Hladké nohy byly výstřelek: Proč žiletky v Československu patřily mužům a jak silonky změnily zvyky

Když dnes vejdete do drogerie, regály přetékají růžovými holicími strojky, depilačními pěnami a voskovými pásky. V socialistickém Československu však nic takového neexistovalo a ocelové čepelky z národního podniku DIU Jevíčko byly vyhrazeny výhradně mužským tvářím. Proč bylo odstraňování chloupků dlouhá léta považováno za buržoazní výstřelek, jakou roli v tom sehrál lidový mýtus o ženské náruživosti a co se stalo, když do socialistických ulic vtrhly první minisukně?

Pohled do socialistické koupelny padesátých a šedesátých let by dnešní generaci pořádně zaskočil. Na poličce pod zrcadlem stálo obyčejné toaletní mýdlo s jelenem nebo Elida, sklenička s kartáčkem na zuby a v plechové krabičce odložený těžký kovový holicí strojek se šroubovací hlavicí. Patřil hlavě rodiny. Představa, že by si žena v koupelně holila nohy nebo podpaží, byla pro tehdejší společnost něčím nepochopitelným. Lidské tělo bylo vnímáno přirozeně a tělesné ochlupení nikdo nepovažoval za hygienický ani společenský prohřešek.

Jenže během několika desetiletí se pohled na ženské tělo proměnil o sto osmdesát stupňů. Co bývalo normou, začalo být vnímáno jako přežitek, a co bylo zpočátku odsuzováno jako panský rozmar manekýnek z ÚBOKu, se stalo masovým ideálem krásy. Cesta k němu však v podmínkách socialistického nedostatku připomínala dobrodružnou výpravu plnou krvavých šrámů, improvizované alchymie s peroxidem a tichých rodinných válek o tupé žiletky.

Žiletky z Jevíčka patřily mužům: Proč socialistický průmysl dámská holítka vůbec neznal

Pokud byste v šedesátých nebo sedmdesátých letech přišli do prodejny národního podniku Drogerie a požádali prodavačku o dámské holítko, nejspíš by na vás nechápavě hleděla. Centrálně plánované hospodářství nic takového neznalo a v plánech Státní plánovací komise pro takovou „rozmařilost“ nebylo místo. Průmysl se soustředil na budování těžkého strojírenství a základní hygienické potřeby pracujícího lidu.

Monopolním výrobcem holicích potřeb v Československu byl národní podnik DIU Jevíčko, který vznikl po znárodnění v roce 1948 sloučením drobných živností na Moravě, jak připomíná historie podniku Czech Blades. Z jevíčských linek sjížděly miliony oboustranných ocelových čepelek značek Astra, Luxor, Sokol či Tatra. Tyto žiletky představovaly špičku ve svém oboru a vyvážely se do celého světa, měly však jeden zásadní parametr: byly navrženy výhradně pro holení tvrdých mužských vousů v klasických bezpečnostních strojcích, lidově zvaných „bagry“.

Žádný ergonomický sklon hlavy, žádné zvlhčující pásky ani ochranné plastové mřížky. Když se žena rozhodla oholit si nohy takovou čepelkou, riskovala hluboké zářezy na holenních kostech i kotnících. Většina žen proto žiletky buď tajně „kradla“ z manželova strojku – což vedlo k bouřlivým rodinným scénám, když se muž ráno pokusil oholit tvář žiletkou otupenou o ženské nohy –, nebo se musela spolehnout na obratnost vlastních prstů a obyčejnou mýdlovou pěnu. Speciální dámské pěny či holicí gely totiž na pultech obchodů rovněž neexistovaly.

Hladká kůže jako panský rozmar: Proč starší generace vnímala holení s despektem

Představa, že ženy v minulosti toužily po hladkém těle odjakživa, je moderním mýtem. V padesátých a na počátku šedesátých let bylo tělesné ochlupení u žen naprosto běžnou součástí života. Pokud si nějaká žena nohy nebo podpaží vyholila, stávala se spíše terčem podezření. V menších městech a na vesnicích se na takové novoty pohlíželo skrz prsty jako na manýru „žen lehkých mravů“, barových tanečnic, striptérek či manekýnek z velkoměstských módních přehlídek.

Kapesní zavírák z Mikova spolehlivě ukrajoval území i řezal píšťalky. Děti ho za pár korun nosily běžně v aktovce

Běžná socialistická žena vstávala brzy ráno do továrny nebo kanceláře, po práci spěchala do fronty na maso a odpoledne obstarávala domácnost. Tělesná hygiena spočívala v pravidelném mytí mýdlem, nikoli v odstraňování chloupků. V rodinách tak často docházelo ke generačním střetům. Když dospívající dívky začaly experimentovat se žiletkami, matky a babičky často nevěřícně kroutily hlavou a ptaly se, co to vyvádějí a koho se tím snaží provokovat.

K přirozenému ochlupení se navíc vázal hluboce zakořeněný lidový folklór. Po generace se v českých i slovenských zemích tradovalo lidové rčení, že výraznější ochlupení na nohách či předloktích je neklamným znakem ženské náruživosti a horkého temperamentu. Tato představa vycházela ze staré lidové fyziognomie, která přisuzovala hustšímu ochlupení větší podíl živočišné síly a vitality. V dobách, kdy hladká kůže nebyla společenskou povinností, fungoval tento mýtus jako lichotka i praktická omluva přirozenosti: chloupky na nohou nebyly vadou na kráse, ale důkazem divoké a nespoutané povahy. Ostatně na podobné mýty spojené s tělesností často s humorem vzpomínal i známý sexuolog Radim Uzel.

