Physical Address
304 North Cardinal St.
Dorchester Center, MA 02124
Kultovní československá žvýkačka Pedro voněla po ovoci a proslula obřími bublinami, za kterými však stála technologie ze svobodného světa. Přestože se růžové kvádříky vyráběly ve středočeské Velimi, elastická surová báze se musela dovážet za devizy z Nizozemska a vysokorychlostní balicí automaty pocházely z Itálie. Domácí průmysl dodal levný cukr z polabské řepy, směnný provoz a legendární obal s chlapcem v sombreru.
V paměti Husákových dětí i jejich rodičů má žvýkačka Pedro neotřesitelné místo. Stačilo v trafice nebo v samoobsluze položit na pult jednokorunovou minci a z papírové krabice putoval do dětské dlaně nevelký růžový kvádřík s typickým podélným vroubkováním. Rychle uvolnil sladkou ovocnou chuť tutti-frutti, provoněl celou školní třídu a především umožňoval nafouknout bublinu úctyhodných rozměrů, která při troše neopatrnosti zalepila celý nos i tváře. Pro tehdejší generaci představovalo Pedro samozřejmou součást dětství a zdánlivý důkaz, že i socialistické hospodářství dokáže vyprodukovat moderní sladkost srovnatelnou se západním světem.
Když se však podíváte pod barevný obal s usměvavým klučinou v širokém mexickém klobouku a nahlédnete do výrobních výkazů tehdejšího státního podniku Československé čokoládovny, objeví se docela jiný příběh. Příběh o tom, jak byla centrálně řízená ekonomika závislá na dovozech ze západní Evropy, jak se v polabské továrně musely draze nakupovat špičkové italské stroje a proč klíčovou surovinu pro nafukování bublin nedokázal žádný tuzemský chemický kombinát vyrobit.
Západní báze za devizy: Proč musela hmota na bubliny jezdit z Nizozemska
Žvýkačka je z chemického a technologického hlediska fascinující produkt. Není to běžná cukrovinka, která se v ústech rozpustí a spolkne. Její základ tvoří nerozpustná hmota nazývaná žvýkačková báze (gum base). Jde o přesně kalibrovanou směs potravinářských syntetických elastomerů, pryskyřic, změkčovadel a vosků, která musí zůstat tvárná při teplotě lidského těla, nesmí lepit na zuby a v případě bublinové žvýkačky musí vykazovat mimořádnou pružnost v tahu, aby udržela stěnu tenké nafukované bubliny bez předčasného prasknutí.
Československý chemický ani potravinářský průmysl v 60. letech minulého století takovou surovinu v požadované čistotě a stálé kvalitě nedokázal syntetizovat. Pokud mělo vzniknout plnohodnotné domácí bublinkové žvýkání, nezbývalo než se obrátit na západoevropské výrobce. Už v letech 1958 až 1960 koupilo vedení podniku Čokoládovny licenci a technologii od nizozemské firmy Maple Leaf z Amsterdamu, která patřila k předním evropským specialistům na gumovité cukrovinky a žvýkačky.
Když se v roce 1968 ve Velimi rozběhla výroba samotného Pedra, surová hmota přijížděla právě z Nizozemska za tvrdé devizy, jejichž byl v republice chronický nedostatek. V přímém svědectví pro iROZHLAS.cz to potvrdil tehdejší výrobní náměstek velimského závodu Josef Mikulič: „Surová báze, druh jedlé gumy, se dovážela z Nizozemska.“ Bez holandského elastomeru by Pedro nikdy nebylo Pedrem a žádné legendární bubliny by v československých ulicích nevznikly.
Co vznikalo doma: Polabská cukrová řepa, škrobový sirup a záhada chlapce v sombreru
Přestože technologické srdce výrobku pocházelo z kapitalistického Západu, většina fyzické hmoty žvýkačky měla stoprocentně domácí původ. V běžné receptuře bublinové žvýkačky tvoří samotná žvýkačková báze přibližně dvacet až pětadvacet procent celkové váhy. Zbytek připadá na cukerné složky, které dodávají sladkost, objem a správnou konzistenci.
Více než padesát až šedesát procent hmotnosti každého kusu Pedra představoval jemně namletý cukr moučka. Ten dodávaly tuzemské cukrovary zpracovávající cukrovou řepu z úrodných lánů středního Polabí, které velimskou továrnu obklopovaly ze všech stran. Dalších patnáct až dvacet procent tvořil škrobový nebo glukózový sirup z domácí produkce, který bránil vysychání žvýkací hmoty a zajišťoval její vláčnost při skladování. Domácí byla i ovocná tresť zajišťující typické aroma tutti-frutti a růžové potravinářské barvivo.
Velimská továrna měla pro takovou výrobu ideální zázemí. Jak podrobně dokumentuje vlastivědný portál Cesty a památky Kolínska, podnik založený v roce 1869 rodinou Szalatnayových byl vůbec prvním výrobcem žvýkaček v celém Rakousku-Uhersku. Už od roku 1910 zde pod značkou Rici vznikaly plátkové žvýkačky s příchutí nektar a růže. Přestože byla výroba po komunistickém převratu v roce 1948 na čas zakázána jako nežádoucí kapitalistický přežitek, v 60. letech se tradice vrátila v plné síle.
