Physical Address
304 North Cardinal St.
Dorchester Center, MA 02124
Zatímco v normalizačním Československu dusila hudební scénu přísná cenzura a státní vydavatelství Supraphon dávkovalo západní rock jen po kapkách, v sousedním Polsku vycházely oficiální licenční desky Iron Maiden, Queen či Depeche Mode za běžné zloté. Pro tisíce českých hudebních fanoušků se cesty k severním sousedům staly životní nutností: do Polska se v taškách vozily nedostatkové botasky, lentilky a pivo, zpátky se pod sedadly vlaků a v kabátech pašovaly vytoužené černé vinyly.
Tato historická rekonstrukce vychází z doložených odborných a archivních pramenů: ze sbírky zvukových dokumentů Českého muzea hudby (Národní muzeum v Praze), z výzkumné monografie Miroslava Vaňka Byl to jenom rock’n’roll? Hudební alternativa v komunistickém Československu 1956–1989 vydané Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR a nakladatelstvím Academia, z archivních vydání polského hudebního časopisu Non Stop a diskografií vydavatelství Tonpress a Muza, a z dobových celních hlášení evidovaných v digitálním archivu periodik AV ČR (deník Rudé právo). Konfrontace vzpomínek pamětníků a historických faktů přesně ukazuje, jak fungoval tento specifický přeshraniční kulturní most.
Polský kulturní zázrak: Proč byl socialismus u sousedů o tolik svobodnější
Pro československého posluchače bylo Polsko 70. a 80. let jako zjevení z jiného světa. Zatímco u nás komunistický režim zakazoval nepohodlné kapely a v médiích vládl normalizační pop, v Polské lidové republice (PRL) byla kulturní politika vůči západním vlivům nesrovnatelně liberálnější. Zásadní roli hrál Polský rozhlas: legendární stanice Trójka (Program Trzeci Polskiego Radia) a hudební publicista Piotr Kaczkowski ve svém pořadu Minimax vysílali celá nová západní alba od první do poslední vteřiny bez přerušení mluveným slovem. Signál Trójky přitom bez potíží pokrýval celé severní Čechy a Moravu.
Ještě větší šok čekal Čechy v polských obchodech. Tamní vydavatelství Tonpress, Pronit a Polskie Nagrania Muza běžně lisovala oficiální licenční SP i LP desky předních britských a amerických skupin. V polských stáncích Ruch a knihkupectvích bylo možné za běžné zloté koupit nahrávky Black Sabbath, Dire Straits, The Police nebo špičkový domácí rock kapel jako Perfect, Maanam, Lady Pank či SBB. V Československu šlo přitom o desky, které se daly legálně pořídit téměř výhradně za zahraniční valuty či bony v Tuzexu, jak připomíná náš rozbor fungování socialistického Tuzexu.
Směnný kurz normalizace: Botasky, lentilky a malé spotřebiče ETA
Aby Češi mohli polské desky nakupovat, potřebovali zloté – a těch byl v oficiálních směnárnách přísný limit. Nastoupil proto neoficiální přeshraniční barter. Polská ekonomika, zvláště po vlně stávek hnutí Solidarność a vyhlášení stanného práva v prosinci 1981, trpěla drtivým nedostatkem základního spotřebního zboží a potravin. Obchody zely prázdnotou a zavedl se přídělový lístkový systém. Naopak československé pulty nabízely relativní dostatek jídla, textilu a drobných spotřebičů.
Čeští hudební nadšenci tak do Polska nejezdili s prázdnou. V taškách a kufrech vozili vyhlášené nedostatkové artikly: oblíbené tenisky Botas („botasky“), dětskou obuv, dámské silonové punčocháče, froté ručníky a české sladkosti – především barevné Lentilky a žvýkačky Pedro. Velkým hitem byly instantní polévky Vitana, české pivo (Plzeň a Budvar) a malé elektrické spotřebiče z národního podniku ETA (ponorné spirálové vařiče na kávu nebo cestovní žehličky). Zvláštní kapitolou byl výměnný obchod „deska za desku“: Poláci lačnili po československých nahrávkách vážné hudby a jazzu ze Supraphonu, které měly vynikající technický mastering, a také po deskách Karla Gotta a Heleny Vondráčkové, kteří se v Polsku těšili obrovské popularitě.
Přechody přes Olši a hra na kočku a myš s celníky
Hlavními tepnami výměnného obchodu se staly pohraniční přechody: most Družby přes řeku Olši spojující Český Těšín s polským Cieszynem, lázeňské město Kudowa-Zdrój u Náchoda nebo přechody v Kladsku a Bohumíně. Cestovalo se na propustky malého pohraničního styku nebo jednodenní turistické pasy. V parcích, nádražních halách i zadních uličkách u tržnic fungovaly improvizované burzy, kde se handlovalo kus za kus.
Největší zkouška nervů však čekala cestovatele při návratu domů. Českoslovenští celníci měli přísné instrukce pátrat po „ideologické diverzi“ a západní hudební nosiče stejně jako polské hudební časopisy Non Stop s plakáty rockových hvězd bez milosti zabavovali. Pašeráci proto museli prokázat mimořádnou vynalézavost. Nejčastějším trikem bylo přebalování desek: nový vinyl Iron Maiden se zasunul do obalu od polských lidových tanců Mazowsze, sborového zpěvu nebo klavírních skladeb Fryderyka Chopina, které celní kontrolou procházely bez povšimnutí. Další desky se schovávaly do dvojitých den cestovních tašek, mezi pecen chleba a sendviče nebo se provizorně páskou lepily přímo na tělo pod svetry.
Z vlaku na černé burzy a magnetofonové pásky
Úspěšně provezená deska měla v Československu cenu zlata. Vinyl zakoupený v Polsku za v přepočtu 60 až 80 korun měl na pražské burze na Slovanském ostrově (Žofíně) nebo na ostravské Černé louce okamžitou hodnotu 250 až 400 Kčs. Pokud šlo o originální západní import, který se do Polska dostal přes rodinné vazby z Velké Británie, cena šplhala k šesti stovkám.
Málokterá deska však zůstala jen u jednoho majitele. Zpravidla putovala do rukou celé party, kde se okamžitě organizovaly noční nahrávací seance. Půjčení alba na jediný večer stálo desítky korun a vzácné vinyly se pečlivě přepisovaly na magnetofonové pásky Emgeton a ORWO, jak detailně popisuje naše ohlédnutí za kotoučovými magnetofony Tesla. Pro celou generaci československých rockerů tak polské desky neznamenaly jen zdroj oblíbené hudby, ale důkaz, že železnou oponu a normalizační šeď šlo překonat odvahou, vynalézavostí a láskou ke zvuku praskajícího černého vinylu.