Physical Address
304 North Cardinal St.
Dorchester Center, MA 02124
Na cenu dnešní MHD se nadává snadno. Šestikorunový pražský lístek z první poloviny 90. let ale při přestupu přestal stačit: v další tramvaji či autobuse se označoval nový. Teprve od 1. června 1996 začalo jednotlivé přestupní jízdné spojovat navazující úseky do jedné zaplacené cesty.
Přestupovat se člověku nechce ani dnes. Znamená to vystoupit, počkat a znovu hledat místo. Když však srovnáváme tehdejší a dnešní cestování, jednu nepříjemnost můžeme snadno přehlédnout. Přestup býval také další položkou v peněžence. Vzpomínka na cenu jednoho papírku proto nemusí říkat, kolik stála cesta od dveří ke dveřím.
Jeden spoj až na konečnou, další už s novým lístkem
PID při třicátém výročí přestupního tarifu připomněl, jak jednotlivé jízdné fungovalo před změnou. Mechanický strojek do jízdenky vyrazil číselnou kombinaci. Cestující mohl v jednom spoji dojet až na konečnou bez časového omezení, při přestupu do další tramvaje nebo autobusu však potřeboval nový lístek.
Rozdíl nebyl v tom, zda se cestou vystřídaly tramvaj a autobus, nebo dvě tramvaje. Rozhodoval přestup. Pro cestujícího s jednotlivými jízdenkami tak mělo přímé spojení vedle pohodlí i cenovou výhodu. Dva lidé mohli jet podobně daleko, a přesto za cestu zaplatit jinak podle toho, zda museli měnit spoj.
Dobovou tvář městské dopravy připomíná také náš článek o tramvaji Tatra T3 a jejím charakteristickém vzhledu. Pro cenu jízdy ovšem nebylo podstatné, jak známý vůz přijel. Důležité bylo, kolikrát do něj bylo potřeba nastoupit v rámci navazující cesty.
Šest korun mohlo znamenat i dvanáct nebo osmnáct
Historický přehled PID uvádí, že 1. června 1996 vzrostla cena základní jízdenky ze 6 na 10 Kč. Samotná dvojice cen vypadá jako prosté zdražení. Jenže nový desetikorunový lístek umožňoval přestupovat. Srovnávat proto musíme stejnou cestu, nikoli jen čísla vytištěná na jízdenkách.
Následující model počítá s dospělým za plné jednotlivé jízdné, běžnými pražskými tramvajemi a autobusy a cestou, která se po změně vejde do platnosti desetikorunové přestupní jízdenky. Nejde o rekonstrukci konkrétní linky nebo jízdního řádu.
| Modelová cesta | Těsně před 1. červnem 1996 | Od 1. června 1996 s přestupním lístkem |
|---|---|---|
| Jeden spoj bez přestupu | 1 × 6 Kč = 6 Kč | 10 Kč |
| Dva spoje, jeden přestup | 2 × 6 Kč = 12 Kč | 10 Kč |
| Tři spoje, dva přestupy | 3 × 6 Kč = 18 Kč | 10 Kč |
U cesty s jedním přestupem tak v tomto modelu účet klesl o dvě koruny, u dvou přestupů o osm. Cesta třemi spoji tam a zpět představovala před změnou šest lístků za 36 Kč; po změně dvě přestupní jízdenky za 20 Kč, pokud se každý směr samostatně vešel do jejich platnosti. Neznamená to, že zlevnilo cestování všem. Znamená to, že zdražení jednoho základního lístku a zlevnění konkrétní cesty mohly nastat současně.
Desetikoruna měla časový limit, šestikoruna nezmizela
Nové pravidlo přineslo jinou starost: hlídání času. Dokumentace jízdenek z let 1996–1997 na webu Pražské tramvaje popisuje desetikorunovou přestupní jízdenku s platností 60 minut v pracovních dnech od 5 do 20 hodin. V ostatních obdobích platila 90 minut.
Zůstala také levnější šestikorunová varianta. V tramvajích a autobusech ovšem dovolovala jen patnáctiminutovou jízdu bez přestupu. Pro krátkou přímou cestu tedy nebylo nutné automaticky kupovat desetikorunový lístek. Tabulka výše srovnává výslovně použití přestupní jízdenky; neříká, že každá jízda po změně stála deset korun.
Žluté elektronické označovače vystřídaly mechanické strojky a na lístek se začal tisknout čas. Místo zásoby jízdenek na jednotlivé spoje bylo potřeba zvolit doklad s dostatečnou platností. Přestup už sám o sobě neznamenal další nákup, ale cesta se musela vejít do časových pravidel.
Předplatní kupon nebyl hromádka jednotlivých jízdenek
Celé srovnání se týká cestujících, kteří platili jednotlivé jízdné. Držitel platného předplatního kuponu s odpovídajícím rozsahem při každém přestupu nový jednotlivý lístek nekupoval. Věta, že před rokem 1996 musel v Praze při přestupu znovu zaplatit každý, by proto byla chybná.
Kupony měly vlastní vývoj. PID ve své výroční připomínce uvádí, že už v roce 1992 začaly být pražské předplatní kupony uznávány ve vlacích mezi vybranými pražskými stanicemi a zastávkami. Příběh integrace tedy nezačal až desetikorunovou jízdenkou. Pravidelný dojíždějící s kuponem a občasný návštěvník s jednotlivými lístky měli odlišnou zkušenost i před červnem 1996.
Dnes se platí za čas, přestup sám cenu nenásobí
Pro srovnání s dneškem používáme plné jízdné pro Prahu ověřené k 19. říjnu 2026. Podle aktuálního ceníku Dopravního podniku stojí třicetiminutová jízdenka 36 Kč v aplikaci PID Lítačka a 39 Kč v papírové podobě. Devadesátiminutová vyjde na 46 Kč v aplikaci a 50 Kč papírově. Jde o jednotlivé jízdné, nikoli cenu jedné jízdy vypočtenou z kuponu.
PID u obou pražských časových jízdenek výslovně dovoluje neomezené přestupy. Pokud se běžná cesta třemi spoji vejde do třiceti minut, papírový lístek stojí celkem 39 Kč, nikoli třikrát 39 Kč. Potřebujete-li delší platnost, devadesátiminutový papírový lístek stojí 50 Kč za celou cestu v jejím rozsahu. Zvláštní režim mají například linka AE a lanovka na Petřín, kam tyto jízdenky neplatí.
DPP zvlášť uvádí občanské předplatní kupony: měsíční za 550 Kč a roční za 3 650 Kč. Kdo je využívá, neposuzuje každý přestup cenou jednotlivé jízdenky. Stejně důsledně je potřeba oddělit tyto dvě skupiny cestujících i při pohledu do minulosti.
Z částek 6 Kč tehdy a 39 Kč dnes nelze bez porovnání dobových příjmů a cenové hladiny vyhlásit, ve které době byla doprava dostupnější. Model ale ukazuje jinou změnu zcela přesně: kdysi se cena jednotlivě placené cesty v povrchové MHD zvyšovala s počtem přestupů, dnes rozhoduje platnost zvoleného dokladu.
Měnila se přitom i samotná cesta městem, jak připomíná historie tramvají na Václavském náměstí před rokem 1980. Dnešní čekání na návazný spoj tím není příjemnější a výluka nepřestává být výlukou. Jen si při brblání můžeme připomenout, že dřív přestup znamenal také sáhnout po dalším lístku.