Physical Address
304 North Cardinal St.
Dorchester Center, MA 02124
Kovová spirála na kabelu dokázala uvařit vodu na tureckou kávu přímo ve sklenici od hořčice. Legendární ponořovák byl nepostradatelnou zbraní v kancelářích, na studentských kolejích i v kempech, i když při neopatrné manipulaci spolehlivě vyhazoval pojistky.
Vývoj tuzemských elektrospotřebičů a vybavení domácností dokumentují sbírky Národního technického muzea v Praze i fondy v Technickém muzeu v Brně. Životní styl a každodenní kulturu minulých desetiletí mapuje Historické muzeum Národního muzea a historické přehledy maloobchodní spotřeby uchovává Český statistický úřad. V éře bez moderních rychlovarných konvic představoval ponorný spirálový vařič nejrychlejší cestu k horké vodě.
Geniální spirála do kapsy z Hlinska i dovozu
Zatímco doma stála na sporáku pískací konvice nebo hliníkový hrnec, mimo domácí kuchyni byla situace mnohem složitější. Kanceláře, vrátnice, dílny ani ubytovny nedisponovaly kuchyňskými kouty. Právě zde nastupoval kompaktní ponorný vařič, kterému nikdo neřekl jinak než ponořovák. Šlo o jednoduchou kovovou trubičku stočenou do dvou až tří závitů, uvnitř které byl v izolační vrstvě zalisovaný odporový drát.
Přístroje vyráběl národní podnik Elektro-Praga Hlinsko, různé výrobní družstva i zahraniční podniky v NDR a Sovětském svazu. V obchodech stály několik desítek korun a lišily se především velikostí a příkonem. Malé cestovní verze s příkonem tři sta až pět set wattů se snadno vešly do tašky, zatímco velké litrové spirály dokázaly během několika minut přivést k varu celý plechový kbelík vody.
Rituál s hořčičákem a tajné vaření na kolejích
Nejčastější pracovní nádobou pro ponořovák byla silnostěnná sklenice od plnotučné hořčice nebo keramický hrnek. Postup vyžadoval cvik. Spirála se zavěsila pomocí malého plechového háčku za okraj sklenice tak, aby hladina vody sahala mezi vyražené rysky minima a maxima. Po zapojení do zásuvky začala voda kolem rozpáleného kovu okamžitě syčet a stoupat v divokých bublinách k povrchu.
Na vysokoškolských kolejích představoval ponořovák přísně zakázanou položku. Provozní řády jeho používání trestaly pokutami, protože staré elektrické rozvody nezvládaly nápor desítek spirál zapnutých ve stejnou chvíli. Studenti v něm přesto vařili nejen kávu, ale také polévky ze sáčku nebo párky. Vynalézavost tehdejšího života připomíná také to, proč se mléko prodávalo v polyetylenovém sáčku a vyžadovalo plastové stojánky.
Žhavý kov na suchu a strach z prasklého skla
S ponořovákem se pojilo jedno základní pravidlo: nikdy nezapínat na suchu a nikdy nevytahovat z vody pod proudem. Přístroj totiž neměl žádnou tepelnou pojistku ani termostat. Kdo ve spěchu vytáhl spirálu z hrnku dříve, než vytáhl zástrčku ze zdi, sledoval během pár vteřin děsivé divadlo. Kov se okamžitě rozžhavil do ruda a topný drát uvnitř se přepálil s hlasitým lupnutím.
Pokud žhavý vařič dopadl na linoleum nebo leštěný kancelářský stůl, zanechal za sebou nesmazatelnou černou stopu a spáleniště. Riziko hrozilo i samotnému nádobí. Obyčejná tenkostěnná sklenice pod náporem prudkého lokálního žáru ráda praskala, takže ranní rituál občas skončil potopou na pracovním stole plném důležitých úředních spisů.
Nástup rychlovarných konvic a loučení s legendou
Přes všechna úskalí byl ponorný vařič symbolem absolutní cestovní svobody. V koženkovém pouzdře na zip putoval v kufru autokempistů k Balatonu i na Jadran. V dobách, kdy se na cestách počítala každá koruna, dokázal v hotelovém pokoji uvařit polévku i ranní čaj bez nutnosti platit v drahých restauracích. Pro tehdejší kempování byl stejně typický jako plochá baterie ze Slaného v plechové svítilně.
Konec slávy přinesla devadesátá léta s masovým nástupem plastových rychlovarných konvic s automatickým vypínáním. Ponořovák se ze stolů a ubytoven vytratil téměř ze dne na den. Dnes zůstává milou vzpomínkou na dobu, kdy k přípravě horkého nápoje stačil jeden kovový závit, trocha opatrnosti a sklenička od hořčice.