Physical Address
304 North Cardinal St.
Dorchester Center, MA 02124
Vyrazit z Prahy do Brna po dálnici D1 v sedmdesátých či osmdesátých letech znamenalo spolehnout se na papírový autoatlas v přihrádce, hlídat teplotu motoru a v půlce trasy vyhlížet záchytný bod. Právě motorest Devět křížů u Lesního Hlubokého se stal pro tisíce řidičů symbolem odpočinku u smaženého sýra, točené Kofoly a mincovního telefonu.
Prozkoumali jsme jeho proměny od první stavby u staré silnice přes dálniční boom až po oddělení od hlavní trasy.
První motorest na trase Praha–Brno vznikl ještě před zahájením stavby D1
Když se dnes řekne dálniční motorest, většina motoristů si představí unifikovaný komplex postavený současně s novým úsekem rychlostní komunikace. U Devíti křížů na 168. kilometru dálnice D1 to však bylo přesně naopak. Původní motorest vyrostl v katastru moravské obce Lesní Hluboké již v roce 1965 – tedy v době, kdy byla dálnice mezi Prahou a Brnem teprve na rýsovacích prknech projektantů a její stavba po válečném přerušení ještě ani nebyla obnovena.
Podnik vznikl na strategickém místě u frekventované císařské silnice (později značené jako I/2, dnes II/602), která po staletí nesla hlavní tíhu dopravy mezi Čechami a jižní Moravou. Již v roce 1968 se však rozběhl projekt velkorysé přestavby na moderní motel se samoobslužnou jídelnou a ubytovací částí, jehož autorem byl brněnský architekt Jindřich Synek. Realizace probíhala v postupných etapách po celé desetiletí až do roku 1979.
Když byl v roce 1975 slavnostně otevřen dálniční úsek číslo 018 mezi Velkou Bíteší a Brnem, motorest Devět křížů byl bezprostředně napojen na nově vybudované dálniční odpočívadlo. Ze zájezdní restaurace u okresní silnice se tak rázem stala výkladní skříň dálničního stravování v Československu, kterou denně míjely tisíce osobních vozů, nákladních tater i dálkových autobusů ČSAD.
Samoobslužný pult n. p. RaJ, hliníkové příbory a státní normy teplých jídel
Provoz motorestu zajišťoval národní podnik Restaurace a jídelny (RaJ) Brno-venkov. V socialistickém Československu se nabídka na jídelním lístku neřídila tržní konkurencí ani fantazií šéfkuchaře, nýbrž přísně kodifikovanými státními předpisy a cenovými skupinami. Devět křížů fungovalo ve dvojím režimu: v patře byla klasická restaurace s obsluhou ve II. cenové skupině, zatímco v přízemí odbavovala masový nápor cestujících samoobslužná jídelna zařazená do III. cenové skupiny.
Veškerá teplá jídla podléhala závazným celostátním předpisům vydaným ministerstvem vnitřního obchodu pod názvem Receptury teplých pokrmů. Každá porce měla na gram přesně určenou navážku masa, množství tuku, mouky i přílohy. Základem rychlého oběda na dálnici byla neodmyslitelná polévka – především sytá gulášová (receptura č. 10101) nebo dršťková, podávaná v tlustostěnných porcelánových miskách s tence krájeným konzumním chlebem za pár desítek haléřů.
Z hlavních jídel na melaminových podnosech dominovala sekaná pečeně s vařeným bramborem a lžící plnotučné hořčice, hovězí guláš s houskovým knedlíkem, vepřové výpečky se zelím a stále populárnější smažený sýr s tatarskou omáčkou. Jídlo se konzumovalo typickými hliníkovými příbory z národního podniku Sandrik, které se po umytí vracely zpět do plastových přepravek u výdejního okénka.
K pití se čepovala Kofola, která se v ČSSR vyráběla od roku 1960 na bázi bylinného kofeinového sirupu KOFO v opavské Galeně, případně žlutá citrusová limonáda Cito nebo sodovka ze sifonových lahví. Pro řidiče platila přísná nulová tolerance alkoholu, ale moderní nealkoholická piva tehdy ještě neexistovala. První československé nealkoholické pivo Pito, vyvinuté Výzkumným ústavem pivovarským a sladařským a vařené v Pivovaru Černá Hora, se do širší distribuční sítě dostávalo teprve na přelomu 70. a 80. let. Šoféři proto nejčastěji volili slazený černý čaj s citronem nebo klasického „turka“ ve skleničce z varného skla, usazené do plechového košíčku.
Cestování bez Wazu a mobilů: Proč se u motorestu zvedaly kapoty a stála fronta na telefon
Zatímco moderní řidič sleduje na displeji telefonu online provoz a navigační aplikace ho varuje před každou překážkou na kilometry dopředu, v 70. a 80. letech ležel v přihrádce spolujezdce žlutý skládaný Autoatlas ČSSR od Kartografie Praha. Cestování vyžadovalo plánování, sledování kilometrovníků podél vozovky a neustálou pozornost k chování vozu.
