Kyselé brnění na jazyku znal v Československu každý. Plochá baterie ze Slaného poháněla svítilny i autíčka

Stačilo přiložit špičku jazyka ke dvěma mosazným plíškům a člověk hned věděl, jestli v článku zbyla ještě nějaká energie. Plochá baterie o napětí čtyři a půl voltu z podniku Bateria Slaný nechyběla v žádné domácnosti, plechové svítilně ani dětské hračce na bowden.

Vývoj tuzemských galvanických článků a přenosných svítilen dnes dokládají muzejní sbírky i průmyslové archivy. Historii podnikání Jaroslava Pály a následné výroby v národním podniku Bateria podrobně mapuje Vlastivědné muzeum ve Slaném, zatímco technické provedení dobových elektrických spotřebičů uchovává Národní technické muzeum v Praze. Proměny předmětů každodenní potřeby a elektrických hraček dokumentuje Historické muzeum Národního muzea a dobové objemy výroby spolu se spotřebitelskými cenami eviduje Český statistický úřad.

Od prvorepublikové značky Palaba k národnímu monopolu

Příběh nejslavnější československé baterie začal už v roce 1919. Podnikatel Jaroslav Pála se tehdy vrátil z Hamburku a v opuštěném cukrovaru ve Slaném rozjel výrobu suchých galvanických článků. Svou značku pojmenoval Palaba jako složeninu slov Pála a baterie. Továrna rychle rostla, vyvážela do desítek zemí a za první republiky patřila k nejmodernějším chemickým závodům ve střední Evropě.

Po druhé světové válce byl závod znárodněn a přejmenován na národní podnik Bateria Slaný. Hlavním symbolem výroby se stal plochý článek s mezinárodním označením 3R12. Pod papírovým obalem se skrývaly tři navzájem propojené zinko-uhlíkové válcové články, z nichž každý dodával napětí jeden a půl voltu. Horní část uzavírala vrstva černé zalévací smoly, ze které vyčnívaly dva pružné mosazné plíšky.

Zkouška špičkou jazyka a vyteklý salmiak v hračkách

Kratší mosazný plíšek označoval kladný pól a delší patřil zápornému. Protože běžné domácnosti neměly doma měřicí přístroje, stav baterie se ověřoval tím nejjednodušším způsobem. Člověk přiložil oba plíšky na špičku jazyka. Pokud byla baterie čerstvá, vlhký povrch jazyka uzavřel obvod a vyvolal okamžité nakyslé zabrnění. Slabý článek už na jazyku téměř neštípal.

Plochá baterie stála v drogeriích a elektrech jen několik korun, ale měla jednu nepříjemnou vlastnost. Jakmile se článek vybil, zinkový kalíšek uvnitř se postupně rozpustil a ven pronikl zahuštěný roztok chloridu amonného. Lidé proto museli baterie před zimou poctivě vyndávat z hraček, jinak bílý lepkavý povlak rozežral kontakty uvnitř autíček na bowden i pouzdro pod palubní deskou, kterým byl vybaven plechový šlapací Moskvič se svítícími reflektory.

Plechový sen za půlku výplaty. Proč šlapací Moskvič pobláznil zemi

Plechová svítilna na knoflíku u košile a barevná sklíčka

Největším spojencem ploché baterie byla hranatá kovová svítilna vyráběná v závodě v Lipníku nad Bečvou, která se prodávala pod exportní značkou Myday. Po odklopení čelního víčka s parabolou se dovnitř vložil plochý článek a mosazné plíšky samy dosedly na kontakty spínače. Na zadní straně nechyběl kožený řemínek s prostřihem, díky němuž šlo svítilnu zavěsit na knoflík kabátu nebo košile a nechat si volné ruce.

Nejžádanější verzí byla návěstní baterka s posuvnými páčkami na boku. Ty umožňovaly vysunout přímo před žárovku červený nebo zelený plastový filtr. Původně šlo o pomůcku pro železničáře, posunovače a vojáky při nočním řízení provozu. V praxi se však barevné přepínání stalo obrovskou atrakcí pro děti na letních táborech, které s ní pod dekou vysílaly tajné signály.

Školní pokusy s žárovkou a ústup do muzejních vitrín

Dlouhé mosazné vývody měly ještě jedno využití, které si vybaví každý někdejší školák. V hodinách fyziky na základních školách sloužila plochá baterie jako bezpečný zdroj stejnosměrného proudu. Na pružné plíšky šlo bez pájení snadno namotat odizolovaný měděný drátek, připojit malou žárovičku v objímce a sestavit první jednoduchý elektrický obvod. Na dětských výpravách pak baterka v batohu tvořila povinnou výbavu hned vedle předmětů, mezi něž patřil kapesní nožík Rybička z Mikulášovic.

S nástupem úsporných diodových svítilen a kompaktních tužkových článků začala sláva plochých baterií v devadesátých letech rychle pohasínat. Výroba v historickém areálu u slánského nádraží skončila na přelomu tisíciletí. Ačkoliv se články typu 3R12 v omezeném množství vyrábějí pro starší svítilny dodnes, z běžných pokladen v obchodech už téměř vymizely.

Kapesní zavírák z Mikova spolehlivě ukrajoval území i řezal píšťalky. Děti ho za pár korun nosily běžně v aktovce