V kuchyni hrál jeden program. Rozhlas po drátě v srpnu 1968 hlásil invazi

Domácí rozhlas po drátě měl knoflík na hlasitost a pouštěl jeden program. Když v noci na 21. srpna 1968 umlkly středovlnné vysílače, právě z těchto reproduktorů si posluchači mohli poslechnout celé první provolání o vpádu vojsk Varšavské smlouvy.

Bylo za pět minut dvě ráno, když hlasatel Vladimír Fišer začal číst provolání „Všemu lidu ČSSR“. Kdo poslouchal na středních vlnách, mohl zaslechnout začátek a pak přišel o signál. Na příkaz ředitele Ústřední správy spojů Karla Hoffmanna se vysílače vypnuly. Do domácností připojených k drátové síti však Fišerův hlas přicházel dál. Rekonstrukce Českého rozhlasu popisuje, kudy tehdy zaznělo celé provolání. Ústav pro studium totalitních režimů zpřístupňuje i jeho dobovou nahrávku.

O Vánocích 2000 vysílaly dva týmy ČT vlastní zprávy. Diváky rozdělil způsob příjmu

Na dráťáku nebylo co ladit

Na běžném rádiu se hledala stanice. U dráťáku stačilo otočit knoflíkem a nastavit, jak nahlas má bedýnka hrát. Vevnitř byl reproduktor a malý transformátor. Podle technického popisu Českého rozhlasu knoflík přepínal jeho odbočky, takže hlasitost se měnila po stupních. V bytě se bedýnka připojovala do zvláštní zásuvky. Podobný rozvod vedl i do kanceláří a dílen. Pouliční ampliony městského rozhlasu měly jinou práci. Hlášení z nich mířila rovnou do ulic.

Zvuk posílala do sítě zesilovací ústředna. K bedýnce se dostal po vedení, takže domácí reproduktor nepotřeboval anténu ani vlastní napájení ze zásuvky na elektřinu. Co bude hrát, určoval přívod signálu. V české části republiky se tímto způsobem šířil program Praha. Za poslech se v roce 1968 podle publikace o prvních sedmi dnech okupace platilo pět korun měsíčně zvlášť. V evidenci bylo 536 tisíc koncesionářů rozhlasu po drátě.

Stál necelé tři tisíce a jezdil za dva litry. Jak Jawa Pionýr posadila celou zemi na dvě kola

Československo začalo síť budovat v roce 1953 podle sovětského vzoru. Jak připomíná archiv Českého rozhlasu, šlo o způsob, jak udržet vysílání při napadení země. Z domácího pohledu znamenal kabel menší výběr. Pro lidi ve studiu představoval další cestu k posluchačům, když vysílače přestaly šířit jejich program.

Vysílače se před ránem znovu rozběhly

Rozhlasáci na Vinohradské sami chvíli nevěděli, kam až je slyšet. V přepisu nočního vysílání po zprávě o odpojení státních vysílačů zazní naděje, že drátová síť ještě funguje. Mezi čtvrtou a pátou hodinou se podařilo znovu zapnout vysílače, které vojáci dosud neobsadili. Provolání pak rozhlas četl znovu i pro lidi s obyčejným rádiem.

V dalších hodinách záleželo také na tom, odkud se vysílalo. Plzeňské studio 21. srpna šířilo informace o vstupu vojsk po drátě, přes velmi krátké vlny i přes středovlnný vysílač v Karlových Varech. Na snímku fotografa Fritze Basche jsou sovětské obrněnce v pražské ulici o pět dní později.

O desítky let později zažila podobný rozdíl mezi anténou a kabelem i televize. Když o Vánocích roku 2000 vysílaly dva týmy ČT vlastní Události, záleželo na tom, kudy do domácnosti přicházel obraz. V roce 2000 tak různé cesty přiváděly domů dvě různé relace. V srpnu 1968 pomohla druhá cesta zachovat přístup ke stejné zprávě.