Trasa z Prahy do Brna měřila dvě stě kilometrů a v dobových podmínkách představovala pro rodinné automobily opravdovou zatěžkávací zkoušku. Na dálnici dominovaly vozy Škoda 100, 105 a 120, na které lidé léta čekali na pořadníky v Mototechně. Zejména modely řady 742 (Škoda 105/120) měly motor uložený vzadu, zatímco chladič byl umístěn v přední masce a propojen s motorem dlouhým potrubím vedeným tunelem v podlaze.
V táhlých dálničních stoupáních Českomoravské vrchoviny – kolem Humpolce, Větrného Jeníkova a před sjezdem k Devíti křížům – dostával tento chladicí systém extrémně zabrat. V parných letních dnech nebylo výjimkou vidět u krajnice odstavené vozy s vařící chladicí kapalinou a oblaky bílé páry stoupající z motorového prostoru. Parkoviště motorestu Devět křížů tak sloužilo jako záchranná stanice: řidiči po dojezdu povinně otevírali zadní kapoty, nechávali motory vydechnout a kontrolovali hladinu vody v expanzní nádobce.
Protože mobilní telefony byly hudbou daleké budoucnosti, jediným spojením s domovem či cílem cesty byly veřejné telefonní budky. Přímo u zdi motorestu byl instalován mincovní telefonní automat na pětikoruny a dvoukoruny. Běžným obrázkem odpočívadla byla stálá fronta motoristů, kteří čekali, až budou moci do sluchátka nahlásit rodině či známým v Brně osvědčenou větu: „Jsme za Bíteší, technika drží a za půl hodiny jsme u vás.“
Pověst o krvavé svatbě z roku 1540 a co pod devíti kříži našli archeologové
Motorest i celé dálniční odpočívadlo získaly své jméno podle skupiny devíti dřevěných křížů, které stojí v borovém lesíku na dohled od původní budovy. Místo opředené temnou atmosférou poutalo pozornost projíždějících po celá desetiletí.
Podle lidové pověsti z roku 1540 se na tomto místě odehrála krvavá svatba. Zhrzený nápadník, syn domašovského sedláka, neunesl, že si jeho vyvolená bere bohatého kupce z Velké Bíteše. Spolu s najatým pacholkem na svatební průvod počíhal v hlubokém lese a bez milosti postřílel nevěstu, ženicha, svatebčany i oddávajícího kněze. V záchvatu výčitek svědomí pak na místě zastřelil svého kumpána a sám se probodl. Devět dřevěných křížů mělo připomínat devět zmařených životů.
Lokalita je dnes chráněnou kulturní památkou evidovanou v Památkovém katalogu Národního památkového ústavu. Lesníci a místní obyvatelé z Lesního Hlubokého kříže po staletí pravidelně udržují a natírají karbolkou. Poslední kompletní výměna za nové modřínové trámy proběhla na podzim roku 2018.
Mystickou legendu však v roce 2012 konfrontovala moderní věda. Odborníci z Ústavu archeologické památkové péče Brno a Masarykovy univerzity provedli v okolí křížů detailní geofyzikální radarový průzkum doplněný archeologickými sondami. Výsledek bádání byl jednoznačný: pod kříži se nenacházejí žádné kosterní pozůstatky, hroby ani stopy po hromadném pohřbu z 16. století. Devět křížů tak představuje symbolický pietní památník a krajinnou legendu, která se v kolektivní paměti udržela přes čtyři sta let, nikoli skutečné pohřebiště svatebčanů.
Divoká privatizace a odříznutí od dálnice: Jak původní motorest ustoupil hotelu a fastfoodům
Polistopadový vývoj po roce 1989 přinesl do dálničního stravování radikální obrat. Státní podnik Restaurace a jídelny zanikl a motorest Devět křížů přešel v privatizaci do soukromých rukou. Nová doba přinesla změnu návyků – řidiči začali preferovat rychlé odbavení, balené sendviče, kávu do kelímku a moderní toalety namísto posezení s tácem v jídelně.
V roce 1999 prošel původní Synekův architektonický komplex zásadní rekonstrukcí a změnil se na Manažerský hotel Rozálka, který dnes funguje pod názvem hotel Annahof. Z někdejšího samoobslužného motorestu se stalo klidné ubytovací a kongresové centrum zaměřené na firemní akce a víkendové pobyty.
Největší ránu původnímu poslání motorestu však zasadila modernizace samotné dálnice D1. V souladu s přísnějšími bezpečnostními a dopravními normami vybudovalo Ředitelství silnic a dálnic v 90. a nultých letech nová velkokapacitní oboustranná odpočívadla s moderními čerpacími stanicemi OMV a mezinárodními fastfoodovými řetězci.
Tato nová centra sice převzala zavedené historické jméno „Devět křížů“, ale původní budovu motorestu od dálničního tělesa zcela odřízla svodidla a protihlukové stěny. Dnes už z dálnice k původnímu motorestu přímo nesjedete – dostanete se k němu pouze přes dálniční exit 168 po staré doprovodné silnici II/602. Budova architekta Jindřicha Synka, která po celé čtvrtstoletí vítala unavené šoféry škodovek a trabantů s horkou gulášovkou, tak zůstává němým svědkem doby, kdy cesta do Brna nebyla jen rutinním přejezdem, ale zážitkem se svými vlastními pravidly.