PSČ pomohlo lidem u třídnic. Poště chyběli znalci poštovního zeměpisu

Pět číslic připsaných k adrese znamenalo víc než nová políčka na pohlednici. Poštovní směrovací čísla, zavedená v Československu roku 1973, pomohla také lidem, kteří zásilky třídili ručně. Pošta totiž potřebovala systém, s nímž se dala práce snáze naučit a směna lépe obsadit.

Začátek příběhu PSČ proto stojí za hledání i za přepážkou. Ve sborníku Státního okresního archivu v Přerově uvádí Václav Krejčí datum 1. ledna 1973 a spojuje novinku s urychlením i automatizací třídění. Připomíná také drobnou, ale výmluvnou změnu: čísla přibyla k názvům pošt na denních razítkách. Nový údaj tedy pronikal do samotného provozu, nejen na obálky.

Když znalec zeměpisu chyběl na směně

Miroslav Špaček, který jako ministerský úředník pomáhal systém zavádět, popsal v rozhovoru pro iDNES.cz z roku 2018 nedostatek specialistů. Třídiči potřebovali podrobné znalosti poštovního zeměpisu. Stejná jména obcí v různých částech republiky jim práci neusnadňovala a najít brigádníka schopného takového člověka zastoupit bylo obtížné.

Čekání na dekret a tisíce hodin brigád. Jak se za socialismu sháněl byt

Právě u třídnic byl přínos čísel velmi konkrétní. Nově příchozí podle Špačka rozdělovali zásilky podle číselných rozpětí vyznačených na třídnici. Nemuseli při každém zařazení spoléhat na vlastní znalost poštovní mapy. Novinka tak pomáhala ještě ve chvíli, kdy dopis brala do ruky lidská obsluha.

Rozdíl si lze představit jako dvě otázky nad stejnou obálkou. V prvním případě je třeba vědět, kam daná obec v poštovní síti patří. Ve druhém stačí při třídění přiřadit její napsaný kód ke správnému rozpětí. Znalost sítě se tím přenesla do předem připraveného označení.

Číslo patřilo poštovnímu obvodu

Co vlastně pětice číslic určovala, vysvětluje také přehled o poštovních směrovacích číslech. Základem byl dodací obvod pošty. Ten mohl zahrnovat obec, několik obcí nebo část většího sídla. Některé významné instituce a podniky mohly mít vlastní číslo. PSČ tedy nebylo pořadovým číslem každého jednotlivého domu.

Pro třídění je to podstatný rozdíl. Více adres mohlo sdílet jeden údaj, podle kterého zásilky pokračovaly stejným směrem. Ulice, číslo domu a jméno adresáta dál určovaly, komu a kam dopis nakonec patří. Pět číslic zjednodušovalo rozhodnutí v přepravní síti, celý zbytek adresy za ně odpracovat nemohlo.

Rok 1973 nebyl startem všech automatů

Rozhodnutí zavést PSČ spadá podle přehledu historie do roku 1971, samotné zavedení přišlo o dva roky později. Špaček však klade začátek třídění podle čísel do roku 1974. V jeho vzpomínce jde o dva odlišné kroky: nejprve dostaly adresy nový údaj, potom se mu přizpůsobil způsob zpracování zásilek.

Zvednutý výfuk a čtyři kvalty. Proč Simson pobláznil celou zemi

Také technika přicházela postupně. Podle Špačkova popisu se na centrální pražské poště v roce 1978 rozběhlo automatické rovnání a razítkování zásilek. V následujícím roce přibyl zbytek třídicí linky včetně automatického čtení. Od listovní techniky je třeba odlišit práci s balíky. Fotografie Tomáše Vosolsobě z května 1977 zachycuje pracovníka poloautomatické balíkové linky v pražských Vysočanech. I dochovaný snímek tak ukazuje, proč nelze modernizaci pošty vměstnat do jediného data.

Poštovní dějiny mají i nápadnější technické atrakce, třeba pražskou potrubní poštu. U PSČ je zajímavá právě nenápadnost změny. Část znalostí potřebných k práci se vešla do údaje, který odesílatel připsal na obálku. Pro člověka sestavujícího směnu to byla docela praktická výpomoc.