Vytočit nulu trvalo nejdéle. Starý telefon musel ústředně poslat deset impulzů

Při vytáčení nuly dostala ústředna deset impulzů. Dlouhý návrat číselnice tedy nebyl zbytečné zdržování. Telefon během něj předával číslici a stejnou řečí uměly mluvit i některé pozdější tlačítkové přístroje.

Prst do otvoru, otočit až k zarážce a pustit. U jedničky byl pohyb krátký, nula poslala prst skoro kolem celé číselnice. Potom nezbývalo než sledovat, jak se kotouč vrací. Telefon měl vlastní tempo a netrpělivému volajícímu ho nijak nepřizpůsoboval. Právě v téhle chvíli totiž pracoval jeho vysílač číslic.

Prst natáhl pružinu, číslici odeslal návrat

U běžné číselnice s pořadím od jedničky po nulu se každá číslice převedla na počet impulzů. Jednička znamenala jeden, pětka pět a devítka devět. Nula dostala deset. Tento princip popisuje Muzeum železniční zabezpečovací techniky u automatických účastnických telefonů. Nula tedy neznamenala, že přístroj nepošle nic. Měla svou plnohodnotnou sérii přerušení.

Po zvednutí sluchátka vznikla mezi telefonem a ústřednou uzavřená proudová smyčka. Při návratu číselnice ji kontakty opakovaně rozpojovaly a znovu spojovaly. Ústředna z počtu přerušení poznala zvolenou číslici. Nebylo potřeba do drátu vyslovit „pět“ ani poslat pět různých zvuků. Stačilo pětkrát krátce přerušit proud.

Šestihranná tužka šetřila drahé baterie. Jak se v Československu zachraňovaly audiokazety

Návrat zajišťovala natažená pružina, rychlost hlídal mechanický odstředivý regulátor. Jak vysvětluje dobový výukový materiál britské poštovní správy, impulzy vznikaly při zpětném pohybu a jejich tempo bylo řízené. Ruka vybírala číslici, mechanismus zajistil její pravidelné odeslání. Kotouč se proto měl vrátit volně, bez přidržování nebo popohánění.

Tři nuly znamenaly třicet impulzů

Britský materiál uvádí standardní rychlost deset impulzů za sekundu. Při tomto tempu zabere série pro jedničku přibližně desetinu sekundy, pro nulu asi sekundu. Nula potřebovala nejdelší sérii, a právě proto se její vytočení na takové číselnici táhlo nejdéle. K elektrickému přenosu se přitom přidával pohyb prstu a další prodlevy mechanismu.

Rozdíl ukáže jednoduchý modelový příklad. Tři jedničky znamenají celkem tři impulzy, tři nuly třicet. Při deseti impulzech za sekundu je to 0,3 sekundy proti 3 sekundám samotných impulzních sérií. Nejde o změřenou dobu vytočení celého čísla: výpočet nezahrnuje natahování kotouče ani mezery mezi číslicemi. Dvě stejně dlouhé sekvence tedy mohly být na vytočení různě zdlouhavé.

Monoskop před programem nebyl pro parádu. Kruh prozradil pokřivený obraz

Tlačítka ještě nemusela znamenat tóny

Zmizení kolečka samo o sobě neznamenalo konec impulzní volby. České muzeum připomíná i přístroje s tlačítkovou číselnicí, která stále vytvářela původní série impulzů. Volající už nemusel otáčet kotoučem, ústředna ale dál dostávala číslice jako počty přerušení. Modernější ovládání tak mohlo skrývat starý způsob dorozumívání.

Jiný princip přinesla tónová volba DTMF. Muzeum komunikací v Macau vysvětluje, že stisk tlačítka vysílá současně dva tóny o různých frekvencích. Z jejich kombinace ústředna rozpozná číslici. Nula už se nemusí představovat desetidílnou sérií. Rozhodující změnou byl způsob signalizace, samotná tlačítka ji nezaručovala.

K pevným linkám patřilo víc různých způsobů čekání. U telefonních budek se muselo dojít k přístroji, u vytáčeného internetu počkat na spojení modemů. Kolečkový telefon přidával ještě vlastní rytmus zadávání čísla. Při prohlížení starého přístroje proto stojí za pozornost nejen jeho tvar, ale také to, co během volby skutečně posílal do linky.