Physical Address
304 North Cardinal St.
Dorchester Center, MA 02124
Za materiálem, který po válce způsobil revoluci v dámském oblékání, stojí stejný vědec, kterého si většina lidí spojuje především s měkkými kontaktními čočkami. Chemik Otto Wichterle vyvinul výrobní postup pro české polyamidové vlákno už na začátku 40. let v laboratořích firmy Baťa ve Zlíně. Proč se československý silon lišil od amerického nylonu a jak se ze zkumavek dostal do každé domácnosti?
Když se v Československu padesátých a šedesátých let řeklo „silonky“, každá žena přesně věděla, o co jde. Byly to vytoužené, tenké, dokonale přiléhavé a neuvěřitelně pevné punčochy, které rázem poslaly do historie nepraktické bavlněné punčocháče i choulostivé hedvábí předválečné éry. Zatímco v západním světě se symbolem ženské elegance stal americký nylon, v českých a slovenských městech vládl silon. Jen málokdo z těch, kdo ráno spěchali do práce s obavou z nechtěně puštěného oka, si však uvědomoval, že za tímto revolučním materiálem stojí stejná geniální mysl, která o několik let později vyrobila na kuchyňském stole první měkké kontaktní čočky na světě.
Byl to profesor Otto Wichterle. Muž, jehož jméno mají Češi neodmyslitelně spojené s optikou, očními vadami a dětskou stavebnicí Merkur, začal svou cestu k celosvětovému vědeckému věhlasu u zcela jiného problému: jak v těžkých podmínkách válečného protektorátu vytvořit syntetické textilní vlákno ze zkumavky dříve, než na to přijdou němečtí okupanti.
Útočiště ve Zlíně: Proč slavný chemik skončil u Bati a co tam hledal
Všechno začalo jedním z nejtemnějších dnů českého školství. Dne 17. listopadu 1939 nacistické okupační úřady násilně uzavřely české vysoké školy. Šestadvacetiletý docent Otto Wichterle, který do té doby nadějně bádal a přednášel na pražské technice, dnešní Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, se ze dne na den ocitl bez laboratoře, bez studentů a bez možnosti pokračovat v akademické práci. Hrozilo mu totální nasazení na nucené práce v Říši.
Záchrana přišla z Moravy. Zlínský obuvnický koncern Baťa disponoval mimořádně moderními Výzkumnými chemickými dílnami, které vedl významný profesor Stanislav Landa. Vedení firmy si uvědomovalo, že budoucnost průmyslu leží v syntetických hmotách, umělých kaučucích a náhradách přírodních materiálů. Landa nabídl mladému vědci útočiště a Wichterle 2. ledna 1940 nastoupil do Zlína.
U Bati dostal mladý chemik zdánlivě jednoduché, ale technologicky nesmírně náročné zadání: vybudovat výzkumnou skupinu pro syntetická vlákna. Ve světě v té době rezonovala zpráva z amerického koncernu DuPont, který v roce 1938 ohlásil objev zázračného nylonu. Jenže Američané si své patenty přísně hlídali. Přesné chemické složení i technologický postup zvlákňování drželi v absolutní tajnosti. Wichterle a jeho kolegové tak museli začít od nuly a najít vlastní cestu.
Projekt WINOP: Jak ve zkumavce vznikl kaprolaktam a první punčochy
Wichterle se nenechal svázat snahou okopírovat americký postup. Místo složité polykondenzace dvou různých chemických látek zvolil zcela jinou, elegantnější vědeckou strategii: polymeraci jediné výchozí sloučeniny s otevřením kruhu. Rozhodl se vsadit na takzvaný kaprolaktam (přesněji epsilon-kaprolaktam).
Spolu se svými nejbližšími kolegy Antonínem Novotným a Ladislavem Procházkou vytvořil úzký výzkumný tým. Projekt dostal utajovaný název WINOP, složený z počátečních písmen příjmení tří badatelů (Wichterle – Novotný – Procházka). Už v průběhu roku 1940 se Wichterlovi podařilo vyvinout spolehlivou a rychlou metodu přípravy kaprolaktamu a jeho následné polymerace na polykaprolaktam.
Následoval další oříšek: jak ze ztuhlého syntetického polymeru vyrobit jemné a pružné vlákno. Chemici ve zlínských dílnách sestrojili malé poloprovozní zařízení, v němž polymer roztavili a pod tlakem protlačovali jemnou tryskou do chladnějšího prostoru, kde ztuhlé vlákno okamžitě navíjeli a mechanicky dloužili. Dloužením se molekuly v materiálu uspořádaly do rovnoběžných řetězců, což dodalo vláknu ohromující pevnost v tahu.
V létě roku 1941 byl úspěch završen. V laboratoři upletli z nové příze první zkušební dámské punčochy a ponožky. Vypadaly skvěle, byly pružné a odolné. V té chvíli však vyvstal zásadní problém: jak tento triumf utajit. Kdyby se o úspěchu dozvěděla německá okupační správa, technologie by byla okamžitě zabavena a využita pro válečné potřeby Wehrmachtu na padáky, kordy pneumatik nebo vojenskou výstroj. Vedení Baťových závodů proto výzkum záměrně brzdilo a výsledky drželo v šuplíku. Sám Wichterle byl navíc v prosinci 1942 zatčen gestapem pro podezření z odbojové činnosti a strávil téměř pět měsíců ve vazbě. Průmyslová výroba tak musela počkat až na konec války.
Silon, nylon, tesil a dederon: V čem byl mezi syntetickými vlákny zásadní rozdíl
Poválečný svět zaplavila záplava nových obchodních názvů a syntetických materiálů. V Československu i v dalších zemích se začala používat různá označení, v nichž se běžný spotřebitel často ztrácel. Jaký byl mezi nimi skutečný chemický a funkční rozdíl?
