Televizní poplatek se v červenci 1969 zvýšil z 15 na 25 Kčs

Televizor nestačilo koupit, muselo se za něj platit i každý měsíc. Od 1. července 1969 vzrostla základní sazba z 15 na 25 Kčs, tedy o dvě třetiny. Vedle dnešních slibů o rušení koncesionářských poplatků je to docela výmluvná vzpomínka.

O televizní minulosti se dobře vypráví přes znělku Večerníčku nebo pozdější čekání na teletext. Pravidelná platba už má méně romantické kouzlo. Ke skříni s obrazovkou zkrátka patřil také účet, který nešlo vypnout knoflíkem.

Deset korun navíc znamenalo zdražení o dvě třetiny

Kalendárium České televize uvádí zvýšení z 15 na 25 korun právě k 1. červenci 1969. Rozdíl byl deset korun měsíčně. V poměru k původní částce však šlo o 66,7 procenta, takže drobně vypadající desetikoruna uměla udělat docela velký skok.

Za první republiky se jezdilo vlevo. Volant vpravo měl dobrý důvod

Datum potvrzuje i vyhlášené znění rozhlasového a televizního řádu z roku 1974. V poznámce k paragrafu 7 odkazuje na cenové výměry z roku 1969 a jejich účinnost od 1. července. Pětadvacetikoruna tedy nezačala až s touto vyhláškou.

Rozhlas měl vlastní základní sazbu 10 Kčs měsíčně. Pro domácnost s rozhlasovou i televizní povinností tak obě platby dohromady představovaly 35 Kčs. Rádio vedle televizoru nebylo bezplatný přívěsek.

Pětadvacet korun v poměru k výplatě

Samotné číslo 25 dnes vypadá skromně. Český statistický úřad ale pro rok 1970 uvádí průměrnou hrubou měsíční mzdu 1 915 Kčs. Pětadvacetikorunový televizní poplatek představoval přibližně 1,3 procenta této částky každý měsíc. Jde o tehdejší socialistický sektor a jinou metodiku než dnes, nikoli o čistý příjem konkrétní rodiny.

Protože zdražení přišlo uprostřed roku, ani účet za rok 1969 nebyl prostých dvanáct pětadvacetikorun. Při celoroční povinnosti a základní sazbě vychází modelový součet na 240 Kčs: šest měsíců po patnácti a šest po pětadvaceti. Celý další rok s novou sazbou už znamenal 300 Kčs. Rozdíl proti celému roku za původní cenu činil 120 Kčs.

Plechový sen za půlku výplaty. Proč šlapací Moskvič pobláznil zemi

Tohle srovnání dává částce měřítko, ne dnešní cenovku. Nelze z něj udělat poctivý přepočet na koruny roku 2026 bez zohlednění cen, příjmů a změn spotřeby. Spolehlivě však ukazuje, proč samotné srovnání čísel 25 a 150 říká o zátěži peněženky tak málo.

Obrazovka doma, evidence na poště

Řád z roku 1974 svěřoval přihlášení přijímače dodávací poště. Poplatek se vybíral předem, přímo u pošty či prostřednictvím doručovatele, případně v inkasu. U občana přitom evidence jednoho televizoru umožňovala používat více televizorů v domácnosti; trvale instalované přijímače v dopravních prostředcích měly zvláštní režim.

Existovalo také úplné a částečné osvobození podle stanovených podmínek. Pětadvacet korun proto byla základní sazba, nikoli bezvýjimečný účet každého majitele. Dobový předpis nám říká, jak byla povinnost nastavena, ne kolik přesně platila každá konkrétní domácnost.

Zrušená kolonka ještě neznamená televizi zadarmo

Dnešní rušení má zatím podobu projednávaného návrhu. Vláda 15. června 2026 schválila přesun financování ČT a ČRo z poplatků na příspěvek ze státního rozpočtu. Sněmovní evidence k 21. říjnu 2026 stále zachycuje návrh v legislativním procesu. Česká televize nadále uvádí sazbu 150 Kč měsíčně.

Slib o zrušení se poslouchá příjemněji než oznámení o zdražení. Jenže přesunutí výdaje do státního rozpočtu neudělá z výroby pořadů bezplatnou službu. Peníze by přišly jinou cestou, z veřejné kasy. Zmizet může samostatná platba, náklady na vysílání tím kouzelně nezmizí. Politický dálkový ovladač má zkrátka šikovné tlačítko: účet schovat. Tlačítko zaplatit z ničeho zatím chybí.