výběr rozdělit na dvě části nejvýše po 45 minutách.
Změna pořadí už řešení přinese. Na A dáme šest šestiminutových a dvě čtyřminutové skladby: 36 + 8 = 44 minut. Na B zbývají dvě šestiminutové a osm čtyřminutových: 12 + 32 = také 44 minut. Veškerá hudba zůstala zachována, žádná skladba není rozdělená a na každé straně zbývá minuta.
Výsledek ukazuje, proč samotný součet délek nestačil. Při zachování pořadí bylo nutné najít vhodnou hranici mezi skladbami. Když šlo pořadí změnit, dal se stejný obsah poskládat lépe. Neznamená to, že přeházení vyřeší každý výběr; zde funguje pro uvedené délky a limit 45 minut na stranu.
Rozdělení nahrávky řešily i domácí hi-fi systémy
Počítání stran nezůstávalo jen na majiteli s tužkou a papírem. Návod Sony MHC-V800 z roku 1996 na straně 21 popisuje funkci Time Edit pro přípravu záznamu z CD podle délky kazety. Uživatel zadal kapacitu a přístroj pomáhal rozvrhnout skladby mezi strany.
Návod je dokladem funkce konkrétního modelu, nikoli vlastnosti všech magnetofonů. Ukazuje ale, že rozdělení nahrávky mělo význam i v době přístrojů s displejem a programováním skladeb. Číslo na obalu kazety stále určovalo dvě oddělené části záznamu.
Tužka přitom mohla mít u kazety ještě jiný úkol než zapisování časů. Mechanickému otáčení cívkou se věnuje náš článek o tom, proč se audiokazety přetáčely tužkou. Rozvržení hudby a manipulace s páskem byly dvě různé součásti zacházení se stejným nosičem.
U vlastní devadesátky tak stálo za to připravit dva seznamy a sečíst každý zvlášť. Nápis A nebo B na kartičce označoval i skutečnou hranici: poslední písnička první strany měla ideálně dohrát dřív než pásek. A právě proto mohlo pořadí skladeb rozhodnout, zda se hudební výběr vejde celý.