Zlom šedesátých let: Minisukně, plovárny a revoluce odhalené kůže

Zatímco lidové pověry chválily náruživost a babičky kroutily hlavou, ze světa dorazila módní vlna, která stará pravidla rozmetala na prach. Druhá polovina šedesátých let znamenala v Československu zásadní uvolnění nejen v kultuře, ale také v oblékání. Londýnský vynález návrhářky Mary Quantové – minisukně – dorazil do Prahy, Brna i Bratislavy a dívky v něm objevily symbol svobody a mládí.

Jenže minisukně odhalila to, co dosavadní móda širokých a dlouhých sukní milosrdně skrývala: celé ženské nohy. Ruku v ruce s tím přišly šaty bez rukávů a na přeplněných městských plovárnách se začaly objevovat dvoudílné plavky. Když se ženské tělo poprvé ocitlo na očích veřejnosti v takové míře, pohled na tmavé a husté ochlupení začal být pro mladší generaci neúnosný. Zrodil se nový estetický ideál: mladá, moderní žena musela mít nohy i podpaží bezchybně hladké. Vznikl však obrovský paradox – touha po hladké kůži byla obrovská, ale socialistické obchody nenabízely žádné vhodné nástroje.

Past jménem silonky: Společenská etiketa versus trčící chloupky

Právě v tomto bodě vstoupil do hry fenomén, který tehdejší každodennost ovlivnil víc než cokoli jiného: dámské silonky. Československo patřilo díky průkopnickému výzkumu chemika Otty Wichterleho k polyamidovým velmocem. Podnik Elite Varnsdorf chrlil miliony párů jemných punčoch a punčocháčů, které patřily k nejžádanějšímu zboží v zemi, jak připomíná náš článek o historii československých silonek.

Socialistická společenská etiketa byla v otázce oblékání neúprosná. Jít do zaměstnání, na úřad, do školy nebo do divadla s holýma nohama bylo považováno za nepřípustné společenské faux pas. Žena musela mít punčochy i uprostřed parného léta, a to i ve chvílích, kdy rtuť teploměru šplhala ke třicítce a na nohou měla obyčejné letní sandály či plátěné cvičky.

Jenže jemný silon o síle 15 až 20 DEN žádné ochlupení nezakryl. Naopak – pod napnutým umělým vláknem chloupky nevzhledně prosvítaly, tlačily se skrz drobná očka úpletu a nepříjemně elektrizovaly. Při každém kroku se vlákna zachytávala za chloupky a tahala za kůži, což způsobovalo svědění a podráždění. Ženy, které se neholily, tak v silonkách doslova trpěly, zatímco ty, které sáhly po pánské žiletce, musely řešit zarůstající chloupky a zanícené pupínky.

Od peroxidu po podpultový Tuzex: Domácí alchymie a shánění západní kosmetiky

Když selhal oficiální trh, nastoupila pověstná československá kutilská improvizace. Ženy, které se bály krveprolití s žiletkou Astra, hledaly alternativní cesty. Nejpopulárnější metodou se stalo chemické odbarvování. V lékárnách se za pár korun kupoval tříprocentní peroxid vodíku, lidově zvaný „kysličník“. Do něj se přidávalo několik kapek amoniaku (čpavku) a touto štiplavou směsí se potírala lýtka nebo předloktí. Cílem nebylo chloupky odstranit, ale spálit jejich pigment, aby získaly světlý odstín a splynuly s pokožkou. Daň za tento postup byla vysoká – kůže pálila, rudla a tmavší chloupky často získaly podivně rezavý nádech.

Supraphon hrál už za první republiky: Slavné jméno nenesly desky, ale gramofony

Další běžnou pomůckou byla obyčejná pemza. Ženy si ve vaně napařily nohy a drsným porézním kamenem chloupky krouživými pohyby doslova obrušovaly. Výsledkem byla sice hladká, ale sedřená a bolavá pokožka. Recepty na domácí depilační pasty z vařeného cukru, vody a citronové šťávy se šířily v ručně opisovaných sešitech mezi kolegyněmi v práci. Historické ukázky dobových kosmetických pomůcek a flakonů dnes uchovávají například sbírky Národního muzea v databázi eSbírky.

Skutečným pokladem pak byla kosmetika ze zahraničí. Kdo měl přístup k Tuzexu a disponoval bony, mohl občas narazit na západní depilační krémy – legendou se stala zejména italská značka Opilca, která pronikla do povědomí celého východního bloku. Podobné zboží se vozilo jako nejcennější suvenýr z dovolených v Jugoslávii, Maďarsku nebo východním Německu. Tuba voňavého krému či balení jednorázových plastových holítek z ciziny se v ženských kolektivech opatrovaly jako rodinné stříbro a často sloužily jako výměnná měna za jiné nedostatkové služby.

Teprve pád železné opony v roce 1989 a otevření hranic přinesly do českých koupelen západní standard. Regály zaplavily vícebřité strojky navržené přímo pro ženské křivky, depilační pěny s aloe vera a elektrické epilátory. Éra řezání kotníků otcovou žiletkou, pálení kůže kysličníkem a chlupatých nohou v kousavých silonkách definitivně skončila. Zůstala po ní jen nostalgická vzpomínka na dobu, kdy i zdánlivě banální touha po hladké kůži znamenala každodenní souboj s nedostatkem a odvahu vzepřít se zažitým společenským předsudkům.