Detailní záběr na proud čisté vody vytékající z kovového vodovodního kohoutku do umyvadla

Voda stála za socialismu pouhých 80 haléřů za kubík. Domácnosti často neměly vlastní vodoměry

Pitná voda patřila v socialistickém Československu k nejlevnějším položkám rodinného rozpočtu. Celých čtyřicet let stál kubík vody pro domácnosti pouhých osmdesát haléřů, v bytech neexistovaly vodoměry a lidé nechávali kohoutky běžet celé hodiny bez sebemenších obav z vysokého vyúčtování.

Pitná voda patřila v socialistickém Československu k nejlevnějším položkám rodinného rozpočtu. Celých čtyřicet let stál kubík vody pro domácnosti pouhých osmdesát haléřů, v bytech neexistovaly vodoměry a lidé nechávali kohoutky běžet celé hodiny bez sebemenších obav z vysokého vyúčtování.

Dnešní účty za vodné a stočné představují pro rodinné rozpočty významnou položku, která nutí každého přemýšlet nad každým otočením kohoutku. Před rokem 1989 však v Československu panovala zcela opačná realita. Voda z vodovodu byla vnímána jako samozřejmý veřejný statek, jehož cena byla tak nízká, že ji téměř nikdo nevnímal jako reálný náklad na bydlení.

Pravidla distribuce a správu sítě tehdy vymezovala podrobná vyhláška o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích i základní vodní zákon. Vybavenost domácností tekoucí pitnou vodou, splachovacími toaletami a vanami systematicky mapovala historická cenzová šetření, která dodnes uchovává Český statistický úřad.

Pevná cena od měnové reformy až do roku 1990

Tarify za odběr vody měly v socialistickém Československu neuvěřitelnou stabilitu. Po měnové reformě v roce 1953 stanovil stát cenu jednoho metru krychlového pitné vody pro obyvatelstvo na rovných 60 haléřů. Stočné za odvod odpadních vod činilo dalších 20 haléřů. Za celý kubík vody, tedy za tisíc litrů, zaplatila domácnost pouhých 80 haléřů.

Mechanický vodoměr s číselníkem na vodovodní trubce pro měření spotřebované vody
Individuální bytové vodoměry se v panelácích objevily až po roce 1989, do té doby se platil paušál.

Tato částka zůstala beze změny téměř čtyřicet let až do konce roku 1990. Pro představu stál obyčejný bílý rohlík 30 haléřů a čepované pivo dvě koruny a padesát haléřů. Za cenu jednoho jediného piva v hospodě tak měla rodina k dispozici více než tři tisíce litrů čisté pitné vody.

Život bez bytových vodoměrů a paušální platby

Druhým klíčovým faktorem byla absence individuálního měření. V panelových domech ani ve starších činžácích se bytové vodoměry nemontovaly. Jediný měřicí přístroj byl umístěn na patě domu, odkud národní podnik Vodovody a kanalizace účtoval celkovou spotřebu správci budovy.

Jednotliví nájemníci platili vodu paušální částkou zahrnutou v předpisu nájemného, jak dokládá historie nájemného v panelákových bytech. Platba se odvíjela od počtu nahlášených osob v bytě podle takzvaných směrných čísel roční spotřeby. Zda rodina šetřila, nebo napouštěla vanu třikrát denně, nemělo na platbu vůbec žádný vliv.

Chlazení melounů ve vaně a kapající kohoutky

Absence motivace k šetření vedla k obrovskému plýtvání. V letních měsících bylo běžným zvykem napustit plnou vanu studené vody a ponořit do ní koupený meloun, přepravku lahvového piva nebo limonády, aby se vychladily. Když si lidé chtěli natočit sklenici studené vody k pití, nechávali kohoutek běžet i několik minut, dokud z trubek nezačala proudit ledová voda.

Masivní potrubí a filtrační nádrže v interiéru městské úpravny pitné vody
Výroba pitné vody a její distribuce stály mnohonásobně více, než kolik občané platili na dotovaném vodném.

Podobně netečně přistupovali nájemníci k závadám. Kapající baterie nebo protékající splachovač toalety nikdo nespěchal opravovat, protože únik vody peněženku nezasáhl. Průměrná spotřeba vody na jednoho obyvatele tak v osmdesátých letech přesahovala sto sedmdesát litrů denně, což byl zhruba dvojnásobek dnešních hodnot.

Masivní státní dotace a chybějící čistírny odpadních vod

Zatímco domácnosti platily symbolických osmdesát haléřů, reálné náklady na úpravu vody a její dopravu byly mnohonásobně vyšší. Stát rozdíl dorovnával z rozpočtu a křížovými dotacemi od průmyslových podniků, které platily za kubík vody podstatně vyšší sazby. Podobně štědře dotované byly i ostatní služby, jak ukazuje levné centrální vytápění v panelácích.

Tento systém levné vody si však vybral těžkou daň na životním prostředí. Čistírny odpadních vod u nově budovaných panelových sídlišť často chyběly nebo měly nedostatečnou kapacitu. Miliony litrů splašků z domácností tak proudily do českých a slovenských řek prakticky bez dočištění.

Éra vody za pár haléřů definitivně skončila počátkem devadesátých let se zrušením státních dotací a nástupem tržních cen. Teprve hromadná instalace bytových vodoměrů a prudký růst cen naučily českou společnost vážit si vody jako vzácného zdroje, kterým nelze bezhlavě plýtvat.