Dva vojáci v uniformách hrají na kytary v zákulisí soutěže ASUT.

Chlapci a chlapi přenesli vojnu do obýváků. Jak vypadal kasárenský svět v televizi roku 1988

Nástupy, uniformy, vycházky, dopisy a mazácká hierarchie. Seriál Chlapci a chlapi srovnáváme s konkrétními vzpomínkami vojáků z Týna nad Vltavou a Prešova.

Uniforma, nástup a čekání na zprávu z domova. Seriál Chlapci a chlapi ukazoval prostředí povinné vojenské služby, ale skutečné kasárenské kulisy zasadil do přikrášleného příběhu. Vzpomínky konkrétních vojáků připomínají, jak rozdílně mohly vypadat vycházky, vztahy na ložnici i obyčejný konec dne.

Za nováčky zapadne brána, civilní oblečení vystřídá uniforma a následuje stříhání vlasů. Druhý díl seriálu Chlapci a chlapi, nazvaný Od budíčku do večerky, zachycuje přechod do prostředí, v němž o vlastním čase rozhoduje někdo jiný. Do této proměny však hned vstupuje milostná zápletka: Honza si chce domluvit schůzku s kadeřnicí. Kasárenský režim se tak od začátku prolíná s příběhy, které mají diváka pobavit a přivést zpátky k hrdinům.

Skutečná technika, přikrášlené kasárenské vztahy

Jedenáctidílný seriál Evžena Sokolovského vznikl v roce 1988. Jeho pozdější vysílatel Nova v materiálu k repríze výslovně popsal snahu představit armádu příznivě a zmírnit nechuť mladých mužů k nástupu na vojnu. Také Česká televize ve svém historickém ohlédnutí hodnotí seriálový obraz ČSLA jako přikrášlený. Zároveň připomíná, že seriál šikanu nezamlčel: jejím terčem byl Ctibor Voříšek, přezdívaný Kyslík, v podání Vladimíra Javorského.

Věrohodnost přitom měla i fyzický základ. Retrospektiva Abeceda ČT připomíná, že herci skutečně řídili bojová vozidla pěchoty, postupovali v rojnicích a brodili se bahnem i sněhem. Natáčení tedy přineslo zkušenost s některými podmínkami výcviku. Záběr skutečného vozidla a promrzlého herce ovšem ještě nevypovídá o tom, jak fungovaly vztahy uvnitř útvaru.

Tankisté ČSLA při zimním cvičení ve vojenském výcvikovém prostoru.
Také herci při natáčení Chlapců a chlapů zažili výcvik v bahně a sněhu. Tento dobový snímek zachycuje skutečné tankisty ze Znojma v zimě 1975–1976, nikoli natáčení seriálu.

Od budíčku do večerky: rozvrh a skutečný spánek

Každodenní vojnu totiž tvořilo především opakování. Publikace Vojenského historického ústavu popisuje rozvrh určený řádem vnitřní služby: budíček, rozcvičku, úklid, úpravu lůžek, mytí a ranní prohlídku. Následoval výcvik, péče o výzbroj, samostatná příprava a politickovýchovná práce. Den uzavírala večerní prověrka a předpokládaných osm hodin spánku. Seriálový nástup mohl posunout zápletku; ve službě patřil do rytmu, který se vracel bez ohledu na to, zda se právě dělo něco zajímavého.

Volný čas se měl vyplňovat také organizovanou kulturou, kroužky a armádními uměleckými soutěžemi. Kasárna nabízela hudbu či sport, zároveň však velení usilovalo o dohled nad tím, jak vojáci tráví čas po výcviku.

Rozdíl mezi rozvrhem a skutečností ukazuje svědectví Vítězslava Sochůrka. Sloužil v letech 1979–1981 u tankového pluku v Týně nad Vltavou, kde s ním počítali jako s řidičem u roty týlového zabezpečení. Podle jeho vzpomínky začínalo po desáté večer ponižování nováčků, které někdy pokračovalo přes půlnoc. Ranní vstávání tím nezmizelo. Večerka zde pro mladého vojáka neznamenala jistotu odpočinku. Jde o zkušenost tohoto pamětníka a jeho útvaru, nikoli popis každých kasáren.

