Physical Address
304 North Cardinal St.
Dorchester Center, MA 02124
V roce 1985 mohli diváci Rozpaků kuchaře Svatopluka vstoupit do televizní hry rozsvícením světla. Josef Dvořák čekal na jejich rozhodnutí a do vysílání se zapojil energetický dispečink. Žárovka ale nebyla přesné hlasovací tlačítko a zvolená odbočka neměnila celý seriál.
Vypínač na zdi jako televizní ovladač. Právě tak zvláštně dnes působí nápad, kterým Československá televize přenesla rozhodování o seriálovém hrdinovi do obývacích pokojů. Kdo se chtěl přidat, potřeboval světlo a ochotu vstát. Kuchyňské starosti Svatopluka Kuřátka se na chvíli propojily s elektrickou sítí.
Na téhle hře jsou zajímavé dvě otázky. Jak se z rozsvícené žárovky stal hlas? A co vlastně takový hlas mohl Svatoplukovi provést? Odpovědi spolu souvisejí méně, než by se při sledování mohlo zdát. Jedna patří k měření elektřiny, druhá ke stavbě scénáře.
Josef Dvořák hrál kuchaře i průvodce živým večerem
Rozpaky kuchaře Svatopluka měly premiéru 11. ledna 1985. Scénář napsal Jaroslav Dietl, režii měl František Filip a hlavní roli Josef Dvořák. Základní situace byla blízká běžnému pracovnímu životu: kuchař musí vycházet s kolegy, řešit nepříjemnosti a rozhodovat se, i když se žádné řešení nezamlouvá úplně všem. Datum premiéry a okolnosti vzniku připomíná ohlédnutí časopisu Nostalgie na iDNES.cz.
Dvořák měl dvojí úkol. V natočeném příběhu představoval Kuřátka, při živých vstupech vybízel publikum k rozhodnutí. Divák se tak mohl nejprve dívat na člověka v nesnázích a vzápětí poslouchat stejného herce, který se ptal, co s tím. Přepnutí z příběhu do studia bylo součástí večera, ne přestávkou, kterou bylo třeba nějak přečkat.
V televizním studiu se hlasovalo pomocí zařízení, jež připravili technici ČST. Domácí publikum se podle rekonstrukce průběhu vysílání na ČT24 přidalo od druhého dílu pomocí světel. Reakce sledoval centrální energetický dispečink; několikrát se zapojily i kamery na kulturním domě Krakov v pražských Bohnicích.
Světla v oknech, tlačítka a megawatty nebyly totéž
Ve vzpomínce na pořad se snadno spojí tři odlišné způsoby, jak publikum zviditelnit. Ve studiu se dal sečíst výsledek hlasovacího zařízení. Kamera ukazovala rozsvěcení a zhasínání oken. Energetický dispečink pracoval se změnou elektrického odběru. Každý z těchto pohledů vypovídal o něčem trochu jiném.
Rozdíl lze ukázat na jednoduchém modelovém výpočtu. Představme si 100 000 domácností, které ve stejný okamžik zapnou právě jednu žárovku o příkonu 100 wattů. Součet je 10 000 000 wattů, tedy 10 megawattů. Kdyby stejný počet domácností zapnul žárovku o příkonu 60 wattů, změna by činila jen 6 megawattů. Počet zapojených domácností by přitom zůstal stejný.
Platí to i obráceně: modelových 6 megawattů může znamenat 60 000 stowattových žárovek nebo 100 000 šedesátiwattových. Samotná velikost změny odběru proto neurčuje jednoznačný počet hlasujících. A ani počet zapnutých světel neříká, kolik lidí sedí před televizí. Jedna domácnost mohla společně sledovat jeden přijímač.
Tohle není rekonstrukce naměřených hodnot z roku 1985. Jde o náš záměrně zjednodušený model: předpokládá současné zapnutí, přesné zadané příkony a žádnou jinou změnu spotřeby. Ukazuje, jaké předpoklady by převod elektřiny na počet domácností potřeboval. Bez dobových odečtů a podrobné metodiky nelze z výpočtu určit přesnost tehdejšího vyhodnocování, natož prohlásit konkrétní výsledek za zfalšovaný.
Otázku, nakolik šlo změnu odběru přiřadit jednotlivé volbě, ostatně otevírá i práce Diany Dvořákové uložená v repozitáři Univerzity Karlovy, v části „Diváku, pojď se bavit“. Rozsvícená okna byla působivou součástí přenosu. Sama o sobě však nemohla sloužit jako seznam hlasů ze všech domácností.
Dvě cesty se zase spojily do jednoho příběhu
Televizní hra měla ještě druhou hranici. Volba diváků měnila připravenou situaci, ale nevytvářela Svatoplukovi nový životopis. Podle popisu ČT se natočené varianty znovu spojovaly do společného pokračování. Rozvětvení a následný návrat popisují také zdroje mimo televizi, včetně zmíněného ohlédnutí na iDNES.cz a práce Diany Dvořákové.
Pro představu: skutečně trvalé větvení je mnohem náročnější než krátká odbočka. V čistě modelovém příběhu by tři po sobě jdoucí volby ano–ne vytvořily osm různých sledů rozhodnutí. Pokud by každý vyžadoval jiné pokračování a žádné cesty se nespojovaly, tvůrci by museli udržovat osm odlišných větví. Není to počet variant Svatopluka; je to vysvětlení, co návrat ke společné scéně umožňuje obejít.
Odtud plyne podstatný rozdíl: vybrat další scénu není totéž jako rozhodnout o konci seriálu. Označit celou hru za rozhodování úplně o ničem by zase přehlíželo, že se vybírala konkrétní varianta. Divák dostal omezenou možnost zasáhnout, jejíž hranice předem určili scenárista a režisér.
Právě tady se technická a příběhová otázka rozcházejí. I dokonale přesné sečtení hlasů by nabídku rozšířit nemohlo. A omezený počet natočených scén sám o sobě nedokazuje, že někdo výsledek hlasování vymýšlel. Jsou to dvě různé věci, které stojí za to oddělit, než nad pořadem vyneseme rozsudek.
Před žárovkou bylo tlačítko v kině
Nápad nechat publikum volit pokračování měl domácího předchůdce. Kinoautomat spojený s Radúzem Činčerou se představil na montrealském Expu v roce 1967. Jak uvádí Národní filmový archiv, hlasovací tlačítka byla u sedadel a výsledky mohli diváci sledovat na rámu kolem promítací plochy. Systém tedy fungoval pro publikum shromážděné na jednom místě.
Rozpaky převzaly princip výběru a přenesly ho do televizního večera. Rozdíl mezi sálem a domácnostmi je přitom klíčový: vybavit sedadla tlačítky je jiný úkol než získat společnou reakci lidí rozptýlených po zemi. Vypínač umožnil nabídnout účast i mimo studio. Současně do ní vnesl nejistotu, kterou součet jednotlivých tlačítek nemá.
Nejpřesnější vzpomínka na Svatopluka proto nemusí být ani oslavou neomezené divácké moci, ani historkou o zbytečném blikání. Byl to seriál se živou společnou hrou a předem připravenými hranicemi. Na několik okamžiků dal vypínači v obýváku další funkci: vedle světla se jím vyjadřoval i názor na televizního kuchaře.