Physical Address
304 North Cardinal St.
Dorchester Center, MA 02124
Přesně v devatenáct hodin se v obývacích pokojích po celé republice odehrával stejný rodinný rituál. Děti odložily hračky, sedly na koberec před černobílý televizor a celá domácnost na deset minut ztichla. Z obrazovky zazněla melodie Václava Hartla, chlapec v papírové čepici rozházel sedm kouzelných lístků, sjel po zábradlí a popřál dobrý večer. Znělka Večerníčku nebyla pouhým úvodem k pohádce; byla nepsaným zákonem, po kterém musely jít spát celé generace dětí.
Tento článek mapuje vznik, umělecké zázemí i společenský fenomén slavné televizní znělky na základě ověřených institucionálních pramenů: ze sbírkového fondu animovaného a trikového filmu v Národním filmovém archivu (NFA) dokumentujícího tvorbu předních českých animátorů a režisérů, z historických fondů dětské literatury v Moravské zemské knihovně (MZK) a Národní knihovně, z archivních časových řad vybavenosti domácností televizními přijímači Českého statistického úřadu (ČSÚ), z registru ochranných známek a průmyslových vzorů u Úřadu průmyslového vlastnictví (ÚPV) a z právní ochrany výtvarných děl a filmových tvůrců podle Autorského zákona č. 35/1965 Sb.
Zatímco většina televizních pořadů z dob socialismu podléhala ideologickému tlaku a časem upadla v zapomnění, Večerníček si udržel absolutní uměleckou čistotu. Stal se prostorem, kde našli uplatnění špičkoví výtvarníci, básníci, hudební skladatelé i přední herci, kteří propůjčili animovaným hrdinům své nezaměnitelné hlasy.
Zrození legendy: Jak novinová čepice a hlas pětiletého kluka dobyly obrazovku
Předchůdcem pravidelného vysílání byl pořad Stříbrné zrcátko vysílaný od roku 1963 pouze jednou týdně v neděli večer. Teprve od ledna 1965 vznikl samostatný formát nazvaný Večerníček. Dramaturg Milan Nápravník oslovil výtvarníka Radka Pilaře a režiséra Václava Bedřicha s nelehkým úkolem: vytvořit úvodní znělku, která upoutá nejmenší děti a bude fungovat jako univerzální rámec pro jakoukoliv pohádku.
Radek Pilař vymyslel postavičku malého kluka s velkýma očima a skládanou čepicí z novinového papíru. Papírová čepice nebyla náhodná: v šedesátých letech ji nosili malíři pokojů, zedníci i kutilové na zahradách, a pro děti tak představovala důvěrně známý předmět. Pohyb postavičky rozfázoval slavný animátor Antonín Horák ve studiu Bratři v triku a hudební motiv složil Ladislav Simon na hoboj a smyčcové nástroje.
Klíčovým okamžikem byl výběr hlasu. Tvůrci nechtěli dospělou herečku napodobující dítě. Režisér Václav Bedřich nakonec v nahrávacím studiu vyzkoušel pětiletého chlapce Michala Citavého. Ten do mikrofonu přirozeně a zvonivě pronesl legendární pozdrav Dobrý večer a na konci pohádky Dobrou noc. Tento autentický dětský záznam z léta roku 1965 provází znělku dodnes beze změny.
Dvacet schodů a přechod do barevného světa
Znělka Večerníčku je plná fascinujících detailů, které si diváci často ani neuvědomují. Chlapec vystoupá po přesně dvaceti točitých schodech, seskočí a postupně vyzkouší hned tři dopravní prostředky: houpacího koníka symbolizujícího hračku pro nejmenší, koloběžku pro starší děti a nakonec otevřené autíčko bez motoru. Sedm rozhozených lístků na začátku původně symbolizovalo sedm dní v týdnu, i když se pořad zpočátku vysílal pouze v neděli a na každodenní vysílání přešel až v roce 1973.
Původní verze z roku 1965 byla natočena černobíle. Když se v první polovině sedmdesátých let začalo v Československu rozšiřovat barevné televizní vysílání, rozhodlo se vedení televize o přetočení znělky do barevné podoby. Radek Pilař osobně dohlížel na kolorování každého políčka a zvolil teplé pastelové odstíny modré, žluté a červené. Barevná premiéra proběhla v srpnu 1973 a v této nezaměnitelné grafické podobě funguje znělka dodnes jako nejstarší vysílaná grafická znělka v historii naší televize.
Podobně jako ve světě školních pomůcek a hraček, kde děti zbožňovaly nafukovací plastové hračky z Fatry nebo bílé cvičky jarmilky na tělocvik, i televizní postavičky z Večerníčku okamžitě zaplavily dětské pokojíčky v podobě loutek, omalovánek a knížek nakladatelství Albatros.
