Čechoslováci vyvolávali černobílé fotky pod červenou žárovkou. Fotoaparát Flexaret měl snad každý

Když se v koupelně rozsvítila červená žárovka a pod práh se nacpal ručník, proměnilo se panelákové jádro v tajuplnou laboratoř. Vůně kyselého ustalovače, zvětšovák Meopta položený přes vanu a legendární dvouoký Flexaret patřily k nezapomenutelným symbolům československé rodinné fotografie.

Jakmile padla tma, z horní skříňky v předsíni se snesl těžký kufr se zvětšovacím přístrojem, přes smaltovanou vanu se položila dřevěná deska a v miskách s vývojkou se před očima začaly pomalu vynořovat černobílé snímky. Na počátku celého tohoto domácího rituálu stál přístroj, který proslavil československou jemnou mechaniku po celém světě: dvouoká zrcadlovka Flexaret z přerovské Meopty.

Technický vývoj domácích fotografických přístrojů a temných komor dnes detailně přibližuje stálá expozice Interkamera v Národním technickém muzeu v Praze, která návštěvníkům ukazuje průřez historickou fototechnikou od dřevěných ateliérových kamer až po přerovské zrcadlovky. Konstrukci čoček, objektivů a přesných mechanických závěrek podrobně mapuje také stálá expozice Optika v Technickém muzeu v Brně, věnovaná tradici československého optického průmyslu. Nezbytnou chemickou stránku celého procesu, tedy výrobu svitkových filmů, barytových papírů a vývojek, pak dokumentuje oficiální historická kronika podniku Foma Bohemia v Hradci Králové, jenž nepřetržitě vyrábí fotomateriály už od roku 1921. Spojení přerovské optiky a královéhradecké chemie vytvořilo v poválečném Československu fenomén, díky němuž se fotografické řemeslo stalo masovým koníčkem statisíců lidí.

Zrcadlový zázrak z Přerova: Proč se do Flexaretu dívalo shora a obraz ujížděl opačně

Kořeny slavného fotoaparátu sahají do roku 1933, kdy v Přerově vznikla společnost Optikotechna, založená Aloisem Benešem a konstruktérem Antonínem Mazurkem. Podnik se zpočátku soustředil na výrobu kondenzorových čoček a zvětšovacích přístrojů, ale už těsně před druhou světovou válkou představil první dvouoké zrcadlovky. Po znárodnění v roce 1946 dostal závod nové jméno Meopta (složenina slov mechanická a optická výroba) a právě zde se naplno rozběhla produkce přístroje Flexaret, který se stal vlajkovou lodí československého exportu.

Konstrukce dvouoké zrcadlovky byla na první pohled nezaměnitelná. Přední stěně vévodily dva objektivy umístěné nad sebou. Horní hledáčkový objektiv sloužil výhradně k zaostřování a kompozici: světlo z něj dopadalo na šikmé zrcátko uvnitř komory a odráželo se vzhůru na velkou čtvercovou matnici krytou výklopným plechovým světlíkem. Spodní snímací objektiv, nejčastěji proslulý čtyřčočkový Meopta Belar s ohniskem 80 milimetrů a světelností 3,5, pak v okamžiku stisku spouště osvítil samotný film. Obě soustavy byly mechanicky spřažené, takže když fotograf pod spodním objektivem posouval páčku ostření, zaostřovaly se oba objektivy současně.

Fotografování s Flexaretem vyžadovalo zcela jiný grif než pozdější koukání do malého okénka u oka. Přístroj visel na koženém řemínku na hrudi nebo břiše a fotograf do něj shlížel zpříma shora s hlavou skloněnou k pasu. Tento postoj měl zvláštní kouzlo v portrétní a pouliční fotografii, protože fotografovaný člověk se nedíval do hlavně objektivu mířícího na obličej, ale komunikoval s fotografem přirozeně. Zvyknout si však bylo nutné na to, že obraz na matnici byl kvůli odrazu v jednom zrcátku stranově převrácený. Když chtěl začátečník vyrovnat nakloněný obzor nebo posunout postavu v záběru doprava, musel otočit přístrojem na opačnou stranu, což zpočátku vedlo k úsměvným zmatkům.

