Physical Address
304 North Cardinal St.
Dorchester Center, MA 02124
V září 2026 oznámila společnost Baťa, že v průběhu roku 2027 postupně ukončí výrobu obuvi ve svém závodě v Dolním Němčí na Slovácku. Provoz, kde dnes devadesát dva zaměstnanců vyrobí na 150 tisíc párů obuvi ročně, představoval poslední vlastní výrobní jednotku značky ve střední Evropě. Příběh továrny však nezačal v devadesátých letech u Tomáše Bati mladšího, nýbrž za normalizace v roce 1970 jako velkosériový satelit národního podniku Svit.
Pach přírodní usně, pronikavá vůně lepidel, rytmické rázy vysekávacích lisů a monotónní klapání desítek šicích strojů. V jihomoravské obci Dolní Němčí, ležící v podhůří Bílých Karpat mezi Uherským Brodem a Uherským Hradištěm, patřil tento zvukový a smyslový svět ke každodennímu životu po více než půl století. Když se koncem září 2026 objevila oficiální zpráva o postupném útlumu výroby, kterou přinesla Česká televize, pro mnohé to znamenalo symbolický konec jedné z posledních hmatatelných vazeb na slavnou tradici českého obuvnictví. Značka Baťa sice na tuzemském trhu nekončí a nadále v Česku provozuje svou rozsáhlou maloobchodní síť, ale éra, kdy z domácích linek sjížděly boty s jejím logem, se tímto rozhodnutím po 57 letech definitivně uzavírá.
Závod v Dolním Němčí nebyl jen obyčejnou fabrikou. Pro region představoval stabilního zaměstnavatele, kde po generace pracovaly celé rodiny. Zatímco většina lidí má jméno Baťa spojeno především s meziválečným Zlínem, moderní historie výroby v Dolním Němčí v sobě odráží všechny zvraty československých dějin: od normalizačního budování velkosériových kapacit přes divokou transformaci a záchranu po roce 1989 až po střet s globální asijskou konkurencí v jednadvacátém století.
Proč národní podnik Svit postavil velkou fabriku zrovna na Slovácku
Abychom pochopili vznik závodu v Dolním Němčí, musíme se vrátit na přelom šedesátých a sedmdesátých let. Tehdejší národní podnik Svit Gottwaldov – jak se po znárodnění v roce 1949 a přejmenování Zlína nazýval někdejší Baťův koncern – řešil zásadní kapacitní problém. Centrální areál v Gottwaldově jel na maximum svých možností, avšak socialistické hospodářství požadovalo stále vyšší objemy obuvi nejen pro domácí síť prodejen Obuv, ale především pro plnění masivních exportních kvót do Sovětského svazu a dalších států RVHP. Podobně jako v případě dalších spotřebních výrobků té doby, kdy například nafukovací hračky z Fatry Napajedla putovaly za devizy do zahraničí, obuv ze Svitu představovala strategické zboží.
Vedení Svitu proto přistoupilo k decentralizaci výroby a začalo budovat pobočné satelitní závody v menších městech a obcích regionu. Nové provozy vznikaly ve Valašských Kloboukách, Slavičíně i v Dolním Němčí, kde byla výroba slavnostně spuštěna v roce 1970. Volba Dolního Němčí měla ryze pragmatický hospodářský důvod. V zemědělské oblasti Slovácka byla po proměně venkova k dispozici volná pracovní síla. Zatímco muži dojížděli za těžkým strojírenstvím do Uherského Brodu nebo do kunovických leteckých opraven, pro stovky místních žen byla moderní fabrika na okraji obce ideální příležitostí k uplatnění přímo v místě bydliště. Závod byl od základů postaven pro velkosériovou produkci, která měla chrlit stovky tisíc párů obuvi ročně.
Od vyseknuté usně po kopyto: Jak vypadal všední den na obuvnické lince
Výroba boty v normalizačním provozu představovala přísně organizovaný technologický řetězec, který navzdory centrálnímu plánování vycházel z původních baťovských zásad pásové výroby. Vše začínalo ve vysekávací dílně. Na těžkých ramenových a mostových lisech pracovali zkušení vysekávači. Z velkých plátů usně – převážně z hovězích a vepřových kůží z domácích koželužen – museli pomocí ocelových vysekávacích nožů vykrájet desítky jednotlivých dílců: špičky, nártové části, opatky, jazyky i podšívky. Práce vysekávače vyžadovala mimořádný zrak i cit pro materiál. Useň není rovnoměrná látka; hřbet je pevný a tuhý, břicho měkké a pružné. Vysekávač musel useň okamžitě přečíst, bleskově rozmístit nože pro minimální prostřih a pečlivě se vyhnout jakékoliv jizvě, vrásce či kazu po bodnutí hmyzem, který se nesměl objevit na pohledové ploše boty.
