Physical Address
304 North Cardinal St.
Dorchester Center, MA 02124
Když barrandovští filmaři v roce 1968 chystali komedii Přehlídce velím já!, nechali si ve Státní tiskárně cenin vyrobit tisíce napodobenin dolarů a liber pro kufr plný valut. Po natáčení však stovky filmových bankovek ze studia zmizely a objevily se na černém trhu i v bankovních směnárnách. Pokladníci Státní banky československé i Živnobanky je v několika případech nerozeznali a podvodníkům za bezcenné papíry vyplatili pravé tuzexové poukazy.
Dne 20. června 1969 měla v československých kinech premiéru nová kriminální veselohra režiséra Jaroslava Macha Přehlídce velím já!. Na plátně excelovala tehdejší herecká elita v čele s Karlem Högerem, Čestmírem Řandou, Vladimírem Menšíkem a Jiřinou Jiráskovou. Příběh se točil kolem nepoctivce Drtílka, který po válce nashromáždil majetek v hodnotě deseti milionů korun „ve zlatě a tvrdý valutě“ a více než dvacet let ho úzkostlivě opatroval ve starém kufru. Skupina pražských podvodníčků vedená nedostudovaným právníkem Foltou ho vydíráním přinutí část pokladu odevzdat, aby v závěrečném zmatku o své bohatství přišli úplně všichni.
Zatímco se diváci v kinosálech bavili groteskními situacemi kolem kufru napěchovaného balíčky bankovek, v zákulisí barrandovských ateliérů se rozjížděl kriminální případ, který neměl v poválečné historii Československa obdoby. Filmové rekvizity z natáčení totiž začaly žít vlastním divokým životem. Podle oficiální historické studie, kterou publikoval hlavní metodik platidel České národní banky Jaroslav Moravec, způsobil tento barrandovský incident jeden z největších záchytů nelegálních napodobenin peněz v socialistickém peněžním oběhu.
Deset milionů v kufru: Jak tiskárna cenin vyrobila barrandovské „valuty“
Aby scény s kufrem působily před kamerou dostatečně věrohodně, potřeboval filmový štáb stovky kusů cizích platidel. V centrálně řízeném devizovém hospodářství nebylo možné použít skutečné západní měny – držení cizí valuty podléhalo přísným zákonným limitům a trestnímu postihu. Filmové studio Barrandov proto 17. září 1968 oficiálně požádalo ministerstvo financí o povolení vyrobit speciální filmové napodobeniny.
Ministerstvo financí žádosti vyhovělo výnosem z 19. září 1968, stanovilo však nekompromisní podmínky: reprodukce směly vzniknout výhradně podle vzorů dodaných Státní bankou československou (SBČS), zakázku musela realizovat přímo Státní tiskárna cenin v Praze, rekvizity musely být bedlivě střeženy a po skončení natáčení mělo být veškeré množství odevzdáno bance k úřední likvidaci.
V tiskárně cenin tak spatřilo světlo světa celkem šest typů napodobenin v jednotném nákladu 400 kusů od každého druhu, tedy úhrnně 2 400 bankovek. Výběr tiskových podkladů, které banka poskytla, však vedl k neuvěřitelným historickým kuriozitám:
- Britské libry (1 £ a 5 £): Pro tisk jednolibrovky vzoru 1960 a pětilibrovky vzoru 1963 dodala banka takzvané specimeny – vzorové bankovky vyměňované mezi emisními ústavy se sériovým číslem A00 000000. Nápis SPECIMEN tiskaři před reprodukcí odstranili retuší.
- Americké dolary (5 $ a 20 $): Pro pětidolarovku série 1963A a dvacetidolarovku série 1934 tiskárna sáhla po štočcích z dřívější kriminální komedie Jaroslava Macha Nahá pastýřka z roku 1966.
- Dolary s pařížským původem (10 $ a 20 $): U desetidolarovky série 1934C a druhého typu dvacetidolarovky série 1934A nastal nejbizarnější moment. Banka tiskárně nepředala pravá platidla, ale skutečné zabavené padělky, které pocházely z nelegální dílny odhalené v Paříži v září 1950. Na desetidolarovce byla věrně zreprodukována úřední perforace PADĚLEK a na dvacetidolarovce dokonce rukopisná poznámka „p.č. 46“, kterou tam perem vepsal úředník Zkušebny bankovek Josef Vomáčka.
Bankovky byly vytištěny na papíru nižší kvality jednobarevným autotypickým ofsetem. Tiskový obrazec byl rozložen do jemného bodového rastru o hustotě 75 bodů na centimetr. Tím se zásadně lišil od ceninového hlubotisku pravých bankovek, který se skládá z ostrých rytých linií. Celková výrobní cena všech 2 400 kusů činila pouhých 381 československých korun. Filmová iluze o desetimilionovém kufru tak byla ryzí fikcí – i kdyby šlo o pravé peníze, nízké nominály v tomto množství by zdaleka takové jmění nepředstavovaly.
