Detailní pohled na zvukovou kartu Sound Blaster 16 pro sběrnici ISA s konektory a zvukovým procesorem

Počítač při startu pípl jako vždycky. Ve hře se najednou ozvala hudba i mluvené hlasy

Monofonní pípání malého systémového reproduktoru uvnitř skříně počítače dlouho stačilo jen na varovné signály. Příchod zvukových karet Sound Blaster v devadesátých letech proměnil tiché kancelářské stroje v plnohodnotná multimediální centra.

Monofonní pípání malého systémového reproduktoru uvnitř skříně počítače dlouho stačilo jen na varovné signály. Příchod zvukových karet Sound Blaster v devadesátých letech proměnil tiché kancelářské stroje v plnohodnotná multimediální centra.

V první polovině devadesátých let vypadala většina osobních počítačů v tuzemských kancelářích i domácnostech zvukově velmi chudě. Uvnitř šedé plechové skříně se nacházel pouze malý reproduktor napojený na časovač základní desky. Dokázal vyloudit jednoduché pípnutí při startu systému nebo nesouvislé tóny v textových programech. Hráči sice znali hudební schopnosti domácích počítačů, ale běžné PC s procesory 286 nebo 386 zůstávalo tichým nástrojem pro tabulky.

Zlom přinesla singapurská společnost Creative Technology se svou řadou zvukových adaptérů Sound Blaster. Po osmibitových verzích dorazila karta Sound Blaster 16, která nabídla vzorkovací frekvenci až čtyřicet čtyři celých jedna desetin kilohertzu při šestnáctibitové hloubce. Šlo o stejnou kvalitu, jakou disponovaly hudební kompaktní disky. Počítač rázem dokázal přehrávat čisté stereo, digitalizovanou lidskou řeč a věrné zvukové efekty.

Patentovou ochranu zvukového procesoru a hardwarové architektury zvukových karet přibližuje americký patentový úřad Google Patents. Průmyslové zápisy a registraci ochranných známek pro počítačové komponenty a zvukové adaptéry eviduje Úřad průmyslového vlastnictví. Nárůst dovozu výpočetní techniky a vybavení českých domácností osobními počítači po roce 1989 sleduje Český statistický úřad. Proměnu digitální kultury, výpočetní techniky a počítačových her v devadesátých letech dlouhodobě mapuje Národní muzeum.

Zatímco dřívější hráči obdivovali zvukový čip, kterým se pyšnil populární osmibitový počítač Commodore 64, nová zvuková karta posunula možnosti domácí techniky na zcela novou úroveň.

Plošný spoj zvukové karty se syntetickým čipem Yamaha a řadou pinů pro nastavení přerušení
Plošný spoj karty obsahoval syntetizér Yamaha i sadu pinů pro hardwarové nastavení parametrů IRQ a DMA. Každá instalace vyžadovala pečlivou kontrolu systémových prostředků v počítači.

Boj s propojkami, konflikty přerušení a slavný zápis v konfiguračním souboru

Zprovoznění zvukové karty v systému MS DOS však nebylo otázkou pouhého zasunutí do slotu ISA na základní desce. Uživatel musel pomocí malých plastových propojek ručně nastavit vstupně výstupní adresu, kanály přímého přístupu do paměti DMA a hardwarové přerušení IRQ. Pokud se karta potkala na stejné lince s tiskárnou nebo síťovým adaptérem, počítač při pokusu o přehrání zvuku okamžitě zamrzl.

Každý počítačový nadšenec té doby si pamatoval konfigurační řádek SET BLASTER v souboru AUTOEXEC.BAT. Tento textový zápis určoval adresu dvě stě dvacet, přerušení pět a kanál DMA jedna. Zadní plech karty navíc nabízel žlutý patnáctipinový konektor Gameport. Sloužil nejen pro připojení pákového ovladače, ale po připojení speciálního kabelu fungoval jako rozhraní MIDI pro hudební klávesy.

