Facka od učitele nebyla povolená ani za první republiky. Zákaz platil už od roku 1870

Facka od učitele nebyla za první republiky povoleným kázeňským prostředkem. Výslovný zákaz tělesných trestů přinesl školní řád už v roce 1870. Přesto se trestalo dál a právě v tom leží rozdíl mezi školní vzpomínkou a tím, co učitel skutečně směl.

Věta „učitel tehdy mohl dát facku“ vypadá na první poslech jednoznačně. Jenže slovo mohl má dva významy. Někdo ránu opravdu dostal, jiný jí byl svědkem. Z takové zkušenosti ale ještě neplyne, že šlo o dovolenou součást výuky. Rákoska mohla ležet po ruce, aniž pro ni existovalo oprávnění.

Zákaz je starší než Československo

Konkrétní datum uvádí Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského: 20. srpna 1870. Tehdy vydané nařízení č. 105 říšského zákoníku obsahovalo školní a vyučovací řád pro obecné školy. Jeho paragraf 24 tělesné tresty nepřipouštěl. Ve stejném roce byly podle muzea zakázány také na gymnáziích. Nešlo tedy o novinku, se kterou přišla až republika po roce 1918.

Praha zrušila trolejbusy a nahradila je autobusy. Ropné krize pak změnily pohled na jejich návrat

Zákaz navíc nezachycují jen dnešní historické přehledy. Už Ottův slovník naučný v hesle Bití z roku 1891 odkazoval na tentýž paragraf a vysvětloval, že bití je ve školství jako kázeňský trest vyloučeno. Představa, že zákaz vznikl teprve s moderními debatami o výchově, tak naráží i na dobovou encyklopedii.

Pro první republiku je závěr muzea stejně jasný: tělesné tresty nebyly přípustné. Přísný učitel tedy neměl zvláštní právo sáhnout po facce jen proto, že stál před tabulí. Školní autorita a oprávnění bít žáky byly dvě různé věci.

Rákoska ze třídy nezmizela na povel

Vydáním řádu ovšem staré návyky neskončily. Karel Rýdl a Helena Zitková v přehledové studii v časopise Pedagogika popisují, že se tělesné trestání objevovalo dál a úřady musely zákaz opakovaně připomínat. Proti zákazu protestovaly i některé učitelské spolky. Autoři zároveň upozorňují na rozdíl mezi předpisy a praxí doloženou paměťmi i dobovým tiskem. Změna pravidel zkrátka nepřestavěla každou třídu přes noc.

Tužka v unašeči a prst na pauze. Proč audiokazety ovládly celou zemi

Konkrétní lidskou zkušenost zachytil Český rozhlas v reportáži z roku 2014. Zdeněk Svěrák v ní vzpomínal, že ho rákoska provázela dětstvím ve škole i doma. Školní zážitky později promítl do scénáře Obecné školy. Filmový Igor Hnízdo je umělecká postava, Svěrákova vzpomínka v reportáži je však skutečné svědectví.

Ve stejné reportáži historik pedagogického muzea Jan Šimek připomněl zákaz z roku 1870 a současně popsal vlastní zkušenost s fackující matematikářkou. V jediném rozhovoru se tak potkává znalost předpisu a zážitek z jeho porušování. Jedno druhé neruší.

Vzpomínka není paragraf

Pamětníkovi není potřeba vysvětlovat, že ránu nedostal, když ji dostal. Přesnější je rozlišit dvě otázky: co se v jeho škole odehrálo a co tehdejší pravidla dovolovala. Jednotlivá vzpomínka také neříká, jak se chovali učitelé v ostatních školách. K tomu by bylo potřeba víc než jeden příběh, byť sebelepšího vypravěče.

Podobné rozlišení předpisu a zkušenosti potřebuje i příběh leváků ve škole a pokynu z roku 1967. Jinou stránku školní každodennosti připomíná historie plnicích per a zmizíku. Pomůcka, zvyk a nařízení mají každý svůj příběh.

U vzpomínky na školní trest proto stojí za to zachovat rok, místo i okolnosti. „Stalo se mi to“ je cenné svědectví. Dovětek „a učitel na to měl právo“ už potřebuje vlastní důkaz.