Uniforma do výcviku a vycházka přes ulici

Uniforma měla několik podob i účelů. VHÚ rozlišuje polní stejnokroj vzor 60, známé „jehličí“, a vycházkový stejnokroj vzor 63. Připomíná také pozvolné zavádění polního stejnokroje vzor 85, který většina armády dostala až v první polovině devadesátých let. Samotné označení „vojna v osmdesátkách“ tedy nestačí k představě jednotného oblečení. Pro každodennost byl podstatný zejména rozdíl mezi výstrojí do výcviku a oděvem připraveným na cestu za bránu.

Obléknout vycházkový stejnokroj však ještě nezaručovalo volné odpoledne. Pavel Svárovský nastoupil v březnu 1983 do poddůstojnické školy pro radisty v Prešově, do kasáren Antonína Zápotockého. Vzpomíná na „dopisové vycházky“ zavedené kvůli špatným výsledkům čety: nováčci se převlékli, přešli přes ulici na poštu, odeslali dopis a vrátili se. Pobyt venku podle něj trval asi tři minuty. Vycházka, která v televizním příběhu otevírá prostor pro setkání, se tady smrskla na krátký administrativní úkon.

V jiném záznamu popisuje Svárovský návštěvu manželky v témže prešovském období. Přijela přes republiku, ale kvůli nařízenému výcviku dostal vycházku až v neděli po obědě. Na společnou procházku zbývaly přibližně tři hodiny. Soukromý život zde závisel na rozhodnutí velitele, i když rodina už absolvovala dlouhou cestu.

Vladimír Javorský vystupuje na koncertě v brněnském Björnsonově sadu.
Vladimír Javorský ztvárnil Ctibora přezdívaného Kyslík, na jehož příběhu seriál ukazoval šikanu. Fotografie pochází z koncertu v Brně v roce 2024.

Pohyb za bránu měl také svou úřední stránku. Historik VHÚ Prokop Tomek popisuje propustkovou knížku, která prokazovala oprávněný pohyb vojáka mimo vojenský prostor. Odkazuje přitom přímo na řád vnitřní služby z roku 1979, články 198–201 a přílohu 10. Osobní plány vojáka doprovázela soustava dokladů a kontrol.

Dopis jako milostná zápletka i opora z domova

Dopisy umožňovaly překonávat vzdálenost i bez propustky. V seriálovém dílu Tak přísaháme čte Hančina matka Tomášovu korespondenci a zasahuje do jejich vztahu. Dopis slouží jako nositel milostného konfliktu. Sochůrek při ohlédnutí za službou v Týně nad Vltavou zdůrazňuje jinou hodnotu: podporu bratra, který mu psal a z vlastní zkušenosti rozuměl obtížím vojny. Stejný předmět mohl být na obrazovce zápletkou a v kasárnách oporou.

Vedle hodností rozhodoval i čas zbývající do civilu

Vedle hodností existovalo ještě druhé pořadí: podle času zbývajícího do civilu. Seriálový svobodník Klouček byl současně vojákem druhého ročníku a velitelem družstva. Formální pravomoc se tak mohla potkávat s postavením služebně staršího vojáka. Tomkova práce o šikaně vysvětluje, že starší vojáci si také neoprávněně přisvojovali pravomoci a přenášeli na nováčky práci či osobní úsluhy. Hierarchie se projevovala v čištění bot, praní košil nebo stlaní cizí postele.

Chlapci a chlapi tak uchovali rozpoznatelné předměty, prostředí i některé konflikty vojenské služby. Při dnešním sledování má smysl všímat si vedle techniky a uniforem také toho, kdo smí odejít ven, kdo uklízí a kdo se může vyspat. Právě u těchto drobností získává srovnání s konkrétními vzpomínkami největší sílu.

Jiný způsob, jak ČST přenesla seriálový děj do domácností, připomíná příběh Rozpaků kuchaře Svatopluka a hlasování žárovkami.