Physical Address
304 North Cardinal St.
Dorchester Center, MA 02124
Když v roce 1945 spatřila v Opavě světlo světa první Tatranka, neměla podobu dnešního obdélníku, ale špičatého trojúhelníku připomínajícího štíty Vysokých Tater. Přestože symbolika hor dala oplatce jméno, z výrobních linek musela brzy ustoupit. Ruční řezání šikmých tvarů totiž znamenalo hromady zbytečných odřezků a balení křehkých trojúhelníků do celofánu zdržovalo celou továrnu.
Představa, že by si někdo koupil v obchodě Tatranku v jiném tvaru než jako podlouhlý obdélníkový kvádřík s čokoládovou linkou po obvodu, dnes působí téměř nepředstavitelně. Pro několik generací dětí i dospělých představovala tato oplatka s lískooříškovou náplní spolehlivou svačinu do školní brašny, do kapsy na výlet nebo rychlou sladkost ke kávě. Podobně jako žvýkačky Pedro nebo legendární Kofola patřila k neodmyslitelným kulisám tuzemského všedního dne.
Pamětníci a historici potravinářského průmyslu však dobře vědí, že na úplném začátku svého příběhu vypadala slavná cukrovinka docela jinak. Její zrod je neoddělitelně spjatý s poválečným rokem 1945, slezskou Opavou a nadšením pro nově osvobozenou republiku, které se promítlo i do geometrie pečeného plátu.
Šest plátů a tvar tatranských štítů: Poválečný zrod oplatky v opavské továrně
Kořeny výroby sahají do opavského závodu, jehož tradici založil pekař Kaspar Melhior Baltasar Fiedor se svou manželkou a kterou v 19. století rozvinul jejich syn Theodor. Jak dokládají historické prameny shrnující počátky slavné oplatkářské firmy, opavská továrna proslula výrobou křehkého pečeného pečiva dávno před druhou světovou válkou. Po osvobození v roce 1945 byl však podnik znárodněn a v roce 1947 začleněn do národního podniku Československé čokoládovny, z něhož se později vyprofilovala známá značka Opavia.
Právě v poválečném ovzduší roku 1945 se zrodila myšlenka na zcela novou vrstvenou oplatku. Tehdejší tvůrci receptury museli bezprostředně po válce čelit drastickému nedostatku základních surovin. Trh trpěl deficitem kvalitního tuku, čokolády i kakaa. Vznikl proto výrobek, který sázel na chytrou kombinaci: šest vrstev křehkých pečených oplatkových plátů spojených jemnou lískooříškovou náplní. Aby se šetřilo drahou čokoládovou polevou, nenamáčela se oplatka celá, ale čokoláda se nanášela pouze po jejím obvodu.
Klíčovým nápadem byl ovšem tvar. Autoři výrobku chtěli vzdát hold společnému československému státu a jeho nejvyšším horám. Upečený a promazaný blok oplatek proto rozřezali do podoby trojúhelníků. Špičaté oplatky s tmavým čokoládovým lemováním měly svým profilem věrně připomínat majestátní skalnaté štíty Vysokých Tater. Odtud také pochází samotný název: Tatranky.
Nůž, odřezky a celofán: Proč se trojúhelníková oplatka stala noční můrou výroby
Zatímco z pohledu symboliky a propagace byl trojúhelník geniálním tahem, přímo v tovární hale způsobil obrovské technologické komplikace. Výroba v prvních poválečných letech probíhala takřka výhradně ručně. Velké oplatkové pláty vycházející z pecí měly pravoúhlý rozměr. Když z nich dělnice vyřezávaly rovnoramenné nebo pravoúhlé trojúhelníky obyčejným nožem podle šablony, vznikalo podél okrajů každého plátu neúnosné množství odpadu a polámaných odřezků.
Druhým a ještě závažnějším kamenem úrazu se stalo balení. V 40. letech minulého století neexistovaly automatické vysokorychlostní linky s moderními teplem svařitelnými fóliemi. Jednotlivé kusy se balily ručně do průhledného celofánu. Zabalit úhledně a pevně ostrý trojúhelníkový tvar tak, aby se tenké rohy oplatky neolámaly a celofán na špičkách držel, byla zdlouhavá a vysoce odborná piplačka, která brzdila tempo celé továrny.
