Physical Address
304 North Cardinal St.
Dorchester Center, MA 02124
Zatímco komunistický režim existenci západního televizního signálu oficiálně popíral a trestal, miliony Čechoslováků večer ladily rakouskou ORF a západoněmeckou ARD. Na střechách rostla podomácku stavěná plzeňská síta a do televizorů Tesla se tajně pájely pašované barevné dekodéry.
Dějiny radiokomunikační techniky, televizního vysílání a proměny domácí elektroniky v Československu dnes představují významnou součást sbírek národních paměťových institucí. Vývoj studiové techniky a televizních přijímačů dlouhodobě dokumentuje expozice Televizní studio v Národním technickém muzeu v Praze. Každodenní život za normalizace, společenské nálady i způsoby trávení volného času odborně zkoumá a prezentuje Historické muzeum Národního muzea v Praze. Vývoj státní regulace radiového spektra a historický kontext kmitočtového hospodářství uchovává v archivních záznamech Český telekomunikační úřad. Tyto historické prameny dokládají neobyčejnou technickou vynalézavost obyvatel, kteří dokázali překonat železnou oponu pomocí vlastnoručně sestrojených antén a elektronických obvodů.
Okno do zakázaného světa: Kde všude v Československu západní vlny přelétaly hranice
Když se v šedesátých a sedmdesátých letech začala v domácnostech po celém Československu masově šířit televizní obrazovka, komunistické vedení státu v ní spatřovalo především nejdůležitější nástroj ideologického působení na masy. Oficiální vysílání Československé televize podléhalo přísné stranické cenzuře, zprávy líčily socialistický blok jako oázu míru a prosperity, zatímco západní svět vykreslovaly jako zahnívající kapitalismus plný krizí, nezaměstnanosti a kriminality. Jenže elektromagnetické vlnění neuznává ostnaté dráty ani hraniční pásma. Silné televizní vysílače postavené na území Spolkové republiky Německo a Rakouska svým signálem pokrývaly podstatnou část československého území.
Západočeské příhraničí, Chebsko, Sokolovsko, Karlovarsko a zejména Plzeňsko se nacházely v dosahu bavorských vysílačů Ochsenkopf a Hoher Bogen, které šířily signál prvního programu ARD, druhého programu ZDF a regionálního Bayerischer Rundfunk. V jižních Čechách a na jižní Moravě, od Českých Budějovic přes Jindřichův Hradec a Znojmo až po Brno a Břeclav, byl zase dominantní příjem rakouských stanic ORF 1 a ORF 2 z mohutných vysílačů Jauerling u Kremže a Kahlenberg nad Vídní. Při příznivých povětrnostních podmínkách a díky dálkovému šíření vln v pásmu VHF a UHF se rakouský i německý signál dostával také na vyvýšená místa v Praze, především na Petřín, Pankrác, Žižkov a Strahov, a dokonce i do východočeských nížin.
Pro statisíce rodin představoval večerní stisk přepínače kanálů naprostý kulturní šok. Zatímco na prvním programu ČST běžel projev generálního tajemníka Gustáva Husáka nebo agitka o plnění pětiletky, na západních kanálech sledovali diváci pestrobarevné show, závody Formule 1 a hitparády. Fascinaci vyvolávaly i samotné reklamy na automobily, prací prášky a čokolády s fialovou krávou. Mládež navíc z odpoledních vysílání přirozeně pochytila němčinu a dospělí bez potíží sledovali kriminální seriály Místo činu nebo Derrick, protože obrazový děj byl srozumitelný i beze slov.
Oficiální tabu, zákaz ve společných anténách a slídící měřicí vozy
Oficiální postoj komunistického režimu k západnímu televiznímu vysílání byl plný pokrytectví. Vedení státu a cenzurní orgány se tvářily, jako by žádné zahraniční vlny nad republikou neexistovaly. Týdeník Československá televize i denní tisk měly přísný zákaz otiskovat programy zahraničních stanic. Kdo chtěl vědět, co večer dávají na stanicích ARD či ORF, musel spoléhat na pašované rakouské noviny Kurier, programové přílohy časopisu Hörzu přivezené od příbuzných, nebo si vyslechnout ranní programové hlášení v rakouském rozhlase a zapsat si začátky filmů tužkou na okraj kalendáře.
Skutečný boj nastal s masivní výstavbou panelových sídlišť v sedmdesátých a osmdesátých letech. Na střechách paneláků se instalovaly systémy Společných televizních antén, zkráceně STA. Federální ministerstvo spojů a správy bytového hospodářství vydaly nekompromisní směrnice zakazující zařazovat signály západních televizí do hlavních stanic a zesilovačů STA. Domovní důvěrníci a uliční výbory KSČ pečlivě kontrolovali, zda některý z nájemníků neprovádí nepovolené úpravy rozvodů. Pokud se v některém vchodě našel odvážný televizní technik, který tajně zapojil kanálovou vložku pro rakouský signál, následovalo okamžité udání, policejní šetření a odpojení celé větve.
