Physical Address
304 North Cardinal St.
Dorchester Center, MA 02124
Když se ze školního rozhlasu ozval přerušovaný tón sirény a povel k nasazení masek, v lavicích zavládla směsice strachu i klukovského vzrušení. Školáci navlékli těžké gumové lícnice se sloním chobotem, na boty přetáhli igelitové pytlíky stažené gumičkami a spěchali do krytu. Branná cvičení byla pevnou součástí socialistického dětství.
Zákonný rámec i dobové metodické pokyny pro výuku branné výchovy spravují státní archivy a muzejní instituce. Povinné zapojení škol i pracovišť ukotvil zákon o branné výchově č. 73/1973 Sb., který navázal na starší branný zákon č. 92/1951 Sb. zakládající organizaci Svazarm. Vzpomínky pamětníků na nácviky s improvizovanou ochranou shrnuje archiv Českého rozhlasu Radiožurnál a historické učební osnovy uchovává Národní pedagogické muzeum v Praze.
Tři tóny sirény a povel k nasazení masek
Pravidelně dvakrát do roka nastal den, kdy se neučilo podle běžného rozvrhu. Místo matematiky nebo českého jazyka prořízl dopolední ticho zlověstný tón školního rozhlasu. Vzápětí ředitel vyhlásil cvičný poplach a v učebnách vypukl organizovaný spěch.
Učitelé zaveleli k otevření skříní v zadní části třídy, kde ležely desítky plátěných brašen. Uvnitř čekaly gumové masky důkladně poprášené bílým mastkem, aby materiál během dlouhého skladování neztvrdl. Zápach gumy, orosená zorníková sklíčka a obtížné dýchání provázely každého školáka. Dětské typy měly vrapovanou hadici vedoucí k těžkému filtru zavěšenému na boku, starší žáci fasovali kompaktnější lícnicové masky.
Zázrak jménem IPCHO a pytlíky na zavařování
Metodika Civilní obrany počítala s tím, že na miliony obyvatel nebudou stačit vojenské protichemické obleky. Oficiální předpisy proto zavedly pojem improvizované prostředky individuální ochrany. Pro celou generaci školáků se stala symbolem zkratka IPCHO.
Základem této ochrany byly obyčejné igelitové sáčky a zavařovací gumičky, které si děti musely přinést z domova. Pytlíky se navlékaly přes boty a na ruce, tělo chránila pláštěnka a hlavu kapuce. V této podivné výstroji musely děti disciplinovaně cupitat po chodbách. Podobně jako školy plnily přísné normy v jiných oblastech, kde kůra voněla na každém topení a soutěžilo se ve sběru papíru, také při cvičení se stopovaly minuty potřebné k opuštění budovy.
Hod granátem, plazení pod drátem a bojové plyny
Po opuštění tříd se dění přesunulo na školní hřiště nebo do přilehlého lesoparku. Trasa branného pochodu prověřila fyzickou zdatnost i praktické dovednosti. Hlavní soutěžní disciplínou byl hod gumovým nebo dřevěným granátem na cíl vyznačený bílým vápnem.
Děti trénovaly nasazování škrtidla, vázání trojcípého šátku i přenášení zraněných spolužáků na nosítkách. Teoretická část zahrnovala rozpoznávání bojových otravných látek, kde se žáci učili rozeznávat pach hořčice, česneku nebo tlejícího listí. Celý systém byl úzce propojen s brannou organizací státu, podobně jako Lidové milice stály u zrodu celého systému Svazarmu.
Tlakové dveře v suterénu a konec studené války
Součástí školních budov z padesátých a šedesátých let bývaly suterénní kryty Civilní obrany. Vyznačovaly se masivními ocelovými dveřmi s otočnými pákami, filtroventilační stanicí s ruční klikou a řadami dřevěných lavic. Pro žáky představoval sestup do podzemí dobrodružství, které je zbavilo písemek, pro učitele však šlo o mrazivou připomínku studené války.
Po listopadu 1989 povinná branná výchova ze školních osnov definitivně zmizela. Miliony plynových masek skončily ve vojenských výprodejích a igelitové pytlíky našly uplatnění v kuchyni. Vzpomínka na orosená sklíčka a běh v pláštěnce však v paměti pamětníků zůstala napořád.