Autentické svědectví o této zapomenuté etapě zachytila reportáž Marie Faturové publikovaná 10. června 2005 na serveru iDNES.cz u příležitosti šedesátin této cukrovinky. V článku vystoupil pamětník Josef Tomšíček, který stál přímo u poválečného zrodu Tatranek a na vlastní kůži zažil jejich výrobu. Tomšíček popsal hlavní důvod změny bez obalu: „V té době se totiž oplatky balily do celofánových obalů ručně a zabalit úhledně trojúhelník bylo mnohem náročnější než u klasického tvaru.“
Právě tato dvě čistě pragmatická fakta – zbytečný odpad drahých surovin při krájení a neúnosně pomalé ruční balení do celofánových archů – rozhodla o osudu původního tvaru. Romantická představa horských štítů musela ustoupit neúprosné ekonomice provozu. Vedení podniku rozhodlo změnit trojúhelník na klasický obdélník. Ten umožnil rozkrájet upečený plát v pravoúhlé mřížce prakticky beze zbytku a skládání celofánu kolem čtyř pravých úhlů bylo mnohonásobně rychlejší.
Přechod na obdélník a Škvarlův vynález: Konec ruční práce a nástup mechanizace
Změna tvaru na obdélníkový kvádřík otevřela cestu k postupné mechanizaci, která byla pro rostoucí poptávku obyvatelstva nezbytná. V 50. letech nastoupil do podniku inovátor a vynálezce Vilém Škvarlo, který vyvinul novou technologii a mechanické postupy výroby. Díky nim se zdlouhavé ruční řezání nožem a pracné nanášení čokolády prsty či škrabkami nahradilo strojním krájením a průjezdnými máčecími vanami, které oplatku spolehlivě olemovaly po celém obvodu.
V 60. letech se opavští pekaři pokusili o další experiment. V reakci na rostoucí oblibu čokolády vyvinuli variantu nazvanou Stadionka. Šlo o Tatranku, která nebyla máčená pouze po obvodu, ale byla kompletně zalitá v čokoládové polevě po celé ploše. Výrobek si sice okamžitě získal obrovskou oblibu, ale plánované socialistické hospodářství narazilo na strop. Spotřeba dováženého kakaa a čokoládové hmoty byla natolik vysoká, že podnik musel výrobu celomáčené Stadionky brzy zastavit. Na trh se celomáčená verze vrátila až po sametové revoluci pod názvem čokotatranky.
Původní receptura Tatranek se navíc postupem času zjednodušovala i konstrukčně. Z původních šesti křehkých oplatkových plátů klesl jejich počet v pozdějších dekádách na pět. V moderní éře optimalizací po roce 2000 pak některé varianty skončily dokonce jen u tří silnějších plátů, přičemž se měnilo i složení tuků – drahé oříšky a původní ztužené tuky částečně nahradily levnější rostlinné oleje na bázi palmového a řepkového tuku.
Od šesti plátů ke třem a rozdělení federace: Jak se proměnila receptura i trh
Příběh Tatranek má i výrazný česko-slovenský rozměr, který přežil zánik společného státu. Oplatky s tímto názvem se totiž vyráběly nejen v české Opavě, ale také na Slovensku v Pečivárnách Sereď (dnešní Sedita). V Seredi navíc v roce 1965 spatřila světlo světa sesterská oplatka Horalky, která se lišila především arašídovou náplní a odlišným grafickým pojetím obalu.
Po rozdělení Československa v roce 1993 a privatizaci obou podniků vznikl mezi českou Opavií a slovenským I.D.C. Holdingem dlouholetý právní spor o ochranné známky a vzhled obalů. Spor dospěl až k soudním žalobám kvůli údajné nekalé soutěži. Teprve v dubnu 2006 uzavřely obě společnosti smírnou dohodu: značky Tatranky i Horalky mohou na trhu používat oba výrobci, ale s jasně rozlišenou grafikou – zatímco česká Opavia tiskne název výrobku po šířce obalu, slovenské výrobky ze Seredi mají logo orientované podélně.
Když dnes vezmete do ruky zabalenou Tatranku, držíte v ruce symbol průmyslového kompromisu. Původní myšlenka z roku 1945 byla poetická – vytvořit oplatku, která bude svým trojúhelníkovým tvarem ztělesňovat tatranské velehory. Vítězem se však stal obyčejný obdélník. Nikoli proto, že by chutnal lépe, ale proto, že v poválečné továrně zvítězila nutnost neplýtvat drahým těstem a netrápit ruce dělnic nemotorným celofánem.