Physical Address
304 North Cardinal St.
Dorchester Center, MA 02124
Zelená stokoruna vzor 1961 s motivem hutníka a družstevnice patřila k nejznámějším symbolům socialistického Československa. V peněženkách obíhala neuvěřitelných více než třicet let, přežila pokus o nahrazení novou bankovkou s Klementem Gottwaldem a platila ještě po rozdělení republiky s nalepeným kolkem. Připomínáme její vznik, neobvyklý historický osud a přinášíme přehled vzácných sérií, za které dnes sběratelé platí desítky tisíc korun.
Pro několik generací občanů představovala zelená stokoruna synonymum pro „velké peníze“. V sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy se průměrná hrubá měsíční mzda pohybovala mezi 2 000 a 3 000 Kčs, znamenala jediná tato bankovka v peněžence pokrytí velkého rodinného nákupu na celý víkend. Zatímco za tuzexové bony se nakupovalo luxusní západní zboží, běžný každodenní život v samoobsluhách Pramen, na poštách i v restauracích řídila právě tato zelená bankovka.
Přestože v očích veřejnosti šlo o naprosto běžnou součást života, z numismatického a technologického hlediska šlo o mimořádně zdařilé dílo československé grafické školy cenin. Jak ukázal čas, stala se vůbec nejdéle platící bankovkou v novodobé historii našeho státu.
Třicet let v oběhu: Jak vznikla bankovka oceňovaná i v zahraničí
Oficiální příběh slavné bankovky začal vyhláškou ministerstva financí č. 94/1962 Sb. o vydání bankovek po 100 Kčs. Do oběhu byla nová stokoruna uvedena 1. prosince 1962. Nahradila do té doby platnou stokorunu vzor 1953, která byla narychlo vytištěna v Sovětském svazu během nechvalně proslulé měnové reformy a u obyvatelstva nebyla příliš oblíbená pro svůj strohý vzhled.
Výtvarný návrh vzešel z anonymní soutěže vypsané Státní bankou československou v roce 1959. Vítězem se stal slovenský grafik František Heřman. Na lícové straně dominují postavy hutníka s koženou zástěrou a družstevnice v šátku držící snop obilí, v pozadí se rýsuje silueta hutního kombinátu v Ostravě s těžní věží a kouřícími komíny. Šlo o dobovou alegorii nerozborného svazku dělnické třídy a rolnictva.
Skutečným uměleckým klenotem se však stala rubová strana. František Heřman na ni umístil širokoúhlý pohled na Pražský hrad přes Karlův most a Vltavu. Ocelorytiny bankovky provedli dva přední mistři oboru: lícovou stranu vyryl Jan Mráček a rubové panorama Hradčan vytvořil legendární rytec Státní tiskárny cenin Jindra Schmidt. Soutisk jemných gilošových podtisků a hlubotiskového černozeleného hlavního obrazu poskytoval bankovce vysokou míru ochrany proti padělání, díky čemuž v šedesátých letech sklízela uznání i na mezinárodních numismatických výstavách.
Proč zelená stokoruna přežila Gottwalda z roku 1989
V polovině osmdesátých let Státní banka československá zahájila postupnou obměnu celého bankovkového systému. Novou emisi navrhl národní umělec Albín Brunovský – jako první vyšla tisícikoruna s Bedřichem Smetanou (1985), následovala dvacetikoruna s Janem Ámosem Komenským (1988) a padesátikoruna s Pavlem Josefem Šafaříkem (1988). Na řadě byla stokoruna.
Dne 1. října 1989 byla do oběhu slavnostně uvedena nová stokoruna vzor 1989. Místo hutníka a Hradčan však nesla portrét prvního komunistického prezidenta Klementa Gottwalda. Reakce veřejnosti byla v napjaté předlistopadové atmosféře okamžitá a odmítavá. Lidé bankovku nechtěli přijímat, v obchodech žádali vydání v padesátikorunách a bankovky se staly terčem lidové tvořivosti: obíhaly s přikreslenými šibenicemi, krvavými skvrnami nebo složené do tvaru rakvičky, v níž vykukoval pouze Gottwaldův obličej.
Po událostech 17. listopadu 1989 bylo jasné, že Gottwaldova bankovka nemá budoucnost. Federální shromáždění a bankovní rada rozhodly o jejím urychleném stažení – zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 142/1990 Sb. ukončilo její platnost již k 31. prosinci 1990, tedy po pouhých 15 měsících v oběhu. Státní banka se ocitla v nouzi a byla nucena masivně vrátit do plného provozu starou zelenou stokorunu vzor 1961, jejíž zásoby stále ležely v trezorech.
Zelená stokoruna tak přežila nejen svůj zamýšlený zánik, ale i pád komunistického režimu. V únoru 1993, při rozdělení československé měny na českou a slovenskou korunu, dostala na lícovou stranu nalepený papírový kolek s hodnotou 100 Kč. Jak uvádí přehled České národní banky o ukončení platnosti a výměně bankovek, v České republice definitvně dosloužila až 31. srpna 1993, kdy ji vystřídala zcela nová česká stokoruna s Karlem IV. od Oldřicha Kulhánka. Od data vydání po konec platnosti uplynulo neuvěřitelných 30 let a 9 měsíců.
