Výstavní expozice s poukázkami Tuzexu a dobovým západním zbožím

Vůně mýdla Fa a fronty na džíny: Jak Tuzex vytahoval z lidí západní marky

Prodejny Tuzex nabízely zboží, o kterém si běžné samoobsluhy mohly nechat jen zdát. Lidé stáli hodiny ve frontách na džíny a čokolády, zatímco komunistický stát díky odběrním poukazům rafinovaně odčerpával tvrdé západní měny z kapes vlastních občanů.

Prodejny Tuzex nabízely zboží, o kterém si běžné samoobsluhy mohly nechat jen zdát. Lidé stáli hodiny ve frontách na džíny a čokolády, zatímco komunistický stát díky odběrním poukazům rafinovaně odčerpával tvrdé západní měny z kapes vlastních občanů.

Fungování devizových prodejen a oběh speciálních poukázek dokládají archivní prameny i muzejní sbírky. Směrnice k devizovému hospodářství a dokumenty podniku zahraničního obchodu uchovává Národní archiv v Praze, zatímco dobové odběrní poukazy a zahraniční spotřební zboží vystavuje Historické muzeum Národního muzea. Právní rámec tehdejšího monopolu vymezoval zákon o devizovém hospodářství č. 142/1970 Sb. a příjmy tehdejších domácností přibližují historické ročenky, které publikuje Český statistický úřad.

Od Darexu k luxusním výlohám pro vyvolené

Komunistické Československo potřebovalo západní měny k nákupu technologií, surovin i strojů. Běžní občané přitom cizí valuty doma podle zákona držet nesměli. Pokud někomu poslala teta z Vídně dolary nebo rakouské šilinky, musel peníze odevzdat ve Státní bance československé. Banka mu na oplátku nevydala koruny, nýbrž zvláštní odběrní poukazy Živnostenské banky, kterým se lidově říkalo bony.

Odběrní poukaz podniku zahraničního obchodu Tuzex v hodnotě pět korun
Odběrní poukaz Živnostenské banky do prodejen Tuzex v hodnotě pěti korun.

Podnik zahraničního obchodu Tuzex vznikl v roce 1957. Navázal na starší poválečný podnik Darex, který fungoval podobným způsobem. Tuzex se rychle rozrostl do desítek měst po celé republice. Jeho výlohy působily v šedivých socialistických ulicích jako zjevení. Za sklem stály vystavené kazeťáky japonských značek, západoněmecká kosmetika nebo balíčky zahraničních cigaret. Kdo do prodejny vstoupil bez poukázek, mohl se na nabízené poklady jen dívat. Koruny u pokladny nikdo nepřijímal.

Pět korun za bon a šeptání před výlohou

Oficiální kurz stanovil stát na jednu korunu za jeden bon. Reálný život na ulici se však řídil zcela jinými pravidly. Valná většina lidí neměla příbuzné v emigraci ani nejezdila pracovat na montáže do kapitalistické ciziny. Kdo toužil po dovozovém svetru, musel vyrazit k nejbližší prodejně a oslovit muže postávajícího v průjezdu.

Před vchody do Tuzexu se brzy usadila specifická skupina lidí. Veksláci v šusťákových bundách a mokasínech polohlasně nabízeli kolemjdoucím poukázky. Za jeden bon si účtovali pět až šest československých korun. Obchodování na chodníku představovalo trestný čin příživnictví i porušení devizového zákona. Policie přesto veksláky často tolerovala, protože síť překupníků pomáhala udržovat černý trh v chodu. Neopatrný kupec navíc riskoval podvod. Místo balíčku poukázek si mohl z rychlého předání v podchodu odnést jen pečlivě nastříhané noviny obalené pravým bonem. Touha po kvalitním oblečení byla obrovská, což dokládá i velký zájem o džíny z dovozu, které stály třetinu měsíčního platu.

Specifická vůně západu a regály plné zázraků

Pamětníci dodnes vzpomínají na charakteristickou atmosféru prodejen. Jakmile se otevřely dveře, návštěvníka uvítala směs vůní mýdel Fa, toaletních vod Impulse, čerstvě pražené kávy a nového denimu. Byla to zcela odlišná vůně než v běžných prodejnách Pramen nebo v drogériích, kde dominoval pach laciného pracího prášku.

Pohled na náměstí v Jihlavě s prodejnou Tuzexu a dobovými automobily v roce 1992
Prodejna Tuzexu na Masarykově náměstí v Jihlavě v březnu 1992.

V Tuzexu se prodávaly věci, které v běžné síti chyběly. Lidé zde kupovali instantní kávu, čokolády Milka, žvýkačky s komiksem nebo plechovky nápojů Coca-Cola. V oddělení techniky stály kotoučové a kazetové magnetofony Philips či Sony, které lákaly na chromované ovládací prvky a precizní mechaniku. Tuzex nabízel také automobily. Kdo měl dostatek bonů, mohl přeskočit mnohaleté pořadníky v Mototechně a odjet v novém voze Fiat, Renault nebo Ford Cortina. Zahraniční vůz před panelákem spolehlivě prozrazoval výjimečné postavení majitele.

Konec devizového monopolu a pád do zapomnění

Režim držel monopol na západní zboží pevně v rukou více než třicet let. Podnik přinášel státní kase ročně stamiliony korun v cizích měnách. Po sametové revoluci v listopadu 1989 však celý systém ztratil původní smysl. Nové vedení státu zrušilo devizový monopol a zavedlo vnitřní směnitelnost koruny. Obyčejný člověk si mohl volně vyměnit peníze v bance a koupit západní zboží v nově vznikajících soukromých obchodech. Stát dříve potíral i jiné formy neoficiální směny, jak ukazuje historie zásahů, kdy StB potlačovala hudební burzy s vinylovými deskami.

Bony byly oficiálně zrušeny k polovině roku 1992. Tuzex se ještě několik let pokoušel přežít jako běžný obchodní řetězec s potravinami a textilem. V tvrdé konkurenci supermarketů však neměl šanci uspět. Podnik se propadl do dluhů a v roce 1998 skončil v likvidaci. Z legendární sítě zbyly jen vzpomínky na doby, kdy kus mýdla v lesklém obalu platil za rodinný poklad.

Nechaj odpoveď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *