Physical Address
304 North Cardinal St.
Dorchester Center, MA 02124
Kultovní pohádka Tři oříšky pro Popelku z roku 1973 patří k nejpevnějším symbolům českých i evropských Vánoc. Původně však měla vonět rozkvetlou jarní loukou a vznikat pod letním sluncem. Nucený přesun do mrazivých měsíců přinesl filmařům obrovské komplikace: sníh se musel vyrábět z páchnoucí rybí moučky, mladý princ Pavel Trávníček nesměl promluvit svým vlastním hlasem a kůň Jurášek nesměl kvůli epidemii překročit hranice.
Když se v prosinci rozsvítí televizní obrazovky, existuje v programu jedna jistota, která spojuje generace diváků nejen v Česku a na Slovensku, ale také v Německu, Rakousku, Švýcarsku či Norsku. Pohádka Tři oříšky pro Popelku režiséra Václava Vorlíčka z roku 1973 je dnes považována za absolutní etalon zimní romantiky. Křupající sníh pod kopyty koní, zasněžené šumavské lesy a dech herců stoupající k mrazivému nebi působí jako dokonale promyšlená vánoční idyla.
Málokdo z diváků však tuší, jak dramatické okolnosti stály za samotným vznikem snímku. Podle původních plánů se film vůbec neměl odehrávat na sněhu a chybělo jen velmi málo k tomu, aby se z něj stala tuctová studiová inscenace. Skutečné natáčení na přelomu let 1972 a 1973 provázely přísné cenzurní zákazy, technická improvizace a potíže, které musel štáb řešit doslova za pochodu.
Místo rozkvetlých luk mráz: Proč musel Vorlíček přepsat scénář do sněhu
Původní scénář, který na motivy pohádky Boženy Němcové sepsal scenárista František Pavlíček, byl koncipován jako letní příběh. Děj se měl odehrávat uprostřed rozkvetlé přírody, Popelka měla běhat bosa po orosené trávě a královský ples se měl odehrávat pod širým nebem v zahradách za letního soumraku. Rozpočet barrandovského studia byl však v tehdejších cenách přísně napjatý – celovečerní výpravná pohádka by stála miliony korun, které československé studio nemělo k dispozici.
Vedení Československého filmu proto oslovilo východoněmeckou státní filmovou společnost DEFA se sídlem v Postupimi-Babelsbergu. Německá strana nabídla finanční spoluúčast a poskytnutí vlastních filmových štábů, herců i technického zázemí. Měla však jednu zásadní a nekompromisní podmínku: volné kapacity svých ateliérů a německých herců měla DEFA k dispozici výhradně v prosinci 1972 a lednu 1973. Pokud se mělo točit, muselo se začít okamžitě.
Režisér Václav Vorlíček stál před klíčovým rozhodnutím. Místo toho, aby projekt odložil na neurčito, rozhodl se celý koncept za pouhých několik týdnů radikálně přepracovat. Jak dokládá historický záznam správy hradu Švihov o vzniku a natáčení pohádky, ředitel německého studia byl v časovém skluzu a Vorlíček přesunul děj do zimního období. Koprodukční smlouvy a schvalovací protokoly má dnes uloženy Národní filmový archiv (NFA). Přesun na sníh se ukázal jako geniální tah, který filmu zajistil nesmrtelnost.
Rybí moučka a polystyren: Jak se vyráběla zimní idyla bez sněhu
Přesun do zimy však filmařům připravil těžkou zkoušku. Zima na přelomu let 1972 a 1973 byla v nížinách kolem Klatov i v Sasku nebývale teplá. Když štáb dorazil k vodnímu hradu Švihov, kde filmaři vybudovali zázemí pro Popelčin statek, místo bílé peřiny našel jen bláto a hnědou trávu. Stejný problém nastal v okolí saského loveckého zámku Moritzburg nedaleko Drážďan.
Filmový štáb musel improvizovat. Ze Šumavy se začal nákladními tatrovkami svážet skutečný přírodní sníh, ten však v teplejším počasí rychle tál. Architekti a rekvizitáři proto museli vytvořit umělou sněhovou pokrývku. Zatímco na střechy a koruny stromů se stříkal rozemletý polystyren a hašené vápno, na rozsáhlé nádvoří hradu Švihov a schodiště zámku Moritzburg byl dovezen specifický materiál: tuny suché rybí moučky a rozemletých rybích kostí z konzervárny.
Jak detailně dokumentuje svědectví a přehled Českého rozhlasu o natáčení Tří oříšků, rybí moučka sice před kamerou věrně imitovala prašan, při vlhku a oteplení však začala kvasit. Celý prostor zaplavil pronikavý zápach zkažených ryb. Herci v honosných historických kostýmech museli před kamerou předstírat zamilovanost a eleganci, ačkoliv se jim zvedal žaludek a rybí pach z oděvů nešel vyprat ještě týdny po dotočení.
Proč Pavel Trávníček nesměl mluvit a kdo ve skutečnosti mluvil prince
Jedním z největších překvapení pro laické diváky zůstává dabingové pozadí filmu. Role prince byla první velkou filmovou příležitostí pro tehdy třiadvacetiletého čerstvého absolventa brněnské JAMU Pavla Trávníčka. Režisér Václav Vorlíček byl s jeho fyzickým zjevem i jezdeckými schopnostmi velmi spokojen, problém však nastal ve chvíli, kdy mladý herec promluvil.
Trávníček měl v té době silný moravský, respektive brněnský přízvuk a protahoval koncovky (například slovo „princeznó“), což se podle režisérova názoru neslučovalo s postavou královského prince. Jak sám herec vzpomíná v rozhovoru pro Český rozhlas, o svém přeobsazení v postsynchronech se dozvěděl až dodatečně. Vorlíček totiž roli svěřil pražskému herci Petru Svojtkovi, který princi propůjčil kultivovaný, měkký a sebevědomý hlas.
V německé verzi byla situace ještě složitější: čeští herci mluvili na place česky a němečtí (například král Rolf Hoppe, královna Karin Lesch nebo macecha Carola Braunbock) německy. Všechny dialogy se následně v obou zemích musely kompletně postsynchronně předabovat do národních jazyků.
Dva Juráškové a přísná karanténa: Proč kůň nesměl přejet hranice
Podobně komplikovaná situace nastala u zvířecích hrdinů. Popelčin věrný bělouš Jurášek (v německé verzi Nikolaus) byl klíčovou postavou příběhu. V době natáčení na přelomu let 1972 a 1973 však v Československu propukla nebezpečná epidemie slintavky a kulhavky. Veterinární správa okamžitě vyhlásila přísnou mezinárodní karanténu, která pod hrozbou vysokých trestů zakazovala jakýkoliv převoz hospodářských zvířat přes státní hranice.
Bělouš proto nesměl opustit území republiky. Režisér Vorlíček musel najít dva vzhledově téměř identické koně. Scény na Šumavě a v okolí Švihova odtočil český hřebec Ibrahim zapůjčený z výzkumného chovu ve Slatiňanech. Pro scény natáčené v Sasku u zámku Moritzburg zajistila německá produkce DEFA místního náhradního bělouše.
| Role / Rekvizita | Původní plán / Verze v ČSSR | Realita při natáčení / Německá verze | Důvod změny |
|---|---|---|---|
| Roční období filmu | Jaro / kvetoucí louky | Mrazivá zima a sníh | Volné ateliéry DEFA pouze v prosinci |
| Sněhová pokrývka | Přírodní sníh ze Šumavy | Rybí moučka a polystyren | Absence mrazů a tání v nížinách |
| Hlas prince (Pavel Trávníček) | Původní hlas herce | Předaboval Petr Svojtka | Silný brněnský přízvuk Trávníčka |
| Bělouš Jurášek | Kůň Ibrahim (Slatiňany) | Druhý kůň z chovu v NDR | Veterinární karanténa (slintavka) |
| Písňový doprovod | Karel Gott (zpívaná verze) | Čistě instrumentální motiv | DEFA odmítla zpívaný text v pohádce |
Libuše Šafránková navíc udivovala celý štáb svou jezdeckou odvahou. V době, kdy se v tehdejší kinematografii běžně využívali kaskadéři – což bylo obvyklé i u dobových filmů natáčených v éře, kdy obíhala zelená stokoruna vzor 1961 – Šafránková odmítla dublérku. Byla vynikající jezdkyní z dětství a všechny nebezpečné cvaly hlubokým zasněženým terénem i jízdu bez sedla odřídila zcela sama.
Utajený autor a melodie složená za jedinou noc
Poslední velké tajemství se týkalo autorství scénáře. Skutečným tvůrcem poetického textu byl dramatik a bývalý ředitel Divadla na Vinohradech František Pavlíček. Po událostech pražského jara 1968 byl komunistickým režimem zařazen na seznam zakázaných autorů a nesměl publikovat pod vlastním jménem. Jak potvrzuje historický rozbor hradu Švihov, scénář pro barrandovskou cenzuru oficiálně zaštítila svým jménem dramaturgyně Bohumila Zelenková, které Pavlíček odevzdával část honoráře za riskantní krytí.
Podobně dramaticky vznikala i hudba. Skladatel Karel Svoboda dostal zadání narychlo. Vorlíček mu v noci zatelefonoval, že potřebuje ústřední motiv do druhého dne do ranních hodin pro natáčení v Německu. Svoboda usedl ke klavíru a ještě téže noci složil melodii, která se stala legendou. Píseň Kdepak, ty ptáčku, hnízdo máš? s textem Jiřího Štaidla nazpíval Karel Gott. Východoněmecká DEFA však zpívanou píseň v pohádce nechtěla, a tak v německé verzi zní slavná skladba pouze v orchestrálním provedení.
Jak připomíná historické ohlédnutí České televize z Moritzburgu, právě neuvěřitelná řada překážek a nutnost improvizace stvořily dílo, které dodnes nezestárlo. Zápach rybí moučky dávno vyprchal, ale čistá radost z Popelčina triumfu na schodech zámku Moritzburg zůstává v divácích napořád.