K volbám se muselo i za Masaryka. Zákon znal za neomluvenou neúčast pokutu i vězení

Volební účast byla za první republiky zákonnou povinností. Kdo bez omluvného důvodu nepřišel, riskoval pokutu nebo vězení. Předpis ale znal pět výjimek a povinnost účastnit se neznamenala příkaz podpořit určitou stranu.

První republika má pověst demokratické éry. Do jejího volebního řádu však patřila věta, která může dnešního čtenáře překvapit: „Každý volič jest povinen volby se zúčastniti.“ Tak začínal šestý paragraf zákona č. 123/1920. Volební neděle tedy nebyla jen pozvánka, kterou lze bez dalšího hodit za hlavu.

Přijít byla povinnost. Stranu si volič vybíral sám

Zákon z 29. února 1920 upravoval volby do poslanecké sněmovny. Jak připomíná Český statistický úřad, ve sněmovních volbách roku 1920 kandidovalo 22 stran s vázanými kandidátkami. Voliči tedy měli mezi kým vybírat. Volební právo přitom měli za zákonných podmínek muži i ženy od 21 let.

Sifonová láhev patřila k vybavení československých domácností. Sodovka se vyráběla přímo u stolu

Nešlo o přímou volbu Masaryka. Prezidenta podle ústavy z roku 1920 volilo Národní shromáždění, tedy poslanci a senátoři. Poslanecká sněmovna tehdy zasedala v pražském Rudolfinu, které tuto roli plnilo v letech 1919 až 1939.

Rozdíl mezi povinnou účastí a volbou strany je přímo v předpisu. Paragraf 40 dovoloval odevzdat kandidátní listinu kterékoliv strany. Škrty a jiné změny ale neměly účinek. Vybrat si stranu tedy neznamenalo, že si volič mohl zároveň přerovnat její kandidáty podle svého.

Tajnost měl chránit postup hlasování v paragrafu 38. Volič vkládal lístek do úřední obálky v prostoru, kde neměl být pozorován. Obálky musely mít stejnou velikost, jakost a barvu, bez rozlišovacích znamení. Povinná cesta k urně tak podle zákona ponechávala výběr strany samotnému voliči.

Pět výjimek včetně přesné stovky kilometrů

Hned za větou o povinnosti následovaly v paragrafu 6 výjimky. Osvobozeni byli lidé starší 70 let a také ti, kterým nemoc nebo tělesné postižení bránily dostavit se do volební místnosti. Samotný vyšší věk pod touto hranicí ovšem obecnou omluvenku nepředstavoval.

Dalším důvodem byly neodkladné povinnosti úřadu či povolání, kvůli nimž nešlo přijít včas. Zákon počítal také s přerušením dopravy a jinými nepřekonatelnými překážkami. Samostatnou výjimku měli lidé vzdálení v den voleb nejméně 100 kilometrů od místa volby. Právě slovo nejméně je podstatné: přesných 100 kilometrů už podmínku splňovalo, nebylo nutné stovku překročit.

Modrá Avia byla symbolem československých silnic. Původně ale šlo o francouzský nákladní vůz

Povinnost měl i zaměstnavatel. Službu měl upravit tak, aby se zaměstnanci mohli voleb zúčastnit. Pracovní směna tedy v zákoně nestála jen jako možná překážka, předpis ukládal zaměstnavateli účast umožnit. Dobový pracovní kalendář měl ostatně svá pravidla také u placené dovolené, jejíž základ v zákoně z roku 1925 činil pro dotčené zaměstnance šest dnů.

Pokuta i vězení, ale ne automatický trest za každou absenci

Neomluvenou neúčast řešil paragraf 58, oddíl III, bod 2. Za tento přestupek zákon stanovil pokutu od 20 do 5 000 korun, nebo vězení od 24 hodin do jednoho měsíce. Šlo o alternativní tresty. Přestupek měly stíhat tehdejší politické úřady.

Předpis však není statistikou uložených trestů. Dokládá právní hrozbu, nikoli to, že úřady každého chybějícího voliče skutečně potrestaly. Zákon navíc nařizoval vyznačit odevzdání hlasu ve dvou stejnopisech voličských seznamů. Účast se tedy evidovala, zatímco výběr strany měla chránit obálka a prostor pro tajné hlasování.

Fotografický podklad: „Rudolfinum Praha.JPG“ (Elis J). Zdroj a licence jsou uvedeny u snímku.