Vysekané dílce následně mířily do svrškařské dílny, která byla výhradním královstvím šiček. Zde se okraje kožených dílů nejprve na speciálních strojích zkrajovaly – tato operace, odborně nazývaná kosení neboli skiving, ztenčila okraj usně na polovinu, aby švy po sešití netvořily tlusté hrany a netlačily do nohy. Šičky u dlouhých stolů s průmyslovými šicími stroji značek Minerva či Adler sešívaly jednotlivé kusy do výsledného prostorového tvaru svršku. Vkládaly se textilní podšívky, výztuže paty a špičky a na narážecích lisech se aplikovaly kovové kroužky pro tkaničky. Byla to práce vyžadující absolutní soustředění; jediný křivý steh znamenal zmetek, který se nedal opravit, protože jehla v kůži zanechala nevratné otvory.
Jakmile byl svršek kompletní, přišla na řadu spodková montáž. Kůže se napařila horkou párou, aby změkla, a na napínacích strojích se pomocí mechanických kleští natáhla přes kopyto. Kopyto – vyrobené ze dřeva nebo tvrzeného plastu – představovalo srdce obuvnického řemesla. Jeho proporce určovaly, zda bude bota na noze sedět jako ulitá, nebo zda způsobí puchýře. V Dolním Němčí se vedle klasické lepené obuvi uplatnila také vysoce ceněná flexiblová technologie. Při ní se okraj svršku nezatahoval pod stélku, nýbrž se vyhnul směrem ven a speciálním strojem se přímo prošil s podešví. Takto vyrobená bota byla mimořádně měkká, ohebná a poddajná. Běžné boty ze Svitu, ať už šlo o vycházkové polobotky, nebo legendární školní cvičky Jarmilky ze Svitu, tak provázely celou generaci Čechoslováků.
Zlom po roce 1989: Návrat Tomáše Bati juniora a záchrana před krachem mateřského Svitu
Pád komunistického režimu v listopadu 1989 znamenal pro celý československý obuvnický průmysl těžký otřes. Zkolaboval zaručený odbyt na východních trzích, domácí trh zaplavila levná asijská produkce ze syntetických materiálů a mateřský gigant Svit Zlín se propadl do chronické krize, která v roce 2000 skončila jeho definitivním krachem. Dolní Němčí však potkal zcela jiný osud.
V prosinci 1989 se do Československa po půlstoletí vrátil Tomáš Baťa mladší. Jak dokládají historické dokumenty v archivu Nadace Tomáše Bati, po intenzivních jednáních s federální i českou vládou byla v roce 1991 založena nová akciová společnost Baťa a v roce 1992 do její struktury přešel právě výrobní závod v Dolním Němčí. Pro místní fabriku to znamenalo záchranu v pravou chvíli. Zatímco okolní závody Svitu propouštěly tisíce zaměstnanců a zavíraly haly, Dolní Němčí se stalo jedinou výrobní základnou obnovené společnosti Baťa v republice.
Přechod pod křídla Bati znamenal zásadní proměnu výrobního programu. Skončila anonymní masová velkovýroba nízké jakosti a závod se přeorientoval na kvalitní koženou obuv. Zavedla se licenční výroba prémiových flexiblových bot řady Baťa Flexible a outdoorové obuvi značky Weinbrenner. Začaly se používat prvotřídní italské a německé usně, moderní ekologická lepidla na vodní bázi a přísné mezinárodní normy jakosti. Závod v Dolním Němčí se vypracoval na dodavatele nejen pro českou a slovenskou síť Baťa, ale velká část produkce putovala na export do západní Evropy, zejména do Švýcarska, Německa a Itálie.
Proč velkosériová hala ze 70. let v dnešním světě nedokázala přežít
Více než tři dekády po sametové revoluci se však hospodářská situace obrátila proti továrně. Objekt v Dolním Němčí byl v roce 1970 projektován jako velkokapacitní průmyslový komplex pro stovky dělníků a nepřetržitý provoz velkých výrobních dávek. V posledních letech se však situace na globálním trhu zásadně změnila. Továrna zaměstnávala 92 pracovníků a roční produkce se pohybovala kolem 150 tisíc párů obuvi. Provoz se sice flexibilně přizpůsoboval – šily se menší zakázkové série a fabrika poskytovala své kapacity i externím partnerům, jako byla mladá zlínská obuvnická značka Vasky, pro niž v Dolním Němčí vznikala mimo jiné společná retro kolekce Baťasky.
Ekonomické nůžky se přesto neúprosně rozevíraly. Dramatický nárůst cen elektrické energie a plynu pro vytápění rozsáhlých výrobních prostor, zdražení certifikovaných kůží a komponentů v kombinaci s tlakem levných dovozů z Asie způsobily, že provoz přestal být rentabilní. Vedení společnosti Baťa v září 2026 konstatovalo, že zásadní technologická rekonstrukce a zmenšení závodu na moderní malosériovou dílnu by při stávajících objemech a maržích nedávaly ekonomický smysl.
Oznámené uzavření provozu v Dolním Němčí v průběhu roku 2027 je smutnou, avšak logickou tečkou za jednou velkou kapitolou českého průmyslu. Neznamená selhání místních šiček, obuvníků a vysekávačů, jejichž fortel a řemeslná zručnost patřily k absolutní evropské špičce. Značka Baťa bude českým zákazníkům boty prodávat i nadále, ale vůně čerstvě vyseknuté usně a klapání obuvnických strojů v Dolním Němčí už zůstanou jen v paměti Slovácka a v kronikách české každodennosti.