Prase jste si vykrmili sami. Ze zabijačky jste přesto museli odvést sádlo do výkupu

Domácí zabijačka byla po generace rodinným svátkem i jistotou, že venkovská spíž vydrží celou zimu. V roce 1953 se však do chléva i kuchyně vložil stát se svou byrokracií. Z každého vykrmeného prasete musel hospodář odevzdat kilogramy škvařeného sádla do povinného výkupu a o samotné povolení k porážce předem poníženě žádat na národním výboru.

Zabijačka patřila k vrcholům venkovského hospodářského roku. Brzy ráno vstával řezník, na dvoře se kouřilo z velkého kotle a sousedé i příbuzní přišli pomoci s drhnutím štětin, porcováním masa a mícháním jelit. V první polovině padesátých let však tradiční venkovská událost dostala hořkou příchuť. Komunistický režim potřeboval nasytit města a průmyslová centra, ale zemědělství po násilném rozjezdu kolektivizace těžce kolabovalo. Stát proto zavedl bezohledný systém centrálního plánování. Podobně jako v období, kdy život rodin svazovaly přídělové lístky a vázaný trh v poválečném Československu, se každé soukromé sousto ocitlo pod přísným dohledem úřadů.

Žádost na výbor a razítko okresu

Pokud si rodina chtěla porazit vlastní vykrmené prase, nestačilo se domluvit se zkušeným řezníkem a připravit troky. Chovatel musel podat písemnou žádost na místní národní výbor. Úředníci v kancelářích bedlivě zkoumali, zda má hospodář splněny veškeré dodávky obilí, mléka, vajec a jatečného skotu. Základním právním nástrojem byl zákon číslo 56/1952 Sb., o dodávkových povinnostech a o výkupu zemědělských výrobků, který komunistické moci umožňoval diktovat rolníkům likvidační kvóty. Jestliže rolník dlužil jediné vejce nebo pytel obilí, funkcionáři mu domácí porážku bez milosti zatrhli.

Na konci třicátých let přišly o místa i vdané učitelky s dostatečně zajištěným manželem

Kdo chtěl zabíjet legálně, potřeboval navíc posvěcení od okresního plnomocníka ministerstva výkupu. Jak dokládá odborná studie Ústavu pro studium totalitních režimů v časopise Paměť a dějiny, právě okresní zmocněnci drželi v rukou absolutní moc nad evidencí zásob a perzekucí nepoddajných sedláků. V rozhodnutí o povolení porážky úředník přesně vyměřil, kolik sádla a dalších částí zvířete musí chovatel po zabijačce odevzdat státním fondům.

Odstupňované kilogramy škvařeného tuku

Pravidla pro samotný odvod sádla byla tvrdá a neúprosná. Podle vyhlášky ministerstva výkupu číslo 14/1953 Úředního listu, kterou v červnu 1953 novelizovala vyhláška číslo 166/1953 Úředního listu, musel chovatel ze své první domácí porážky v kalendářním roce odvést přesně 7,5 kilogramu čistého škvařeného sádla. Kdo si mohl dovolit vykrmit druhé prase, platil státu už 9 kilogramů. Ze třetí a každé další porážky pak povinný odvod činil celých 12 kilogramů vyškvařeného tuku.

Sádlo se muselo odevzdat ve stanovené lhůtě do výkupního skladu, kde skladníci pečlivě kontrolovali jeho čistotu i váhu. Stát tímto způsobem řešil chronický nedostatek tuků, který nezmizel ani poté, co počátkem června proběhla drastická měnová reforma roku 1953 spojená s anulováním vázaných vkladů. Pro rodinu to znamenalo citelnou ztrátu. Právě sádlo tvořilo základ jídelníčku na zbytek roku, sloužilo k maštění brambor, pečení chleba i zalévání pečeného masa do kameninových hrnců.

Kruponování kůže a noční zabijačky načerno

Odevzdáním sádla byrokratický dohled nekončil. Vyhláška striktně nařizovala také povinný odprodej vepřové kůže. Tradiční postup, kdy se prase pařilo v neckách horkou vodou a kůže se čistila i s kůrkou pro zabijačkovou polévku či tlačenku, byl úředně zakázán. Zvíře se muselo takzvaně kruponovat, tedy stáhnout ze hřbetu a boků. Očištěná kůže pak putovala do státních sběren pro kožedělný průmysl. Výjimku ze stažení kůže mohl povolit pouze okresní plnomocník, a to jen v odlehlých samotách, pohraničních hájovnách nebo ze zdravotních důvodů potvrzených veterinářem.

V šestnácti jste si mohli koupit cigarety. Hranice osmnácti let přišla až v září 1999

Obecní kroniky z roku 1953 zachycují tichý hněv a bezmoc, kterou lidé na venkově prožívali. Hospodář měsíce sháněl krmení, šrotoval vlastní obilí a čistil chlívek, aby nakonec nejlepší tuk a kůži odevzdal do výkupny za nízké úřední ceny. Není divu, že se po vesnicích rozmohly zabijačky načerno. Poráželo se v noci za zatemněnými okny stodol, aby prase nezakvičelo a neudali ho horliví sousedé. Pokud kontrola na černou porážku přišla, nešlo o pouhý přestupek. Režim ji trestal jako sabotáž socialistického hospodářství, což znamenalo vysoké pokuty, zabavení veškerého masa a v mnoha případech i vězení nebo nucené vystěhování celé rodiny.