Fialové dveře a káva v křesle: Jak seriál Přátelé v 90. letech změnil české zvyky

Když Česká televize v lednu 1997 poprvé odvysílala seriál Přátelé, otevřela tím pro tuzemského diváka fascinující okno do světa velkých hrnků na kávu, volného času a zdánlivě bezstarostného manhattanského mládí. Podívali jsme se na to, jak scenáristé vyřešili ekonomický nesmysl Moničina obřího bytu, jakým oříškem byl překlad amerických reálií pro český dabing i proč tento sitcom nenápadně změnil podobu našich kaváren.

Sobotní odpoledne na ČT1 a rébus českých překladatelů

V sobotu 4. ledna 1997 se na prvním programu České televize poprvé objevil americký komediální seriál Přátelé. V době, kdy tuzemské televizní vysílání ovládaly tradiční estrády, německé kriminálky a čerstvě nastupující fenomén komerčních televizí, působila šestice dvacátníků z Manhattanu jako zjevení z jiného světa. Američtí diváci sledovali trampoty Rachel, Moniky, Phoebe, Joeyho, Chandlera a Rosse už od podzimu 1994, pro české publikum však rok 1997 znamenal začátek několikaleté televizní mánie, která kulminovala až odvysíláním desáté řady na konci roku 2004.

Zrod legendárního českého znění přitom nebyl vůbec jednoduchý. Tvůrčí skupina Aleny Poledňákové a Vladimíra Tišnovského svěřila režii Aleši Sobotkovi, který vytvořil jedno z nejvydařenějších obsazení v historii tuzemského dabingu: Miriam Chytilová, Pavla Rychlá, Stanislava Jachnická, Petr Rychlý, Rostislav Čtvrtlík a Daniel Rous se se svými postavami sžili tak dokonale, že pro celou generaci diváků zcela nahradili originální hlasy herců.

Třicet let od startu Paegasu: Co obnášelo pořídit si mobil na podzim 1996

Mnohem větším rébusem však byl překlad. Překladatelé v čele s Janem Hančilem, Ivanou Mičínovou či Milenou Havlovou museli na přelomu let 1996 a 1997 řešit desítky kulturních narážek, které běžnému Čechovi v té době vůbec nic neříkaly. Jak dokládá odborná analýza, kterou eviduje databáze závěrečných prací Univerzity Karlovy, v textu se neustále objevovaly fenomény jako pečení krocana na Den díkůvzdání, sušenky Oreo, burákové máslo, slevové kupony do obchodního domu Bloomingdale’s nebo židovský svátek Chanuka s pásovcem. Tvůrci dabingu stáli před volbou, zda reálie počeštit, nebo diváka postupně naučit novým pojmům. Zvolili citlivý kompromis, díky němuž vtipy neztratily rytmus a český divák si přirozeně osvojil řadu amerických zvyklostí.

Byt za dvě stě dolarů: Jak scenáristé vyřešili manhattanský ekonomický nesmysl

Snad nejdiskutovanějším prvkem celého seriálu byl od počátku obrovský byt Moniky a Rachel s ikonickými fialovými dveřmi, otevřenou kuchyní s tyrkysovou linkou a balkonem s výhledem na město. V exteriérových záběrech kamera ukazuje typický šestipatrový cihlový činžák na rohu ulic Bedford a Grove v srdci manhattanské čtvrti Greenwich Village, konkrétně dům s číslem popisným 90 Bedford Street.

Každému, kdo alespoň trochu znal realitní poměry v New Yorku, muselo být jasné, že jde o naprostou ekonomickou iluzi. Byt o odhadované rozloze kolem 110 až 130 metrů čtverečních ve vyhledávané lokalitě West Village by v polovině devadesátých let stál na volném trhu zhruba 2 500 až 3 000 dolarů měsíčně. Jak si něco takového mohla dovolit začínající servírka, která neuměla ani uvařit kávu, a mladá kuchařka, jež byla v úvodních sezónách opakovaně bez práce?

Scenáristé Marta Kauffman a David Crane si byli této slabiny dobře vědomi, a proto do děje vetkli zcela konkrétní právní kličku: regulované nájemné, v americkém právu známé jako rent control. V New Yorku šlo o dědictví přísné poválečné regulace, jejíž historický vývoj přehledně mapuje New York City Rent Guidelines Board. Tato pravidla chránila nájemníky dlouhodobě obývající stejný byt před tržním zdražováním. V seriálu byt původně patřil babičce Moniky a Rosse, která se odstěhovala na Floridu. Monika v něm zůstala bydlet na babiččino jméno a platila pouhých 200 dolarů měsíčně.