Zmizení ve starých novinách: Kufříkové bohatství skončilo na černém trhu
Jakmile v roce 1969 padla poslední klapka, měly být všechny bankovky spočítány a odvezeny do Státní banky československé k sešrotování. Místo toho skončily ledabyle odložené ve skříni rekvizitárny na Barrandově. Zabezpečení proti krádeži neexistovalo prakticky žádné.
V polovině listopadu 1969 byl pomocný rekvizitář M. T. poslán svým nadřízeným, aby přinesl balík starých novin. Ve stejné skříni narazil na úhledné balíčky čerstvě vonících dolarů a liber. Rekvizitář neodolal a přibližně tři stovky kusů si nacpal do kapes. Doma i po hospodách je začal rozdávat přátelům a známým jako kuriozitu z natáčení. Podle pozdějšího policejního protokolu obdarovaným připomínal, že jde o nesměnitelné filmové rekvizity a ať s nimi nedělají hlouposti, aby neměli nepříjemnosti.
Lidská vynalézavost však zapracovala okamžitě. V zemi trpící chronickým nedostatkem západního zboží měly i obyčejné potištěné papírky obrovskou přitažlivost. Obdarovaní začali bankovky okamžitě přeprodávat dál. Z rekvizit se stalo vyhledávané zboží na černém trhu, kde putovaly z ruky do ruky za desítky až stovky korun za kus.
Směna za bony: Proč bankovní pokladníci rekvizity nerozpoznali
Proč se lidé vystavovali obrovskému riziku a snažili se filmové peníze udat? Důvodem byl fenomén socialistického nakupování – tuzexové odběrní poukazy (bony). V Tuzexu se daly koupit pravé džíny, švýcarská čokoláda, západní kosmetika, magnetofony nebo dokonce automobily, běžné koruny tam však neplatily. Občan mohl bony získat buď draze a nelegálně od veksláků na ulici, nebo legálně v bance, pokud předložil a směnil zahraniční valuty.
Část nových majitelů barrandovských bankovek proto zamířila přímo do směnáren Státní banky československé a Živnostenské banky. Kurzovní přepočet byl v tehdejším systému nastaven velmi lákavě: k oficiálnímu vyhlášenému kurzu se připočítávala 125% přirážka a dalších 125 % příplatku. Za jednu britskou libru tak banka vyplácela kolem 85 korun v tuzexových poukazech a za jeden americký dolar zhruba 36 korun v bonech.
Za běžných podmínek a při dobrém osvětlení byl autotypický rastr filmových rekvizit rozpoznatelný pouhým okem. Jenže v přeplněných směnárnách, za šera v odpoledních hodinách nebo při nepozornosti pokladníků došlo k selhání. Bankovní úředníci v několika pobočkách bankovky přehlédli a vyplatili za ně pravé tuzexové poukazy. Dokonce i samotný podnik zahraničního obchodu Tuzex čtyři kusy barrandovských napodobenin bez mrknutí oka přijal přímo na pokladně jako platbu za vybrané zahraniční zboží.
Diplomaté, taxikáři a vyšetřování: Jak Veřejná bezpečnost skládala mozaiku podvodu
Bankovní systém se z omylu rychle probudil, jakmile odvody ze směnáren dorazily do specializované Zkušebny platidel SBČS. Odborníci okamžitě poznali charakteristický rastr tiskárny cenin a zalarmovali bezpečnostní složky. Případ převzal odbor vyšetřování Veřejné bezpečnosti Praha-město.
Když policisté začali zadržovat lidi, kteří bankovky do směnáren přinesli, vyslechli celou škálu neuvěřitelných výmluv. Předložitelé tvrdili, že dolary našli před nádražím ve Frýdku-Místku nebo v Hodoníně. Pražský taxikář přesvědčoval vyšetřovatele, že bankovku dostal od cizince jako štědré dýško za jízdu. Další občan prohlašoval, že libru vyinkasoval od rakouského turisty za pomoc při poruše auta na silnici, a jeden dokonce s vážnou tváří tvrdil, že bankovku obdržel od zahraničního diplomata.
Kriminalisté však šli po stopě tiskových podkladů a brzy zaklepali na dveře barrandovských ateliérů. Kontrola ve skladu přinesla šok: z celkového počtu 2 400 vyrobených kusů jich ve studiu chybělo celkem 782. Rekvizitáři vůbec nedokázali vysvětlit, kam se stovky bankovek poděly. Zbytek neodcizených rekvizit byl v březnu 1970 urychleně odvezen do SBČS a 2. dubna 1970 spálen v pecích.
Mezi listopadem 1969 a srpnem 1988 bezpečnostní orgány zachytily v oběhu celkem 75 kusů barrandovských napodobenin, z nichž 69 prošlo reálným peněžním oběhem. Nejvíce záchytů proběhlo v roce 1970 (31 kusů), přičemž absolutní většina pocházela z Prahy (61 kusů). Ojedinělé případy se objevily v Teplicích, Ostravě, Jičíně nebo Hradci Králové.
Přehled šesti typů filmových bankovek z komedie Přehlídce velím já!
