Bílá automatická pračka s kulatým okénkem a předním ovládacím panelem v muzejní expozici

Tatramatka měla francouzské kořeny: První sérii v Popradu sestavili z dovezených dílů

Když se v československých koupelnách poprvé roztočil buben automatické pračky, málokdo tušil, že slavný domácí stroj začínal na francouzských výkresech. Podtatranský podnik Tatrasmalt v roce 1968 koupil licenci od francouzské firmy VIVA a prvních dvě stě kusů smontoval z dovezených dílců. Teprve poté začal dramatický vývoj vlastní konstrukce, který definitivně poslal valchy a vyvařovací hrnce do minulosti.

Když se v československých koupelnách poprvé roztočil buben automatické pračky, málokdo tušil, že slavný domácí stroj začínal na francouzských výkresech. Podtatranský podnik Tatrasmalt v roce 1968 koupil licenci od francouzské firmy VIVA a prvních dvě stě kusů smontoval z dovezených dílců. Teprve poté začal dramatický vývoj vlastní konstrukce, který definitivně poslal valchy a vyvařovací hrnce do minulosti.

Sobotní dopoledne v československé rodině šedesátých let mělo po celá léta stejný, fyzicky vyčerpávající scénář. V koupelně nebo v prádelně stály plechové necky, na sporáku bublala voda ve velkém vyvařovacím hrnci a prádlo se drhlo na vlnitém plechu valchy. Později sice přišla úleva v podobě vířivých praček se slavnou značkou Perla, jenže ty vodu neohřívaly a vyprané kusy se musely ručně protahovat mezi dvěma gumovými válci ždímačky. Když se v obchodech národního podniku Elektro objevily první zprávy o strojích, které samy napustí vodu, ohřejí ji, vyperou, vymáchají a odstředí, působilo to jako zjevení z jiné planety. Zrod domácí automatické pračky se však neodehrál v rýsovacích prknech domácích výzkumníků, nýbrž díky nákupu západní licence.

Kompaktní retro pračka se světlým pláštěm vystavená ve sbírce historické techniky
První automatické pračky vyráběné v Popradu byly plněné shora a kvůli chybějícímu odpružení měly tendenci při ždímání putovat po podlaze. Museuvalenciaetnologia / Wikimedia / CC BY-SA 4.0

Francouzská licence VIVA a dvě stovky dovezených stavebnic

V roce 1968 přišla z vyšších hospodářských orgánů Omnia a Strojmalt zásadní nabídka pro národní podnik Tatrasmalt v Matejovcích u Popradu. Fabrika s tradicí sahající až k dílně Carla Augusta Scholtze z roku 1845 do té doby vyráběla smaltované nádobí a elektrické ohřívače vody. Nyní měla zajistit technologický skok a spustit výrobu automatických praček podle licence francouzské firmy VIVA z města Haubourdin u Lille. Jak ve své odborné studii pro časopis Designum připomíná Slovenské centrum dizajnu, přechod na takto složitou strojírenskou produkci byl natolik náročný, že první ověřovací série čítala přesně 200 kusů sestavených přímo z dovezených francouzských dílů.

Matejovští montéři se na dovezených stavebnicích učili principům programátoru, elektroventilů a hydraulických okruhů, které československý průmysl do té doby neuměl sériově vyrábět. Samotná továrna v Matejovcích tuto licenční spolupráci uvádí jako klíčový bod své moderní éry i v oficiální historii podniku Tatramat, kde francouzská licence VIVA odstartovala celou éru podtatranských praček. Zahraniční technologie sice otevřela dveře modernizaci, ale první léta provozu přinesla i řadu nečekaných komplikací.

Shora plněný buben bez odpružení a divoké putování po koupelně

První sériový model nesl označení Tatramat 241. Byla to shora plněná pračka s mechanickým programátorem, která však postrádala moderní odpružení pracího agregátu. Buben byl v podstatě pevně spojen s konstrukcí skříně. Pokud se mokré prádlo uvnitř bubnu před ždímáním rovnoměrně nerozložilo, odstředivá síla při otáčkách rozvibrovala celý spotřebič. V nově budovaných panelácích, kde se stavěla lehká paneláková umakartová jádra, se tak z odstřeďování stávalo rodinné drama. Pračka dokázala při ždímání doslova pochodovat po podlaze, narážet do plechové vany a vyhánět vyděšené obyvatele bytu. Lidé proto na víko pračky pokládali pytle s pískem nebo si na ni během odstřeďování jednoduše sedali.

Technická řada otevřených nerezových pracích bubnů a praček v laboratorním prostředí
Přejímka zahraničních licencí vyžadovala v sedmdesátých letech náročné zkoušky odolnosti konstrukce i nově vyvíjených programátorů. Paul Robinson / Wikimedia / CC BY-SA 2.0

Závislost na západních součástkách navíc narážela na chronický nedostatek devizových prostředků. Z Francie nebylo možné donekonečna dovážet těsnění, čerpadla ani spínací hodiny. Podnik proto musel rychle hledat kooperační partnery v rámci východního bloku, mimo jiné v jugoslávském podniku EI Niš, a především vybudovat vlastní konstrukční a vývojovou základnu.

Od francouzské předlohy k řadě Mini a slavnému žehliči Tamatpress

V sedmdesátých letech se továrna definitivně přejmenovala na Tatramat a vývoj nových modelů převzal Výzkumný ústav strojírenského spotřebního zboží v Piešťanech. Do hry vstoupili také přední slovenští průmysloví designéři Ján Ondrejovič a Jozef Pokorný. Postupně vznikla nová generace praček s předním plněním, známá jako Supertatramat nebo Tatramat 352 a 353, která už dostala pružinové závěsy a těžká litinová závaží tlumící vibrace. Tyto spotřebiče se staly běžnou součástí domácností vedle dalších dobových stálic, mezi něž patřil například doutníkový vysavač ETA 400 z Hlinska.

V osmdesátých letech pak designér Tadeusz Blonski navrhl kompaktní automatickou pračku Tatramat Mini 246, která dokázala hospodařit s prostorem i v těch nejmenších bytech. Sortiment péče o prádlo navíc doplnil plochý žehlič Tamatpress 2000. Z původní francouzské licence tak v podhůří Tater vyrostla svébytná konstrukční škola, která v Matejovcích vyprodukovala miliony spolehlivých praček. Když po roce 1989 do podniku vstoupil americký gigant Whirlpool, nestavěl na zelené louce, ale navázal na více než dvě desetiletí poctivé strojařiny, kterou kdysi odstartovalo pouhých dvě stě francouzských stavebnic.