Do Flexaretu se zakládal svitkový film formátu 120 navinutý na dřevěné nebo plastové cívce s ochranným černým papírem, na který se vešlo pouhých dvanáct čtvercových snímků o rozměru šest krát šest centimetrů. Pozdější modely, zejména velmi oblíbený Flexaret VI a vrcholný Flexaret VII Automat vyráběný až do počátku sedmdesátých let, však dostaly do výbavy důmyslnou redukci. Pomocí vkládacího adaptéru šlo do komory založit i běžný pětatřicetimilimetrový kinofilm, z něhož přístroj vykreslil buď klasická obdélníková políčka, nebo úsporné čtverečky. Právě díky špičkové kresbě objektivu Belar a spolehlivým centrálním závěrkám Metrapur či Prontor si přerovský přístroj zamilovali nejen amatéři, ale také přední profesionálové v čele s fotografem Janem Saudkem či reportérem Erichem Einhornem.

Paneláková koupelna pod zámkem: Proč bylo umakartové jádro ideální temnou komorou

Nafocením dvanácti snímků na svitkový film Fomapan nebo východoněmecké ORWO práce teprve začínala. Prvním krokem v domácích podmínkách bylo vyvolání samotného negativu v bakelitové nebo plastové vývojnici, kterou v Československu vyráběl podnik Plastimat Liberec. Aby se film dostal do světlotěsné nádobky, musel se nejprve odlepit od krycího papíru a nasoukat do drážek plastové spirály. Protože citlivá emulze filmu nesměla spatřit ani červené komorové světlo, odehrával se tento úkon v naprosté tmě.

Pokud rodina neměla dokonale utěsněnou komoru, soukal fotograf film do spirály večer v ložnici s rukama zabořenýma pod těžkou péřovou duchnou. Pohyb filmu v drážkách zajišťovalo střídavé pootáčení obou čel spirály, v nichž cvakaly drobné skleněné kuličky. Jakmile se však člověku pod peřinou zpotily prsty nebo v drážce zůstala kapka vody z předchozího mytí, film se zasekl, zlomil a zpod peřiny se ozývalo zoufalé klení. Teprve když zaklaplo horní víčko vývojnice, mohl se v místnosti rozsvítit lustr a začalo nalévání vývojky, přerušovače a ustalovače za pravidelného překlápění nádobky podle vteřinové ručičky hodinek.

Pro samotné zvětšování fotografií na papír se pak v československých domácnostech téměř výhradně zabírala koupelna. Zatímco obyvatelé starých činžáků a rodinných domů museli složitě zatloukat koupelnová okénka dekou a lepenkou, v nových sídlištních bytech čekala na fotoamatéry nečekaná architektonická výhoda. Jak podrobně rozebírá náš článek o tom, jak umakartové jádro v paneláku změnilo každodenní život rodin, typizovaná koupelna uprostřed bytu neměla vůbec žádné okno.

Západní sociologové předpovídali, že sídliště zchátrají a změní se v ghetta. Místo strhávání budov ale záchrana jader a plastová okna udělaly z betonu domov pro miliony lidí

Stačilo zevnitř přelepit větrací mřížku nad dveřmi kusem černého papíru z krabice od fotopapírů, utěsnit škvíru pod prahem a vznikla naprosto dokonalá temná komora. Stačilo zevnitř přelepit větrací mřížku nad dveřmi kusem černého papíru z obalu od fotopapírů, utěsnit škvíru pod prahem a vznikla naprosto dokonalá temná komora. Jedinou nevýhodou bylo, že po dobu několika večerních hodin platil pro zbytek rodiny přísný zákaz vstupu a jakéhokoliv rozsvěcení na chodbě. Běda tomu, kdo uprostřed expozice omylem otevřel dveře a osvítil otevřenou krabici s fotopapíry.

Kufříkový zvětšovák Opemus, krabičky z Hradce Králové a praskající leštička

Srdcem každé koupelnové laboratoře byl zvětšovací přístroj uložený na dřevěné desce přímo nad vanou. Také v tomto oboru držela monopol přerovská Meopta, která vyráběla ucelenou řadu přístrojů vyvážených do desítek zemí světa. Pro výhradní vyznavače kinofilmu sloužil menší a lehčí model Axomat se šikmým sloupkem, zatímco pro majitele Flexaretů a středního formátu šest krát šest centimetrů byl určen robustnější zvětšovák Opemus (a profesionální Magnifax). Genialita přístrojů Opemus spočívala v tom, že se daly pomocí několika šroubů rozebrat a naskládat do plochého kufru, který v malém panelákovém bytě nezabíral téměř žádné místo.