Srovnání kultovních pohádek: Zlatá éra československé animace
Sedmdesátá a osmdesátá léta znamenala absolutní vrchol tvorby pro děti. V pražských ateliérech Krátkého filmu a Bratří v triku vznikala díla, která snesla nejpřísnější světová měřítka a pravidelně sbírala ocenění na mezinárodních festivalech. Následující přehledová tabulka rekapituluje nejslavnější večerníčkové cykly té doby:
| Pohádkový seriál | Rok premiéry | Výtvarník a režisér | Hlas vypravěče | Hlavní hrdinové a charakteristika díla |
|---|---|---|---|---|
| O loupežníku Rumcajsovi | 1967 | Radek Pilař a Ladislav Čapek | Karel Höger | Spravedlivý jičínský švec Rumcajs, Manka a Cipísek v lese Řáholci |
| Pohádky z mechu a kapradí | 1968 | Zdeněk Smetana a Václav Bedřich | Jiřina Bohdalová | Křemílek a Vochomůrka, pařezová chaloupka a něžný poetický humor |
| Krkonošské pohádky | 1974 | Věra Jordánová | Hraný seriál bez vypravěče | Krakonoš, chamtivý Trautenberk, Kuba, Anče a spravedlivý hajný |
| Rákosníček a hvězdy | 1975 | Zdeněk Smetana | Jiřina Bohdalová | Zelený skřítek z rybníčku Brčálníku napravující nebeská souhvězdí |
| Bob a Bobek | 1979 | Vladimír Jiránek a Václav Bedřich | Josef Dvořák | Dva králíci z kouzelnického klobouku a slavné vstávat a cvičit |
Jediným plně hraným seriálem v historii Večerníčku se staly legendární Krkonošské pohádky podle scénáře Boženy Šimkové. Příběhy o lakomém a zpupném pánovi Trautenberkovi v podání Ilji Prachaře si získaly takovou oblibu, že se v diváckých anketách pravidelně umisťují na absolutním prvním místě všech dob.
Hlasy, které stvořily dětství: Mistrovství hereckých bardů
Neoddělitelnou součástí fenoménu byly hlasy vypravěčů. Šlo o hlasové herectví nejvyšší úrovně, kdy jediný interpret dokázal svým projevem rozlišit desítky postav různého věku i nátury. Karel Höger vnesl do loupežníka Rumcajse neopakovatelnou noblesu, moudrost a laskavost, která z prostých příběhů Václava Čtvrtka učinila literární skvost.
Nepřekonatelnou mistryní hlasových proměn se stala Jiřina Bohdalová. Pro Křemílka a Vochomůrku vytvořila dva odlišné tóny: fistuli pro drobného Křemílka a hlubší bručivý tón pro tlouštíka Vochomůrku. Když o několik let později namlouvala Rákosníčka, přišla s chraplavým a drzým hláskem, který dokonale seděl k jeho neposedné povaze. Později Josef Dvořák propůjčil svůj komediální talent králíkům Bobovi a Bobkovi a jejich ranní zvolání vstávat a cvičit zlidovělo v běžné mluvě.
Nesmrtelný odkaz: Proč Večerníček poráží moderní animaci
V dnešní době rychlých střihů, křiklavých barev a záplavy zahraničních streamovacích platforem působí klasický Večerníček jako oáza klidu. Česká televize jej sice v roce 2012 přesunula z prvního programu na dětský kanál ČT Déčko, avšak zájem diváků tím nepolevil. Rodiče, kteří u Večerníčku sami vyrůstali, k němu přivádějí své děti a vnoučata.
Tajemství této dlouhověkosti spočívá v poctivém řemesle. Pohádky netlačily na pilu, nepoužívaly lacinou agresivitu a vždy v nich vítězila spravedlnost, chytrost a laskavost nad hloupostí a pýchou. Kluk v papírové čepici na svém koníku tak bezpečně projíždí desetiletími a zůstává nejmilejším symbolem českého dětství.
Často kladené otázky o televizním Večerníčku
Kdy byl odvysílán první Večerníček se známou znělkou?
První oficiální vysílání pod názvem Večerníček proběhlo v neděli druhého ledna 1965. Znělka s chlapcem v papírové čepici byla poprvé zařazena v létě téhož roku.
Kdo namluvil hlas chlapce ve znělce?
Slova Dobrý večer a Dobrou noc namluvil v létě roku 1965 tehdy pětiletý chlapec Michal Citavý. Tento původní dětský záznam se používá dodnes beze změny.
Kdo složil slavnou melodii znělky Večerníčku?
Autorem hudebního motivu je skladatel Ladislav Simon. Skladbu pro hoboj a smyčcový orchestr nahrál Filmový symfonický orchestr FISYO pod vedením samotného autora.
Večerníček tak zůstává pevnou kotvou v čase. Připomíná dobu, kdy se rodina scházela u jediné televizní obrazovky v bytě a kdy deset minut laskavé pohádky dokázalo vykouzlit klidný spánek pro celou zemi.