Detail ruky píšící plnicím perem s kovovým hrotem do sešitu

Dnes děti píšou propiskou, za socialismu byla zakázaná. Učitelé k tomu měli svůj důvod

Prvňáčci nastupovali do lavic s posvátnou úctou k inkoustu a strachem z nechtěné kaňky v písance. Obyčejná propiska byla přísně zakázaná a každé dítě muselo zvládnout nácvik krasopisu s klasickým plnicím perem v ruce.

Prvňáčci nastupovali do lavic s posvátnou úctou k inkoustu a strachem z nechtěné kaňky v písance. Obyčejná propiska byla přísně zakázaná a každé dítě muselo zvládnout nácvik krasopisu s klasickým plnicím perem v ruce.

Výuka psaní a kultura rukopisu patřily v československém školství k přísně střeženým hodnotám, jak dodnes dokládá stálá expozice Dějiny dvacátého století v Národním muzeu. Školní metodici kladli obrovský důraz na správnou motoriku ruky i estetickou úroveň písma, což dokazují dobové statistické přehledy v magazínu Statistika&My Českého statistického úřadu věnované spotřebě školních sešitů a psacích potřeb. Celé generace žáků zásoboval dačický národní podnik Centropen evidovaný v databázi Úřadu průmyslového vlastnictví, který vyráběl spolehlivá školní plnicí pera i lahvičkový inkoust. Výukové plány a jednotný přístup k povinným učebním pomůckám pak přesně vymezoval tehdejší školský zákon číslo 29/1984 Sbírky, podle kterého musela škola zajistit rovné podmínky pro všechny žáky základních škol.

Přísný zákaz propisek a posvátná úcta ke krasopisu

Když v šedesátých a sedmdesátých letech zaplavily obchody první kuličková pera, pedagogové bili na poplach. Vedení škol i učitelky v prvních třídách propisky nekompromisně zakázaly. Důvod byl čistě didaktický. Kuličkové pero totiž vyžadovalo silný kolmý tlak na papír, který u malých dětí způsoboval křečovité sevření prstů a deformoval správný sklon rukopisu. Plnicí pero naopak psalo samo pouhým lehkým dotykem ocelového hrotu s papírem a nutilo školáka držet násadku v přirozeném úhlu.

Děti musely nejprve týdny trénovat jednotlivé kličky, zátrhy a nožičky v sešitech se speciální linkovanou mřížkou. Každá stránka představovala tvrdou zkoušku trpělivosti a soustředění. Zvláště těžké chvíle prožívaly děti s vrozenou převahou levé ruky, které si při psaní zleva doprava často čerstvý inkoust nevědomky rozmazávaly, jak podrobně popisuje článek o tom, jak probíhalo přeučování leváků ve škole.

Dřevěná školní lavice se sklopným sedákem a otvorem pro skleněný kalamář
Dřevěné školní lavice mívaly v horní části vyfrézovaný žlábek na pera a otvor pro kalamář.

Zářez v dřevěné lavici a věčný zápas s kalamářem

Prostředí školních tříd bylo psaní inkoustem dokonale přizpůsobeno. Masivní dřevěné lavice mívaly šikmou desku, pod kterou se skrýval úložný prostor na tašku a učebnice. V horní části desky byl vyfrézovaný žlábek pro odkládání per a kruhový otvor pro zapuštění skleněného kalamáře. Týdenní služba měla za úkol před vyučováním zkontrolovat hladinu modrého inkoustu a dolít jej z velké litrové lahve s dlouhou nálevkou. V penálu vedle per nesměla chybět ani legendární mechanická tužka Versatilka, která sloužila k rýsování v geometrii.

Zatímco starší generace začínaly ještě s dřevěnými násadkami a výměnnými ocelovými perky, v pozdějších letech už vládla pístová plnicí pera značky Centropen. Žáci pero plnili buď natahováním inkoustu pomocí šroubovacího pístu, nebo mačkáním gumového váčku ukrytého pod plastovým pláštěm. Tento proces byl plný nástrah. Stačilo pero neopatrně zmáčknout a z hrotu vystříkla modrá sprška, která ozdobila lavici, sousedovu košili i prsty mladého písaře.

Skleněná lahvička s modrým inkoustem a původním balením
Královská modř patřila k základní barvě školního inkoustu pro plnicí i násadková pera.

Růžový piják v sešitě a kouzla se zmizíkem

V každém linkovaném sešitě ležel nepostradatelný růžový piják. Tento silný savý papír byl doslova záchranou před katastrofou. Jakmile se na stránce zaleskla příliš velká kapka inkoustu, žák musel bleskově přiložit piják a přebytečnou tekutinu odsát. Pokud se však nechtěná kaňka přesto rozlila, nastoupily zoufalé pokusy o záchranu čisté stránky. Děti používaly ostré žiletky k opatrnému seškrábnutí vrchní vrstvy papíru, což však často skončilo nehezkou dírou v sešitě.

V osmdesátých letech přišla velká úleva v podobě chemického zmizíku na inkoust, který dokázal modrou stopu odbarvit a umožnil přepsat chybu novým zápisem. Popsané sešity, cvičné písanky a zmačkané pijáky nakonec žáci pečlivě svazovali do balíků na konci školního roku, kdy probíhal hromadný školní sběr starého papíru. Teprve ve vyšších ročnících učitelé milostivě dovolili odložit plnicí pera a psát běžnou propiskou.

Srovnání psaní plnicím perem tehdy a dnešní praxe

ParametrPlnicí pero tehdyModerní kuličkové pero dnes
Rychlost psaníPomalé soustředěné tahy se správným sklonemRychlé plynulé psaní bez ohledu na styl
Riziko skvrnČasté kaňky na papíře i modré prsty žákůZcela čisté psaní bez rizika rozmazání
Údržba pomůckyPravidelné plnění z kalamáře a čištění hrotuJednorázová výměna náplně po vypsání
Vliv na motorikuDůraz na správný úchop a uvolněné zápěstíMenší nároky na precizní koordinaci ruky

Často kladené otázky o školním psaní perem

Proč školy v minulosti striktně odmítaly propisky?
Kuličková pera vyžadovala příliš velký tlak na podložku a vedla ke křečovitému držení těla. Pedagogové se obávali trvalého poškození dětského rukopisu a nedostatečného rozvoje jemné motoriky.

Kdy žáci směli přejít z plnicího pera na propisku?
Většina škol povolovala používání kuličkových per až od třetí nebo čtvrté třídy. Podmínkou bylo bezpečné osvojení základních tvarů písmen a plynulý návyk psaní bez křečovitého tlaku.

Z jakého důvodu se používal převážně modrý inkoust?
Modrý inkoust nabízel ideální kontrast na zažloutlém papíře a byl snadno vypratelný z oblečení. Červený inkoust byl vyhrazen výhradně pro opravy učitele a černá barva působila příliš smutečně.