Suchý pás vyvolaného negativu se založil do skleněného nebo bezskleného rámečku v hlavě zvětšováku. Na základní desku pod objektiv Meopta Anaret či Belar se položil kovový maskovací rám s posuvnými lištami, které na fotce vykouzlily úhledné bílé okraje. Protože černobílý pozitivní fotopapír nebyl citlivý na dlouhovlnné červené a žlutozelené světlo, mohl fotograf v koupelně pracovat při svitu barevné komorové lampy. Nejprve se na proužku nastříhaného papíru udělala zkouška expozice a poté se pomocí černých bakelitových spínacích hodin Novex na několik vteřin rozsvítila žárovka ve zvětšováku.

Osvícený bílý papír z královéhradecké Fomy (nejčastěji lesklý barytový Fomabrom v modré krabičce nebo teple tónovaný Fomatone) se uchopil dřevěnou či plastovou pinzetou a ponořil do první misky s vývojkou Foma Univerzal. Po několika vteřinách kolébání misky se začal odehrávat nejmagičtější okamžik celého večera: ze světlé plochy vystoupily nejprve tmavé stíny, pak kontury tváří a nakonec jemné polotóny oblohy. Ve správnou vteřinu musela pinzeta fotku vytáhnout, propláchnout v octové vodě a přesunout do ustalovače, po němž se už mohlo rozsvítit bílé světlo a hotové snímky plavaly v napuštěné vaně.

Závěrečnou kapitolou byla výroba zrcadlového lesku na elektrické leštičce. Šlo o zaoblené topné těleso kryté vysoce leštěnými chromovanými plechy a napínacím plátnem. Mokré barytové papíry se položily obrazem přímo na horký plech, přejely těžkým gumovým válečkem, aby pod nimi nezůstaly vzduchové bubliny, a přiklopily plátnem. Během patnácti minut se pak z kuchyně nebo předsíně ozývalo hlasité kovové lupání: jak papír na horkém plechu schnul a smršťoval se, sám od sebe odskočil od zrcadlové plochy s dokonalým skelným leskem. Pokud však fotograf zapomněl chromovaný plech předem vyčistit a vyleštit roztokem volské žluči nebo jarovou vodou, emulze se k horkému kovu nenávratně připekla a fotku šlo z plechu dostat jen odmočením a seškrábáním.

Tajné noční směny: Jak domácí fotokomory pomáhaly šířit zakázané knihy a samizdat

V období normalizace sedmdesátých a osmdesátých let však koupelnové laboratoře se zvětšováky Opemus nesloužily pouze k výrobě rodinných alb z pionýrských táborů, svateb a podnikových rekreací. Staly se také tichou, ale mimořádně účinnou dílnou pro šíření nezávislé kultury, trampských zpěvníků, filosofických textů a zakázané literatury.

Klasické opisování strojopisů sice tvořilo základ tehdejšího samizdatu, mělo však své přirozené technické limity v počtu čitelných průklepů. Jak připomíná náš historický pohled na to, jak brněnský psací stroj Consul pomáhal šířit zakázanou literaturu, přes několik vrstev kopíráků dokázal písař vyrobit nanejvýš osm až deset tenkých průklepových kopií.

Cinknutí zvonku, osm průklepů a noční samizdat. Jak psací stroj Consul ovládl ČSSR

Když se do republiky podařilo propašovat tištěnou knihu ze západního exilu pouze na jediný víkend, nebyl čas ji přepisovat na psacím stroji. Tehdy nastoupila fotografická reprodukce. Kniha se pod dvěma stolními lampami stránku po stránce přefotila na tvrdý dokumentní film Foma. V noci se pak v utěsněných koupelnách pod zvětšovákem Opemus exponovaly stovky listů speciálního tenkého fotopapíru Foma Document, který se dal snadno ohýbat a vázat do knižních bloků. Přerovská optika a královéhradecká fotochemie tak v československých koupelnách plnily dvojí poslání: přes den uchovávaly rodinnou paměť a v noci pomáhaly zachránit zakázané slovo.