Následující přehled shrnuje všech šest typů napodobenin vyrobených Státní tiskárnou cenin pro film Jaroslava Macha, včetně jejich tiskových zvláštností a počtu kusů, které se prokazatelně dostaly do oběhu:
| Měna a nominál | Označení typu | Předloha SBČS | Tiskové zvláštnosti a znaky | Zajištěno v oběhu |
|---|---|---|---|---|
| 1 £ (vzor 1960) | Typ 82 | Specimen SBČS (série A00 000000) | Ofsetový tisk, retuší odstraněn nápis SPECIMEN. | 8 kusů |
| 5 £ (vzor 1963) | Typ 83 | Specimen SBČS (série A00 000000) | Ofsetový tisk, retušovaný nápis vzorové bankovky. | 14 kusů |
| 5 $ (série 1963A) | Typ 92 | Podklady pro film Nahá pastýřka (1966) | Jednobarevný autotypický ofset, rastr 75 bodů/cm. | 6 kusů |
| 10 $ (série 1934C) | Typ 93 | Poválečný padělek z Paříže (1950) | Reprodukována úřední perforace PADĚLEK. | 10 kusů |
| 20 $ (série 1934) | Typ 94 | Podklady pro film Nahá pastýřka (1966) | Ofset na hladkém merkantilním papíře bez plastické rytiny. | 17 kusů |
| 20 $ (série 1934A) | Typ 95 | Poválečný padělek z Paříže (1950) | Reprodukován rukopisný evidenční záznam „p.č. 46“. | 14 kusů |
Právní vakuum šedesátých let: Proč Nejvyšší soud zrušil tresty za padělání peněz
V červnu 1971 podala Městská prokuratura v Praze obžalobu na sedm osob v čele s pomocným rekvizitářem M. T. Během soudního líčení v říjnu a prosinci 1971 vystoupil jako klíčový znalec šéf Zkušebny platidel SBČS Julius Sém. Ten zdůraznil, že ve sféře oběhu napodobeniny reálně fungovaly jako padělky valut a banka musela kvůli jejich záchytu rozeslat varovné oběžníky do všech zhruba 1 000 směnárenských provozoven v republice.
Městský soud v Praze uznal všech sedm obžalovaných vinnými ze spáchání závažného trestného činu padělání a pozměňování peněz a uložil jim tresty odnětí svobody v rozmezí 12 až 18 měsíců. Rozsudek byl tehdy považován za právní precedent: soud dovodil, že kdo vědomě udává nepravé peníze jako pravé, odpovídá za padělání bez ohledu na to, za jakým účelem byly původně vyrobeny.
Odsouzení se však odvolali a Nejvyšší soud České socialistické republiky v květnu a srpnu 1972 verdikt smetl ze stolu. Důvodem bylo bizarní právní vakuum, které v Československu panovalo od roku 1961:
- V roce 1961 byl zrušen starý trestní zákon správní (č. 88/1950 Sb.), který trestal takzvané „padělání peněz bez podvodného úmyslu“ – tedy jakoukoliv nepovolenou výrobu předmětů připomínajících platidla.
- Nový zákon o úkolech národních výborů (č. 60/1961 Sb.) však tuto skutkovou podstatu vůbec nepřevzal. Celých třicet let, až do přijetí nového zákona o přestupcích v červenci 1990, tak samotná výroba napodobenin peněz nebyla v Československu nijak zákonně postižitelná.
Nejvyšší soud ČSR dospěl k závěru, že trestný čin padělání peněz vyžaduje výhradně podvodné zhotovení padělků a nelze pod něj zahrnout státem legálně povolené filmové rekvizity. Odcizení napodobenin proto překvalifikoval na trestný čin poškozování cizích práv a jejich rozšiřování na trestný čin podvodu. Původní tresty byly většině odsouzených sníženy na 5 až 12 měsíců.
Konec filmových rekvizit v ČSSR: Do trezorů nastoupily skutečné valuty
Barrandovská aféra znamenala zásadní zlom v tom, jak se v Československu natáčely scény s penězi. Na ministerstvu financí zavládlo zděšení. Úředníci původně zvažovali, že filmová studia budou muset před výrobou rekvizit skládat obrovské peněžité kauce pro případné krytí škod ve směnárnách.
Nakonec však zvítězilo radikální řešení: 21. července 1970 ministerstvo financí oznámilo, že definitivně přestává povolovat výrobu jakýchkoliv napodobenin platných peněz pro filmové a divadelní účely.
Pokud čeští a slovenští režiséři v 70. a 80. letech potřebovali před kamerou ukázat západní valuty nebo hromady bankovek, měli od té doby v podstatě jen dvě možnosti: buď se v záběru objevily zjevné kreslené atrapy bez detailního záběru, nebo jim Státní banka československá pod přísným dohledem ozbrojené stráže zapůjčila do studia skutečné pravé peníze, které se po každé klapce do posledního kusu přepočítávaly. Komedie Přehlídce velím já! tak nechtěně uzavřela jednu kuriózní éru barrandovského rekvizitářství a zanechala v bankovní historii nesmazatelnou stopu.