V kapesním světě tehdy hráče doprovázela oblíbená šedá kapesní konzole Nintendo Game Boy, ale na velkém stolním monitoru vytvářela zvuková karta v kombinaci s externími plastovými reproduktory zcela jiný prostorový dojem.

Vrcholná zvuková karta Sound Blaster AWE64 Gold s pozlacenými konektory z konce devadesátých let
Pozlacené konektory a vlnová syntéza představovaly vrchol zvukových možností před nástupem nového tisíciletí. Zvukové karty Sound Blaster se staly celosvětovým standardem pro herní hudbu.

Syntéza Yamaha OPL3 a okamžik, kdy herní postavy začaly mluvit

Hudební doprovod v devadesátých letech nestál na velkých zvukových souborech, které by zaplnily tehdejší malé pevné disky. O melodie se staral integrovaný obvod frekvenční modulace Yamaha OPL3. Čip uměl simulovat nástroje pomocí matematických vzorců a skrze malé soubory MIDI vytvářel pestré orchestrální skladby. Tituly jako Doom, Wolfenstein nebo Dune II získaly díky tomu nezaměnitelnou atmosféru.

Koncem devadesátých let se začaly prosazovat pokročilejší karty řady AWE s vlnovou syntézou a reálnými zvukovými vzorky v paměti RAM. Počítačové skříně se postupně zaplnily zvukovými kabely propojujícími kartu s novými mechanikami CD ROM. Karta Sound Blaster definovala standard, který musel podporovat každý herní vývojář té doby.

Podobný technologický skok v digitálním zvuku zažívali také majitelé televizorů, když do obývacích pokojů vstoupila moderní konzole PlayStation 1 s mechanikou na disky, která nabízela přehrávání stop z optických nosičů.

Srovnání dobových zvukových standardů v osobních počítačích

Zvukové řešeníZvukové kanály a rozlišeníZpůsob syntézy hudbyTypické rozhraní v počítačiHlavní využití v devadesátých letech
PC SpeakerMonofonní, jednobitové pulzyPouze obdélníkový signál časovačeVestavěný na základní desceSystémová hlášení a jednoduché tóny
Sound Blaster 16Stereo, šestnáct bitů, 44 kHzFrekvenční modulace Yamaha OPL3Šestnáctibitová sběrnice ISAUniverzální herní ozvučení a řeč
Gravis UltraSoundStereo, šestnáct bitů, 32 hlasůVzorky z vlastní paměti RAMŠestnáctibitová sběrnice ISAHudební trackery a demoscéna
Roland Sound CanvasStereo, profesionální MIDIVzorkovaná syntéza z paměti ROMKabel Gameport do externího moduluŠpičková hudba pro náročné hráče

Časté otázky o zvukových kartách Sound Blaster v devadesátých letech

Co znamenal slavný zápis SET BLASTER v souboru AUTOEXEC.BAT?

Zápis sloužil jako globální systémová proměnná pro operační systém MS DOS. Hry a programy z něj četly základní hardwarové nastavení karty, tedy adresu portu, číslo kanálu přerušení a kanál přímého přístupu do paměti, aniž by musely kartu pokaždé znovu detekovat.

Proč bylo nutné nastavovat hardwarové propojky ručně?

Starší sběrnice ISA nepodporovala automatickou konfiguraci Plug and Play. Pokud dvě zařízení v počítači využívala stejné přerušení, docházelo k zamrzání procesoru. Ruční přepojování pinů bylo jedinou spolehlivou cestou, jak vyhradit kartě volné systémové prostředky.

Jaký byl hlavní rozdíl mezi čipem OPL3 a novější syntézou wavetable?

Čip OPL3 vytvářel zvuky uměle pomocí skládání frekvenčních vln, takže nástroje zněly lehce synteticky a elektronicky. Technologie wavetable naproti tomu používala skutečné krátké nahrávky reálných akustických nástrojů uložené v paměti, což přineslo mnohem věrnější orchestrální dojem.