Podobně jako v případě rozhlasových vln, kde tajný noční poslech Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky přes rušičky provázelo neustálé riziko udání sousedy, i sledování západních obrazovek nutilo rodiny k opatrnosti.
Nejcitlivějším bodem celého systému byly děti. Učitelky v mateřských a základních školách v příhraničních oblastech dostávaly metodické pokyny k prověřování rodinného zázemí. K odhalení nepovoleného sledování západních kanálů stačila zdánlivě nevinná otázka při výtvarné výchově: jakou barvu má kráva na louce? Pokud dítě bez váhání namalovalo krávu fialovou barvou, pedagogický sbor okamžitě věděl, že doma běží reklama na čokoládu Milka z bavorského vysílače. Rodiče proto své potomky přísně instruovali, že o tom, co viděli večer na obrazovce, se ve škole nesmí říct ani slovo.
Válka barevných norem: Proč komunisté zavedli SECAM a jak pomohlo tajné pájení
Když v květnu 1973 zahájila Československá televize pravidelné barevné vysílání u příležitosti dvacátého výročí zahájení televizního provozu, ocitlo se tuzemské publikum před obrovskou technologickou pastí. Celá západní Evropa včetně Spolkové republiky Německo a Rakouska vysílala v osvědčeném barevném systému PAL, který vyvinul německý inženýr Walter Bruch ve společnosti Telefunken. Tento systém využíval normu B/G s kmitočtovým odstupem zvuku od nosné obrazu rovných 5,5 MHz. Naproti tomu státy východního bloku pod přísným politickým diktátem Moskvy povinně převzaly francouzsko-sovětský systém SECAM IIIb s východoevropskou normou D/K a odstupem zvuku 6,5 MHz.
Tento politicko-technologický rozkol měl pro běžného diváka zásadní důsledky. První československé barevné televizory řady Tesla Color vyráběné v národním podniku Tesla Orava v Nižné na Oravě opouštěly výrobní pásy vybavené výhradně dekodérem SECAM. Pokud majitel takového drahého přístroje, který stál přes dvanáct tisíc korun, naladil západoněmeckou ARD nebo rakouskou ORF, na obrazovce se zobrazil pouze černobílý obraz. Aby toho nebylo málo, z reproduktoru se místo čisté němčiny linulo nesnesitelné hlasité chrčení a šum, protože zvukový mezinosný kmitočet 5,5 MHz nedokázaly tuzemské vstupní obvody zpracovat.
Zrodila se proto éra nelegálního elektronického kutilství. Poptávka po barevném obraze byla obrovská a státní opravny měly jakékoliv zásahy přísně zakázány. Do akce nastoupili amatérští radioamatéři, členové Svazarmu a zruční televizní mechanici. Klíčové integrované obvody TBA520, TBA540 a pozdější řady TDA se tajně pašovaly z Německa a Rakouska nebo nakupovaly na burzách. V panelákových kuchyních se leptaly plošné spoje a sestrojené moduly PAL i zvukové konvertory pro normu 5,5 MHz se načerno vlepovaly do útrob televizorů Tesla. Zákazník za úpravu zaplatil kolem tisíce korun, ale odměnou byl čistý zvuk a syté barvy západního světa.
Fenomén plzeňského síta: Stožáry, předzesilovače a souboj s terénem
Samotná úprava televizoru by byla k ničemu bez kvalitního a stabilního vstupního signálu. Vzhledem k tomu, že signál ze zahraničních vysílačů překonával vzdálenosti mnoha desítek až stovek kilometrů a musel překonávat pohraniční pohoří Šumavy a Českého lesa, byla běžná pokojová anténa zcela nepoužitelná. Na střechách rodinných domů, chalup a chat začaly vyrůstat vysoké stožáry ověšené monstrózními konstrukcemi. Zrodil se technický fenomén, kterému se v celém Československu neřeklo jinak než plzeňské síto.
Plzeňské síto představovalo sofistikovanou vícedipólovou fázovanou anténní soustavu doplněnou o odrazovou stěnu z hustého drátěného pletiva a řadu direktorů. Tato konstrukce dosahovala mimořádně vysokého zisku a úzké směrovosti, což bylo nezbytné pro vytažení slabého užitečného signálu z všudypřítomného šumu. Materiál na stavbu antén se sháněl všemožnými způsoby. Hliníkové trubky a profily se tajně vynášely ze strojírenských podniků, naohýbané dipóly se vyráběly ze svářecích drátů a jako odrazové stěny sloužily pozinkované králičí pletivo nebo zahradní ploty.
