Physical Address
304 North Cardinal St.
Dorchester Center, MA 02124
O Trabantu se celá desetiletí vyprávěly vtipy, že je vyrobený z lepenky a v noci ho ožírají hladová lesní zvířata. Skutečnost však byla zcela jiná. Východoněmecký duroplast vznikl jako geniální nouzové řešení z nedostatku oceli a spojil sovětský bavlněný odpad s pryskyřicí do materiálu, který nerezavěl.
Technologický postup lisování i dobové souvislosti výroby podrobně mapují technická muzea a archivy. Původní výrobní lisy a historii automobilky ve Zwickau představuje August Horch Museum ve Zwickau, zatímco dobový dovoz automobilů z NDR dokumentuje Národní technické muzeum v Praze. Konstrukční zvláštnosti a fenomén dvoutaktního pohonu rozebírá archiv Českého rozhlasu Plus a vývoj automobilismu té doby sleduje Technické muzeum v Brně.
Embargo na ocel a záchrana z bavlnářských závodů
Poválečné východní Německo čelilo obrovskému problému s dodávkami surovin. Západní embargo a chronický nedostatek deviz znemožňovaly dovoz kvalitních hlubokotažných ocelových plechů, které byly pro sériovou výrobu automobilových karoserií nezbytné. Východoněmecké hutě takový materiál vyrobit nedokázaly.
Konstruktéři v saském Zwickau dostali nelehký úkol najít lehkou a dostupnou náhradu. Po řadě chemických pokusů vsadili na materiál zvaný duroplast. Jeho základem se stala krátká bavlněná vlákna, která tvořila odpad při zpracování bavlny v textilních závodech a do NDR se levně dovážela ze Sovětského svazu.
Receptura pevnější než plech a ocelová kostra pod povrchem
Výrobní postup připomínal pečení. Vrstvy bavlny se napustily fenolformaldehydovou pryskyřicí a vložily do obřích hydraulických lisů vyhřátých na teplotu kolem sto šedesáti stupňů Celsia. Pod obrovským tlakem vznikl hladký a mimořádně houževnatý díl. Duroplast netrpěl korozí, výborně tlumil vibrace i hluk a při menších nárazech se pružně vracel do původního tvaru.
Rozšířená představa o celoplastovém autě však byla mylná. Duroplastové blatníky, dveře, kapoty a střecha se montovaly na nosný ocelový skelet. Právě podlaha a nosníky z obyčejného plechu naopak podléhaly rzi velmi ochotně. Navzdory tomu byl Trabant v socialistických zemích nesmírně žádaný, zvláště v době, kdy vázaný vklad a spacáky na chodníku provázely nákup auta v Mototechně.
Dvoutaktní dvouválec a nádrž bez čerpadla
Pod přední duroplastovou kapotou pracoval vzduchem chlazený dvoudobý dvouválec o objemu necelých šest set kubických centimetrů s výkonem dvacet šest koňských sil. Konstrukce vynikala neuvěřitelnou jednoduchostí. Vůz neměl žádné vodní čerpadlo, chladič ani složitý ventilový rozvod. Palivová nádrž na dvacet šest litrů seděla přímo nad motorem a benzín tekl do karburátoru pouhým samospádem.
Hladina paliva se měřila speciální plastovou měrkou zasunutou do nádrže po otevření kapoty. Na čtvrtý rychlostní stupeň dostal vůz volnoběžku, která chránila motor před zadřením při dlouhé jízdě z kopce bez plynu. Malé auto s kufrem o objemu přes čtyři sta litrů spolehlivě odvezlo celou rodinu, o čemž svědčí i nejedna dobrodružná cesta k moři za totality se zavařeným masem v kufru.
Patnáct let v pořadníku a konec u berlínské zdi
V samotné NDR dosáhla poptávka po vozech Trabant absurdních rozměrů. Čekací doba na nový automobil běžně přesahovala deset až patnáct let. Ojeté vozy v dobrém stavu se na černém trhu prodávaly dráž než právě vyrobené kusy z továrny. V Československu se Trabant 601 prodával v sedmdesátých letech za přibližně třicet šest tisíc korun a představoval nejdostupnější rodinný vůz.
Výroba typu 601 skončila v roce 1990 po více než dvou milionech osmi stech tisících exemplářů. Po pádu berlínské zdi se východní Němci houfně přesadili do západních ojetin a tisíce trabantů zůstaly opuštěné u silnic. Pověstné duroplastové autíčko s modrým dýmem za výfukem se však nesmazatelně zapsalo do historie jako technický pomník jedné celé epochy.