Na konci třicátých let přišly o místa i vdané učitelky s dostatečně zajištěným manželem

V lednu 1939 odešly z hostivické obecné školy za odbytné čtyři vdané učitelky. Za personální změnou stálo nařízení, které dovolovalo posuzovat jejich zaměstnání také podle toho, zda se rodina uživí bez jejich platu. Učitelské zkoušky a praxe tak samy o sobě místo neochránily.

Hostivická školní kronika zachycuje zvláštní souběh událostí. Při návštěvách 11. a 20. ledna 1939 okresní inspektor ocenil svědomitou práci sboru i opravy žákovských písemností. Ve stejném školním roce pak do kroniky přibyl záznam o odchodu čtyř žen. Jeho vysvětlení se netýkalo toho, jak učí, ale jejich manželství a rodinného příjmu.

Čtyři jména, dvě výměny před tabulí

Přepis kroniky školního roku 1938/1939, zpřístupněný na webu Hostivická historie, jmenuje Ludmilu Hübschovou, Marii Klímovou, Annu Panochovou a Františku Zierisovou. Všechny se podle zápisu vzdaly služby za odbytné. Kronikář spojuje opatření s příchodem českých učitelů z odstoupeného území a ze Slovenska, pro které se hledalo uplatnění.

Klíče od bytu a bláto po kolena. Proč se lidé stěhovali na staveniště

Nešlo přitom o čtyři současně opuštěné třídy. Klímová a Panochová měly zdravotní dovolenou. Hübschová vedla dívčí IV. B, Zierisová chlapeckou II. A. Jejich místa převzali Vladimír Chalupný z Tachlovic a Ladislav Pexa z Jinočan. Obecný důvod personálních přesunů tedy nelze zaměnit za tvrzení, že oba noví učitelé přijeli rovnou z pohraničí.

Za strohými jmény byly roky přípravy na povolání, jak dokládají také životopisné medailony na Hostivické historii. Ludmila Hübschová složila zkoušku učitelské způsobilosti roku 1932 a před Hostivicí učila v Křivoklátě, Lišanech a Chýni. Františka Zierisová měla zkoušku způsobilosti už z roku 1921 a zkušenosti z řady škol včetně šestiletého působení ve Smečně. Obě přišly do Hostivice jako definitivní učitelky.

Rodinný rozpočet jako důvod k výpovědi

Vládní nařízení č. 379/1938 pocházelo z 21. prosince 1938 a účinnosti nabylo 30. prosince. Vztahovalo se také na zaměstnance podléhající učitelskému zákonu. V jeho paragrafech 6 až 9 je dobře vidět rozdíl mezi odchodem za odbytné a výpovědí.

Vdaná zaměstnankyně se mohla do 16. ledna 1939 dobrovolně vzdát služby za stanovené odbytné. Služební poměr pak končil 31. ledna, pokud neskončil dříve. Od 17. ledna však předpis umožňoval také výpověď, dokonce i u dosud nevypověditelného služebního poměru. Nabídka odchodu tedy existovala vedle možnosti propuštění.

Pětistovka v kapse a lístky na chleba. Jak vypadal život po válce

Při rozhodování se mělo přihlížet k příjmům, majetku, rodině i služebnímu zařazení. Jestliže úřad usoudil, že ukončení služby zjevně neohrozí výživu ženy nebo jejích rodinných příslušníků, měla dostat výpověď. Samotný paragraf 9 neurčoval jednu částku manželovy mzdy platnou pro všechny. Kronikářovo stručné vysvětlení o dostatečném manželově platu vystihuje podstatu místního zápisu, právní úprava ale pracovala s širším posouzením poměrů.

Proti představě, že vzdělání po svatbě přestává být potřeba

Problém pojmenovala ještě před vydáním nařízení senátorka Františka Plamínková. V senátním vystoupení 15. prosince 1938 upozorňovala, že vzdělání musí ženě umožnit také vlastní obživu. Připomínala rozvody a zpochybňovala představu, že pro rodinu vždy stačí manželův výdělek. Kritizovala i to, že se zaměstnaným ženám slibuje spokojený domov výměnou za ztrátu hospodářského zázemí.

Hostivický případ ukazuje, jak konkrétně tato představa zasáhla školu. Doložená kvalifikace a zkušenosti nebránily tomu, aby se otázka dalšího zaměstnání přesunula k rodinnému rozpočtu. Z pohledu školy šlo stále o učitelky s profesí. Z pohledu opatření mohly být zároveň ženami, jejichž vlastní výdělek už domácnost podle úředního posouzení nepotřebovala.

K odchodům došlo ještě před březnovou okupací roku 1939. Patří tak k pomnichovské druhé republice. Pozdější zásahy do školství, například zavedení šestistupňové klasifikace za protektorátu, mají jiné datum i souvislosti. U rodinných školních památek se proto vyplatí sledovat nejen razítko a známky, ale také rok, kdy se za nimi změnila pravidla.