Physical Address
304 North Cardinal St.
Dorchester Center, MA 02124
Physical Address
304 North Cardinal St.
Dorchester Center, MA 02124

Za první republiky mohla žena svatbou s cizincem ztratit československé občanství. Úřady tak postupovaly i u sňatků s některými ruskými emigranty bez občanství.
Když si československá občanka za první republiky vzala cizince, mohl sňatek změnit její vztah k vlastnímu státu. Nejtvrději to dopadalo na ženy, jejichž manžel neměl žádnou státní příslušnost. Úřady je mohly vést jako emigrantky, i když dál žily doma.
V Praze se 1. srpna 1928 provdala československá občanka za občana Maďarska. Když její děti o desítky let později požádaly o potvrzení matčina českého občanství, věc se dostala až k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten v roce 2016 potvrdil, že matka přišla o československé občanství už dnem sňatku.
První Etudu pro kontrabas televize nenahrála. Tříska hrál až v roce 1963
Ztráta vyplývala přímo ze zákona, bez zvláštní žádosti ženy. Podle dobového právního výkladu mohl mít sňatek stejný účinek, i když žena dál žila v Československu. Občanství vyjadřovalo příslušnost ke státu. Domovské právo určovalo příslušnost k obci a uvádělo se i v dokladech. Na snímku pasu z roku 1926 je tak vedle údajů o platnosti zapsána domovská příslušnost k Praze.
Když 28. října 1918 vzniklo Československo, ponechalo v platnosti dosavadní zákony. V českých zemích se ztráta občanství při sňatku posuzovala podle § 19 rakouského vystěhovaleckého patentu z roku 1832. Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi plnil podobnou úlohu § 34 uherského zákona o občanství z roku 1879.
Ústavní listina z roku 1920 odmítala výsady podle pohlaví a ženy mohly volit do Národního shromáždění. Pro sňatek dál platila zásada, že manželka následuje právní postavení muže. Podle jeho občanství se posuzoval i opačný případ. Cizinka sňatkem s československým občanem automaticky získala československé občanství.

Oběžník ministerstva vnitra z 3. dubna 1931 upozornil zemské úřady na svatby československých žen s ruskými emigranty. Úřady měly manželkám mužů s Nansenovým průkazem vydat stejný doklad. Ten sloužil k prokazování totožnosti lidí bez občanství. Žena, jejíž muž žádné občanství neměl, tak podle úředního výkladu mohla zůstat bez státní příslušnosti i sama.
Právníci se o takové případy přeli. Dobový komentář k občanskému zákoníku hájil názor, že žena si při sňatku s mužem bez občanství československou příslušnost ponechává. V únoru 1931 skupina poslanců žádala nový zákon, který měl ztrátu vázat na získání jiného občanství. Poslanci upozorňovali, že bez státní příslušnosti lidé nedosáhnou na některá zaměstnání. Před válkou zůstalo u návrhů.
Stál 6 200 korun a hry se načítaly z kazety. Didaktik Gama byl snem dětí za socialismu
Stopu po ruské emigraci z té doby najdeme na pražských Olšanech. Chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice tam v letech 1924 až 1925 vybudovala Jednota pro pohřbívání ruských občanů v Československu.

V českých zemích si nevěsta nemohla československé občanství vyhradit předem. Podle soudního rozboru tehdejšího práva je rozvod ani ovdovění automaticky nevracely. Jiný následek mělo prohlášení sňatku za neplatný. V takovém případě se občanství obnovilo. Uherská úprava umožňovala požádat o návrat k občanství i po rozvodu či ovdovění. Obec musela ženu přijmout do svého svazku nebo jí přijetí přislíbit. U vdov tento nárok při splnění podmínek potvrdil Nejvyšší správní soud v roce 1923.
Když se změna konečně dostala na pořad poválečného parlamentu, poslankyně Milada Horáková připomněla dlouholeté námitky žen proti nerovnému pravidlu. Od 24. června 1947 podle nového zákona žena sňatkem ztrácela československé občanství jen tehdy, pokud zároveň získala manželovo. I v takovém případě mohla požádat o ponechání československého občanství před svatbou nebo do tří měsíců po ní.
Od října 1949 se lhůta prodloužila na půl roku. Teprve zákon účinný od 11. listopadu 1958 československé občance výslovně ponechal občanství i při sňatku s cizincem nebo s člověkem bez státní příslušnosti.