Pětka nebyla vždy nejhorší známka. Za protektorátu přibyla na českých školách šestka

Ve školním roce 1943/1944 dostaly české školy za protektorátu novou stupnici prospěchu. Končila šestkou a u posledních dvou známek rozlišovala i očekávanou možnost nápravy. Na staré vysvědčení proto dnešní poučka o pětce jako nejhorší známce nestačí.

Najít v rodinných papírech šestku z počtů nemusí znamenat, že se někdo přepsal. Ani že učiteli došla trpělivost a vymyslel si vlastní trest. V určitém období protektorátu měla šestka v klasifikaci své řádné místo. Při prohlížení vysvědčení je tak dobré začít letopočtem, teprve potom známkami.

Šest stupňů podle německého vzoru

Od začátku školního roku 1943/1944 nahradilo dosavadních pět stupňů prospěchu šest. Jak dokládá vzdělávací web Památníku Terezín, české školy tím přešly na klasifikaci používanou v Německu a na německých školách v protektorátu. Šlo tedy o sjednocení podle německého vzoru, které zasáhlo i tak běžnou věc, jako byla známka z předmětu.

28. říjen přišel i o volno. Zákaz prodeje ve velkých obchodech platí od roku 2016

Konkrétní podobu změny zachycuje Jarmila Klímová z Muzea Komenského v Přerově. V článku v revue Krok 2/2015, na tištěné straně 39, při popisu přerovského školství uvádí první známkování podle nové klasifikace v lednu 1944. Česká pojmenování v jejím přehledu tvoří tuto řadu:

1. Velmi dobrý.
2. Dobrý.
3. Uspokojivý.
4. Dostatečný.
5. Sotva dostatečný.
6. Nedostatečný.

Pětka s nadějí na nápravu, šestka bez brzkého zlepšení

Rozdíl mezi posledními dvěma stupni nebyl jen v číslici. Památník Terezín u pětky, německy mangelhaft, vysvětluje, že se u žáka předpokládala brzká náprava. Šestka, ungenügend, se vztahovala k výsledku, u něhož se brzká náprava neočekávala. Jeho podrobnější výklad připouští nápravu až po dlouhé době, případně vůbec.

Pětka tedy nebyla důvodem k oslavě. Označovala nepostačující výkon, byť s příznivějším výhledem než šestka. Známka v sobě nesla vedle hodnocení výsledku také učitelův předpoklad dalšího vývoje. Samotné číslo ovšem nevypráví, jak se konkrétnímu dítěti vedlo později. K tomu by bylo potřeba další vysvědčení nebo jiný doklad.

Stejná číslice, jiné pojmenování

Při porovnání obou přehledů se objeví ještě jeden zádrhel. Památník překládá první tři německé stupně jako výborně, chvalitebně a dobře, zatímco Klímová uvádí velmi dobrý, dobrý a uspokojivý. Poslední dva stupně Památník oba vysvětluje jako nedostatečné, ale odlišuje očekávanou nápravu. Z pouhého českého slova vytrženého z dokumentu tak nelze bezpečně určit pořadí známky.

Ani brambor nazmar: Proč studenty z podzimních polí nepropustil zákaz z roku 1968 ani kombajny z NDR

Také metodický list Paměti národa vede čtenáře k porovnávání vysvědčení v dobových souvislostech. U konkrétního dokladu ze školního roku 1943/1944 upozorňuje na německé a české kolonky. Jazyk formuláře, datum a názvy předmětů jsou součástí informace, kterou starý papír uchovává.

V rodinném archivu proto pomůže jednoduchý postup: zjistit školní rok a školu, prohlédnout celý formulář z obou stran a najít vytištěnou stupnici. Pak oddělit prospěch od chování. Klímová totiž pro leden 1944 uvádí vedle šesti stupňů prospěchu čtyři stupně chování. Dvojka v jedné kolonce a dvojka v druhé nejsou automaticky stejná zpráva. Pokud vysvětlivky chybějí, má smysl hledat stejný typ vysvědčení z téže doby.

Školní každodennost se měnila i v dalších desetiletích. Na Retro Radaru ji připomínají články o sobotním vyučování a uhelných prázdninách roku 1979.