Physical Address
304 North Cardinal St.
Dorchester Center, MA 02124
Když stála čistá videokazeta přes sto korun, znamenalo kouzelné tlačítko LP na dálkovém ovladači vítanou úsporu. Zpomalení pásku na polovinu sice zdvojnásobilo kapacitu, ale na obrazovce se objevilo zrnění a rozostřené barvy.
V devadesátých letech patřil stolní videorekordér k nejcennějším přístrojům v českých obývacích pokojích. Když televize vysílala celovečerní film, rodiny bedlivě hlídaly čas, aby včas stiskly nahrávání. Čisté pásky však nebyly levné. Značková kazeta stála přes sto korun, což při tehdejších platech představovalo citelnou částku. Mnoho domácností proto řešilo věčné dilema, zda investovat do nového nosiče, nebo zkusit vytěžit maximum z toho, co už leželo ve skříňce pod televizí. Podobně jako v dřívějších letech rozhodovala správná volba pásku u hudby, o čemž píšeme v článku o tom, jak audiokazeta C90 nabídla dvakrát 45 minut, také ve videu začala hrát hlavní roli kalkulace s časem.
Poloviční rychlost a zázračná šestihodinová kapacita
Řešení nabízel přepínač záznamové rychlosti přímo na čelním panelu videa. Základní režim SP (Standard Play) posouval pásek u evropské normy PAL rychlostí 23,39 milimetru za sekundu. Na nejrozšířenější kazetu s označením E-180 se tak vešly přesně tři hodiny záznamu. Jakmile však uživatel zvolil režim LP (Long Play), rychlost posuvu klesla přesně na polovinu, tedy na 11,69 milimetru za sekundu. Z běžné tříhodinové pásky se rázem stalo šestihodinové úložiště. Kdo si pořídil delší kazetu E-240, mohl na jediný nosič zaznamenat dokonce osm hodin vysílání. Do jednoho plastového pouzdra se tak vešly tři celovečerní filmy nebo celý sportovní přenos včetně prodloužení.
Fyzika rotujících hlav a daň za zúžené stopy
Dvojnásobná stopáž vypadala lákavě, technické zákony magnetického záznamu však nešlo obejít. Stolní videorekordér nezapisuje obraz podélně, ale pomocí šikmých stop na rychle rotujícím bubnu. Při pomalejším posuvu pásku v režimu LP se tyto stopy musely výrazně zúžit a nahrávaly se těsně vedle sebe. Projevil se zákonitý úbytek odstupu signálu od šumu. Dobový návod k oblíbenému čtyřhlavému videorekordéru Sony SLV-E580 výslovně upozorňoval uživatele, že režim SP poskytuje nejlepší možnou kvalitu obrazu i zvuku, zatímco volba LP slouží pouze pro zdvojnásobení doby záznamu.
Zrnitý obraz, plovoucí barvy a plechový zvuk
Při sledování nahrávky z režimu LP byl rozdíl patrný na první pohled. Hrany předmětů ztratily ostrost, jemné detaily v tmavých scénách splynuly v šedou plochu a syté barvy, zejména červená, začaly nepříjemně rozpíjet kontury. Standardní formát VHS navíc u základních přístrojů ukládal zvuk do podélné monofonní stopy. Při poloviční rychlosti pásku klesla frekvenční odezva, zvuk ztratil výšky a zvýšil se slyšitelný brum i kolísání tónu. Výhodu měly pouze dražší Hi-Fi stereo přístroje, které ukládaly zvuk rotujícími hlavami do hloubky magnetické vrstvy, kde rychlost posuvu tolik nerozhodovala.
Problémy s kompatibilitou na cizím videu
Největší zklamání čekalo diváky ve chvíli, kdy kazetu nahranou v LP půjčili sousedovi nebo příbuzným. Úzké stopy kladly extrémní nároky na přesnost mechaniky. Co na vlastním seřízeném přístroji hrálo přijatelně, vyvolalo na jiném rekordéru pruhy přes půl obrazovky a neustálé vypadávání synchronizace. Ruční kolečko pro nastavení trackingu sice dokázalo polohu hlav mírně doladit, u opotřebovaného pásku to však často nestačilo. Na rozdíl od originálních kazet z půjčovny, kde přísná pravidla a pokuty za poškození popisujeme v textu o tom, jak videopůjčovny změnily domácí film, byly domácí nahrávky v LP určeny především pro nenáročný soukromý archiv.
Mnoho rodin tak vyvinulo přísnou hierarchii. Výjimečné filmy, koncerty a rodinné události se nahrávaly výhradně na plnou rychlost SP, aby si uchovaly co nejlepší kvalitu pro budoucí roky. Režim LP naopak spolykal noční reprízy, nekonečné televizní seriály nebo pořady, na které se člověk podíval jednou a kazetu vzápětí bez milosti přemazal. Šest hodin záznamu na jedné pásce byla skvělá ekonomická volba své doby, její obrazové kompromisy však dodnes spolehlivě pozná každý, kdo staré domácí kazety zkusí digitalizovat.