Československý byl pochopitelně i papírový obal, který skrývá dodnes nerozluštěnou záhadu. Červený papírek s postavičkou chlapce v pruhovaném tričku a sombreru se stal ikonou, ale nikdo ve vedení podniku si později nedokázal vybavit, kdo byl jeho skutečným autorem. Výrobní náměstek Josef Mikulič i další manažeři v pamětnických rozhovorech otevřeně přiznali, že jméno kreslíře ani původ nápadu na mexického chlapce neznají. Pravděpodobně šlo o anonymní zakázku některého z podnikových grafiků tehdejších tiskáren.
Kulomet z Boloně: Jak italské automaty chrlily tisíc kusů za minutu a vytvořily rýhy
Když se v roce 1968 výroba rozbíhala, málokdo tušil, jaký nákupní šílenství Pedro vyvolá. Zpočátku byla žvýkačka zcela hladká a balila se ručně do průhledného celofánu. Ruční práce však neměla šanci uspokojit obrovskou poptávku dětských zákazníků z celého Československa. Vedení závodu proto muselo znovu investovat devizové prostředky do západních technologií.
Kolem roku 1980 dorazila do Velimi moderní francouzská výrobní linka Dumoulin na hnětení a vytlačování žvýkacího pásu a společně s ní přišla technologická revoluce: vysokorychlostní balicí automaty od světoznámé italské firmy G.D Bologna. Tyto italské stroje dokázaly nekonečný provazec žvýkačky nasekat na jednotlivé obdélníčky, vytlačit do nich charakteristické podélné rýhy a bleskově je zabalit do vnitřního voskovaného papíru a vnějšího potištěného přebalu.
„Stroje jsme koupili italské. To bylo jak kulomet, tisíc žvýkaček za minutu,“ vzpomínal Josef Mikulič na neuvěřitelné tempo boloňských linek. Právě italský tvarovací nůž vtiskl Pedrovi jeho definitivní podobu – vroubkovaný růžový kvádřík, který si pamatuje každý, kdo v 80. letech chodil do školy.
Ekonomika socialistické čokoládovny: Výroba za padesát, prodej za dvě stě a věčný nedostatek
Zatímco děti viděly v Pedrovi sladkou radost a dospělí dostupnou náhražku za drahé zboží, které se dalo sehnat jen přes bony do Tuzexu, pro vedení čokoládovny ve Velimi představovalo Pedro doslovný zlatý důl. Z pohledu podnikové ekonomiky šlo o nejziskovější artikl v celém výrobním programu.
Výrobní náměstek Josef Mikulič po letech popsal tehdejší hospodaření s odzbrojující otevřeností: „Výrobní cena za jeden kilogram Pedra byla padesát korun a prodávali jsme za dvě stě. Bývalo to velmi lukrativní.“ Zisková marže státnímu podniku bohatě vynahradila výdaje na nákup devizové báze i splátky italských a francouzských strojů. Žvýkačky vydělávaly velimskému závodu více čistých peněz než celá tehdejší produkce tabulkových čokolád a bonboniér.
V továrně se pracovalo ve vícesměnném provozu. Bývalý technický náměstek Miroslav Slavíček uváděl, že závod chrlil 800 až 900 tun žvýkaček Pedro ročně. K tomu je třeba připočítat dalších 400 až 500 tun plátkových žvýkaček (včetně známých peprmintových plátků a pozdějších zdravotních žvýkaček Sevak s lyzátem), takže celková roční produkce žvýkací gumy ve Velimi dosahovala 1200 až 1400 tun. Přesto bylo Pedro v obchodech neustále vyprodané. Podobně jako u jiných oblíbených potravin a cukrovinek, jejichž spotřebu a složení tehdy svazovaly přísné normy popsané v souvislosti se stravováním v 80. letech, poptávka trvale převyšovala možnosti plánovačů a Pedro zůstávalo častým podpultovým zbožím pro známé.
Konec velimské éry: Jak privatizace v 90. letech zavřela brány továrny
Fenomén velimského Pedra přežil celé období normalizace i pád komunistického režimu v listopadu 1989. Osudnou se mu stala až divoká transformace české ekonomiky v první polovině 90. let. V roce 1992 získal státní podnik Čokoládovny v rámci kuponové privatizace švýcarský nadnárodní potravinářský gigant Nestlé.
Zatímco některé tradiční značky čokolád a sušenek nový vlastník zachoval a modernizoval v jiných závodech, velimská továrna do jeho dlouhodobé globální strategie nezapadala. Výroba cukrovinek a žvýkaček byla ve Velimi definitivně zastavena v roce 1993 a v průběhu roku 1994 byl celý historický areál po sto pětadvaceti letech provozu zrušen a uzavřen.
Neobvyklý symbol dětské svobody, který stál na holandské surovině, italských strojích a polabském cukru, tak paradoxně zanikl až v éře skutečně otevřených hranic. Značka Pedro sice v pozdějších letech prošla několika pokusy o vzkříšení a dnes pod ní jiný výrobce prodává pendreky i želé bonbony, ale původní velimská kapitola, kdy se v Polabí míchala západní báze s českým cukrem rychlostí tisíc kusů za minutu, zůstává uzavřeným technologickým příběhem socialistického Československa.