K anténě bylo nutné připojit nízkošumový kanálový předzesilovač umístěný přímo na stožáru co nejblíže dipólu. Tyto předzesilovače využívaly moderní křemíkové tranzistory Tesla řady KF 525 nebo pašované západní polovodiče. Návody na stavbu kolovaly v komunitě radioamatérů v podobě samizdatových strojopisů. Odborné časopisy jako Amatérské rádio a Sdělovací technika sice z politických důvodů nesměly uvádět, že zapojení slouží k příjmu kapitalistické televize, ale publikovaly schémata nízkošumových selektivních zesilovačů pro dálkový příjem v pásmech UHF s tak detailními parametry, že každý zasvěcený kutil přesně věděl, pro který kanál bavorského vysílače je obvod laděn.
Podobně vynalézaví museli být lidé i v oblasti hudby, kde se nahrávky ze západních rádií přetáčely na kotoučové magnetofony Tesla za asistence nastraženého prstu na pauze před mluvícím hlasatelem.
Amatérská instalace předzesilovačů však přinášela i rizika. Pokud kutil předzesilovač špatně naladil nebo překročil mez stability, obvod se rozkmital a začal fungovat jako nežádoucí vysílač, který spolehlivě zarušil příjem televizního signálu v celém sousedství. Do terénu pak vyjížděly žluté měřicí vozy Radiokomunikační a inspekční služby vybavené citlivými spektrálními analyzátory a směrovými goniometry. Neopatrný stavitel antény pak čelil pokutě od telekomunikační inspekce a okamžitému zabavení zařízení.
Pád železné opony v éteru a technologické dědictví
V průběhu osmdesátých let dosáhlo sledování zahraniční televize tak masových rozměrů, že komunistický režim musel fakticky kapitulovat. V západočeských městech a na jižní Moravě mělo plzeňské síto na střeše prakticky každé stavení a v panelácích se signál tajně rozváděl soukromými koaxiálními kabely spuštěnými z oken a balkonů. Když v listopadu 1989 vypukla sametová revoluce, byla to právě rakouská ORF a západoněmecká ARD, které obyvatelům Československa přinesly necenzurované záběry z brutálního zásahu pořádkových sil na Národní třídě v Praze i záběry pádu Berlínské zdi, zatímco oficiální Televizní noviny ČST ještě několik dní situaci bagatelizovaly a zkreslovaly.
| Zahraniční vysílač | Vysílací stanice a země | Hlavní zasažené oblasti v ČSSR | Vysílací norma a zvuk | Typické antény a technické úpravy |
|---|---|---|---|---|
| Ochsenkopf (Smrčiny) | ARD, Bayerischer Rundfunk (SRN) | Chebsko, Sokolovsko, Karlovarsko, Plzeň | PAL B/G (zvuk 5,5 MHz) | Plzeňské síto, předzesilovač KF 525, modul PAL |
| Hoher Bogen (Bavorský les) | ZDF, Bayerisches Fernsehen (SRN) | Domažlicko, Klatovsko, Plzeňsko, Šumava | PAL B/G (zvuk 5,5 MHz) | Vícedipólové matrace, Yagi soustavy, konvertor |
| Jauerling (Kremže) | ORF 1, ORF 2 (Rakousko) | Českobudějovicko, Třeboňsko, Jindřichohradecko | PAL B/G (zvuk 5,5 MHz) | Kanálové Yagi antény, filtr 5,5 MHz, dekodér PAL |
| Kahlenberg (Vídeň) | ORF 1, ORF 2 (Rakousko) | Znojemsko, Břeclavsko, Brno, Bratislava | PAL B/G (zvuk 5,5 MHz) | Fázované anténní soustavy, dálkový linkový zesilovač |
| Schöckl (Štýrský Hradec) | ORF 1 (Rakousko) | Jižní pohraničí Moravy (při inverzi) | PAL B/G (zvuk 5,5 MHz) | Úzce směrové soustavy pro dálkový troposférický příjem |
S pádem komunistického režimu na konci roku 1989 se otevřely hranice a technický souboj o západní signál skončil. Československá televize v průběhu devadesátých let definitivně přešla na evropský systém PAL, trh zaplavily moderní zahraniční televizory s vícesystémovými tunery a střechy domů ozdobily satelitní paraboly. Fenomén plzeňských sít a tajně pájených modulů PAL však zůstává fascinující kapitolou našich moderních dějin. Ukázal nezdolnou touhu lidí po svobodných informacích, technickou genialitu českých amatérů a skutečnost, že žádná totalitní moc nedokáže postavit zeď proti neviditelným vlnám svobodného lidského poznání.