Šlo ovšem o přísně nelegální podnájem, který by v případě odhalení majitelem domu znamenal okamžité vystěhování. Právě na této zápletce postavili autoři několik epizod: nezapomenutelná je zejména linie ze čtvrté řady, kde Joey musí trénovat společenské tance s nerudným správcem domu panem Treegerem, aby výměnou za své mlčení neposlal dívkám okamžitou výpověď z nájmu. Když v závěrečném díle seriálu všichni přátelé odevzdávají klíče a opouštějí prázdný byt, Chandler vše trefně shrne poznámkou, že díky regulovanému nájmu to byla po celých deset let neuvěřitelná loupež za bílého dne.

Central Perk proti „turkovi“ ve skle: Křesla a obří hrnky vtrhly do českých měst

Druhým pilířem seriálu byla kavárna Central Perk. Zatímco do té doby se televizní postavy scházely převážně v barech nebo restauracích, Přátelé trávili polovinu života v kavárně. Pro českého diváka v roce 1997 šlo o stejně cizorodý koncept jako fialový newyorský byt.

Běžná návštěva pohostinství v Česku devadesátých let vypadala dramaticky odlišně: v kavárnách se kouřilo, personál nosil černé kalhoty s bílou košilí a kávový lístek obvykle začínal a končil „turkem“ v tlustostěnné skleničce s kovovým držákem, případně instantní kávou s kapkou kondenzovaného mléka. Představa, že parta mladých lidí vejde do podniku, svalí se do měkkého sametového křesla, personál jim přinese kávu v porcelánovém hrnku o velikosti polévkové misky a oni tam prosedí celé odpoledne bez objednání teplého jídla, byla pro tuzemskou realitu naprosto převratná.

Samotná oranžová plyšová pohovka v Central Perku přitom vznikla úplnou náhodou. Výtvarník scény Greg Grande ji při zařizování pilotního dílu v létě 1994 vytáhl ze zaprášeného suterénního skladiště dekorací ve studiích Warner Bros., kde ležela odložená po desetiletí. Pohovka se stala tak mocným symbolem, že v druhé polovině devadesátých let začaly i v českých větších městech vznikat první kavárny nového typu: s pohodlnými křesly, nabídkou latté s pěnou a atmosférou domáckého obývacího pokoje, kam si lidé nechodili jen rychle vypít kofein, ale vést dlouhé rozhovory.

Walkman se vrací jako digitální nápad. V 90. letech byl poslech hudby plný kompromisů

Fenomén The Rachel a zvukové studio číslo 24

Popularita seriálu se v letech 1997 až 2000 přelila do každodenní reality i způsobem, na který nebyla připravena ani česká kadeřnictví. Když kadeřník Chris McMillan vytvořil pro postavu Rachel Green v první a druhé řadě vrstvený sestřih s melírem, vznikl celosvětový účesový kult známý jako „The Rachel“. Dívky a ženy po celém Česku nosily kadeřnicím vystřižené fotografie z časopisů a dožadovaly se stejného střihu. Paradoxem zůstává, že sama Jennifer Aniston tento účes z duše nesnášela: jak později uvedla v rozhovorech, bez týmu profesionálů s třemi kulatými kartáči a fénem v ruce byl střih doma prakticky neupravitelný.

Ačkoliv se děj odehrával v New Yorku a v kulisách panelákových i rodinných obýváků vytvářel dokonalou iluzi skutečného velkoměsta, seriál se s výjimkou několika málo exteriérů natáčel kompletně na opačném pobřeží Spojených států. Domovem Přátel se stalo zvukové studio číslo 24 v rozsáhlém areálu filmových studií Warner Bros. v kalifornském Burbanku.

Výjimečnost Přátel spočívala také v tom, že se točili před živým publikem čítajícím přibližně tři stovky diváků. Herci a scenáristé tak měli okamžitou zpětnou vazbu: pokud vtip v hledišti nevyvolal smích, natáčení se zastavilo a scenáristé dialog přímo na místě přepsali. Když v květnu 2004 padla poslední klapka desáté sezóny, vedení studia Warner Bros. budovu Stage 24 na počest tohoto mimořádného úspěchu oficiálně přejmenovalo na The Friends Stage.

V éře před nástupem chytrých telefonů, sociálních sítí a streamovacích platforem, kdy hlavní domácí filmovou alternativu k televiznímu programu představovaly videopůjčovny a VHS kazety, znamenali Přátelé víc než jen další sitcom. Představovali bezpečný, barevný a optimistický svět, kde se každé nedorozumění vyřešilo během dvaceti minut, kde káva voněla z velkých šálků a kde přátelství dokázalo překonat i to, když jste v pronajatém bytě za dvě stě dolarů museli tancovat tango s nerudným domovníkem.