Série Z, X a G: Která písmena rozhodují o tisícových cenách
Během tří desetiletí bylo vytištěno přes 350 milionů kusů zelených stokorun. Pokud doma v zásuvce nebo ve staré vkladní knížce po prarodičích najdete běžnou stokorunu, která prošla desítkami peněženek, její hodnota bude spíše symbolická – obvykle mezi 40 a 100 Kč. Jak však dokládají aukční záznamy a odborné přehledy, které eviduje Česká numismatická společnost, existují konkrétní série, po kterých sběratelé na aukcích doslova prahnou.
Klíčový údaj se nachází v pravém horním a levém dolním rohu lícové strany: sériové písmeno následované dvoumístným číslem série a šestimístným pořadovým číslem. Zde je přehled variant, které mají vysokou sběratelskou hodnotu:
| Označení série | Původ a tiskárna | Výjimečnost a náklad | Tržní cena (stav N/UNC) |
|---|---|---|---|
| Série Z (Z 01 až Z 24) | Státní tiskárna cenin Praha | Náhradní emise za vadné archy | 12 000 – 25 000 Kč |
| Série X (X 01 až X 48) | PWPW Varšava (Polsko) | Zahraniční zakázkový tisk v 70. letech | 2 500 – 4 500 Kč |
| Série G (G 01 až G 80) | Státní tiskárna cenin Praha | První emise uvedená do oběhu 1962 | 1 500 – 3 500 Kč |
| Běžné série (C, D, E, J, P, R…) | Státní tiskárna cenin Praha | Standardní masový oběh | 300 – 600 Kč (UNC) / 50 Kč (oběh) |
| Okolečkovaná stokoruna 1993 | Česká národní banka | Platnost v ČR po měnové odluce | 800 – 1 800 Kč (UNC) |
Největším pokladem mezi zelenými stokorunami je jednoznačně série Z. V tiskařské terminologii šlo o takzvanou náhradní sérii (replacement note). Když kontrola kvality v tiskárně cenin vyřadila arch s tiskovou vadou, nemohla tiskárna nechat balíček neúplný, ani vytisknout arch se stejným číslem. Místo toho vadný arch nahradila předem připraveným archem s písmenem Z. Náklad série Z byl proto minimální a do běžného oběhu se tyto bankovky dostávaly jen sporadicky.
Zajímavá je také série X. Na počátku sedmdesátých let byla kapacita pražské Státní tiskárny cenin natolik přetížena tiskem nových bankovek a státních dokumentů, že Československo zadalo tisk části stokorun polské státní tiskárně cenin PWPW ve Varšavě. Tyto bankovky se vyznačují mírně odlišným odstínem zelené barvy, jiným typem číslovače a papírem s nepatrně odlišnou gramáží.
Základní pravidlo notafilie: Proč jediný přehyb srazí cenu o 80 procent
Při posuzování hodnoty starých bankovek narážejí laici na jedno velké rozčarování: i když najdou v pozůstalosti vzácnější sérii, její prodejní cena v antikvariátu může být zlomková. V oboru notafilie (sběratelství papírových platidel) totiž vládne neúprosný kult fyzického stavu.
Špičkovou sběratelskou hodnotu mají výhradně kusy v zachovalosti označované mezinárodně jako UNC (uncirculated), v českém značení N (neobíhající). Taková bankovka musí vypadat, jako by před minutou opustila tiskárnu: papír je dokonale tuhý, čistý, rohy jsou ostré jako břitva a na celé ploše není ani ten nejjemnější přehyb či stopa po mastných prstech.
Pokud měla bankovka byť jediný lehký svislý ohyb uprostřed (protože si ji majitel kdysi vložil do peněženky), její známka klesá na stupeň 1 a tržní cena se okamžitě propadá o 50 až 70 %. Kusy se zaoblenými rohy, natrženými okraji nebo skvrnami (stupně 2 až 4) mají hodnotu zajímavou pouze tehdy, jde-li o extrémně vzácnou sérii Z – i tam však cena padá z dvaceti tisíc na zhruba dva tisíce korun.
Zelená stokoruna vzor 1961 tak zůstává fascinujícím dokladem doby. Pro pamětníky je symbolem éry, kdy stála tabulka čokolády osm korun a pivo v hospodě necelé tři koruny. Pro numismatiky pak představuje technicky precizní ceninu a důkaz, že i v napjatých politických poměrech dokázali čeští a slovenští výtvarníci a rytci stvořit dílo s mimořádnou trvanlivostí.
Dobové prameny a doporučené zdroje
Informace v článku vycházejí z ověřených historických, právních a numismatických pramenů:
- Vyhláška ministra financí č. 94/1962 Sb. o vydání bankovek po 100 Kčs – oficiální znění předpisu o zavedení bankovky do oběhu k 1. prosinci 1962.
- Zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 142/1990 Sb. – předpis o předčasném ukončení platnosti bankovek po 100 Kčs emise 1989 (Gottwald) k 31. 12. 1990.
- Česká národní banka: Ukončení platnosti a výměna neplatných bankovek – archívní informace o stažení československých platidel a měnové odluce roku 1993.
- Česká numismatická společnost – katalogy bankovek Československa a záznamy notafilických aukcí sérií Z, X a G.