Odjeli jste legálně, ale nevrátili se. Za setrvání v cizině hrozilo i propadnutí majetku

Emigrace z Československa nemusela začínat tajným přechodem hranic. Člověk mohl odjet s povolením a teprve v zahraničí se rozhodnout, že zůstane. Trestní zákon postihoval i tuto situaci a mezi možnými tresty uváděl propadnutí majetku.

Ostnatý drát a noční cesta lesem jsou výrazné obrazy útěků z republiky. Vedle nich ale existovala také méně nápadná cesta: překročit hranici řádně, třeba jako účastník zájezdu, a domů už neodjet. Povolení na cestu totiž neznamenalo povolení začít v cizině nový život.

Klapavý diesel a dvacet nástaveb. Proč multikára ovládla československé ulice

Dva odstavce téhož paragrafu

Rozdíl zachycoval § 109 trestního zákona, nadepsaný Opuštění republiky. V úplném znění vyhlášeném v roce 1973 první odstavec postihoval toho, kdo bez povolení opustil území republiky. Druhý přidával stručnou větu: „Stejně bude potrestán československý občan, který bez povolení zůstane v cizině.“

Slovo stejně odkazovalo na základní sazbu šesti měsíců až pěti let odnětí svobody, nápravné opatření nebo propadnutí majetku. Zákon tedy počítal s postihem i tam, kde při samotném odjezdu žádný zákaz porušen nebyl. Rozhodující mohlo být až následné setrvání za hranicemi.

Jak se topilo v Československu před rokem 1989. Levné uhlí, kamna a přetopené paneláky

Pas mohl platit, povolený pobyt už skončil

V normalizačním systému cestování bylo potřeba rozlišovat cestovní pas a výjezdní doložku. Historik Jan Rychlík ve studii vydané Ústavem pro studium totalitních režimů vysvětluje, že doložka omezovala cestu časově i územně. Pro postih nevráceného emigranta tak nemusel být rozhodující konec platnosti pasu. Podstatné bylo skončení povoleného pobytu.

Nešlo ovšem o jednoduchou rovnici, podle které by každé zpoždění na zpáteční cestě znamenalo emigraci. Stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 23. února 1984 spojovalo dokonání činu podle druhého odstavce se dnem následujícím po uplynutí povoleného pobytu, pokud setrvání v cizině vyjadřovalo úmysl opustit republiku. Právě tento úmysl je pro pochopení rozdílu zásadní.

Že nešlo jen o možnost ukrytou v zákoně, dokládá také analýza zveřejněná Chartou 77 v březnu 1980. Mezi způsoby odchodu výslovně uváděla vycestování na krátkodobý zájezd a následné setrvání v cizině. Připomínala i odsuzování v nepřítomnosti. Dobový dokument tak popisoval přesně situaci, pro kterou nebylo nutné překonávat hraniční zátaras.

Jinou kapitolu představovaly útěky přes hranici a provokace bezpečnostních složek. Příběh Minaříkových při akci Kámen v roce 1948 ukazuje podvod s falešnou hranicí. U pozdějšího setrvání v cizině mohl člověk skutečnou hranici překročit zcela řádně a trestní problém přišel až potom.

Propadnout mohl celý majetek i jeho část

Propadnutí majetku nebylo jen jiným názvem pro pokutu. Podle § 52 téhož dobového znění zasahovalo celý majetek odsouzeného nebo část určenou soudem. Zákon vyjímal prostředky a věci nezbytné k životním potřebám odsouzeného a lidí, o jejichž výživu či výchovu musel ze zákona pečovat. Vlastníkem propadlého majetku se stával stát.

Šlo o možný soudní trest, takže neplatí, že každému nevrácenému cestujícímu automaticky propadlo všechno. Jeho zařazení mezi sankce ale znamenalo, že rozhodnutí zůstat za hranicemi mohlo zasáhnout i vlastnictví ponechané doma. Odjezd s řádnými doklady před takovým následkem sám o sobě nechránil.

Při čtení rodinných dokumentů proto stojí za pozornost i číslo odstavce uvedené za § 109. Druhý odstavec mohl vysvětlovat odsouzení člověka, který z Československa odcestoval s povolením. Záznam o opuštění republiky sám o sobě ještě nevypráví příběh tajného přechodu hranic.