Základem československého silonu je polyamid 6 (polykaprolaktam). Vzniká řetězením molekul kaprolaktamu a vyznačuje se bodem tání mezi 215 až 220 stupni Celsia. Oproti tomu původní americký Nylon 6,6 od firmy DuPont vzniká ze dvou surovin – kyseliny adipové a hexamethylendiaminu. Vzhledem k odlišné krystalické mřížce má nylon 6,6 vyšší bod tání, zhruba 255 až 265 stupňů Celsia, a je o něco tužší. V běžném nošení na těle však obě vlákna nabízela srovnatelnou pevnost a pružnost.
Co však znamenaly další názvy, které si pamětníci vybavují z etiket oblečení?
Západoněmecký Perlon a východoněmecký Dederon (pojmenovaný podle zkratky DDR) byly chemicky přesně totéž co náš silon – tedy polyamid 6. Šlo pouze o národní obchodní značky téhož polymeru. Podobně na Slovensku se pro polyamidové vlákno vyráběné v Humenném používal název Chemlon.
Zcela jiným světem však byl dobový Tesil. Tesil vůbec nebyl polyamid, ale polyester (konkrétně polyethylentereftalát neboli PET), československý příbuzný britského Terylenu a amerického Dacronu. Polyester má bod tání kolem 255 stupňů Celsia, téměř nenasakuje vlhkost a je tvarově mimořádně stálý – proto se z něj šily nemačkavé kalhoty, tesilky a sukně, které držely nažehlené puky. Chyběla mu však vysoká elasticita a tažnost polyamidu, takže na punčochy se naprosto nehodil.
Polyamidové vlákno (silon) mělo své nezaměnitelné vlastnosti: obrovskou odolnost proti prodření, vysokou pevnost v tahu a schopnost vrátit se po natažení do původního tvaru. Mělo však i své slabiny, které každá žena brzy poznala: nepropouštělo vzduch ani pot, na přímém slunci po čase žloutlo a nabíralo nepříjemný elektrostatický náboj, kvůli kterému lepilo na nohy a přitahovalo prach.
Mánie v obchodech i puštěná oka: Jak silonky změnily každodenní život
Po osvobození v roce 1945 se zlínský výzkum stal základem nového průmyslového odvětví. V roce 1950 zahájil provoz nově vybudovaný národní podnik Silon v Plané nad Lužnicí. Obchodní název Silon, který foneticky navazoval na známý nylon, se stal synonymem moderní doby. Vedle technického využití na rybářské vlasce, chirurgické nitě a lana zamířila většina produkce do textilních závodů.
V obchodech nastalo šílenství. Dámské punčochy byly v prvních poválečných letech nedostatkovým zbožím, za které se na černém trhu platily horentní sumy. Když se na pultech objevily první tuzemské silonky, ženy stály dlouhé fronty. Jemné punčochy s charakteristickým tmavým švem na zadní straně lýtka dodávaly nohám hladký a elegantní vzhled. Později přišla bezešvá technologie, která pohodlí nošení ještě zvýšila.
Silonky byly sice nepoměrně odolnější než staré punčochy z přírodního hedvábí, přesto však měly jednoho úhlavního nepřítele: zatržené vlákno a puštěné oko. Stačil neopatrný dotyk o hranu židle nebo hrubší nehet a po noze se bleskově rozběhla nevzhledná světlá stopa rozpletených oček. Protože punčochy nebyly levnou záležitostí, žádná žena je po první nehodě nevyhazovala.
Vznikl specifický domácí rituál: puštěné oko se v nouzi provizorně zachraňovalo kapkou bezbarvého laku na nehty, aby se nepáralo dál. V každém větším městě pak fungovaly specializované opravny punčoch a v drogériích se prodávala speciální háčkovací perka s jazýčkem, kterými zručné ženy dokázaly rozpletené oko sloupek po sloupku trpělivě vytáhnout zpět nahoru a na okraji zajistit stehem. Silonky se praly výhradně v ruce v mýdlové vodě a sušily volně na ručníku – teplá žehlička by křehké vlákno s bodem tání těsně nad dvě stě stupňů okamžitě proměnila ve spálenou plastovou škvařku.
Od punčoch ke kontaktním čočkám: Společný jmenovatel geniálního vědce
Jak souvisí dámské punčochy s kontaktními čočkami? Na první pohled jde o dva odlišné světy, pro Otto Wichterla však šlo o dvě kapitoly téže vědecké knihy: vědy o makromolekulách. Právě léta strávená v Baťových výzkumných dílnách ve Zlíně a práce s kaprolaktamem z něj udělaly mistra v syntéze a chování velkých molekulárních řetězců.
Když se Wichterle v padesátých letech vrátil k akademickému výzkumu na pražské technice a posléze založil Ústav makromolekulární chemie Akademie věd ČR, začal přemýšlet o materiálech, které by dokázaly bezpečně spolupracovat s lidským tělem. Se svým kolegou Drahoslavem Límem vyvinul hydrofilní gel (poly-HEMA), který dokázal nasáknout vodu, byl měkký, průhledný a oči nedráždil.
Cesta od chemické sloučeniny k hotovému výrobku však opět vyžadovala technologický vtip. Když ministerstvo zdravotnictví výzkum zastavilo pro údajnou neperspektivnost, Wichterle se nevzdal. Přesně na Štědrý den roku 1961 sestavil ve své kuchyni ze součástek dětské stavebnice, jak připomíná historie o tom, co dokázala stavebnice Merkur, a z motorku vyndaného z gramofonu geniální aparát na odstředivé odlévání. V ten den odlil první čtyři dokonale funkční měkké čočky s pravidelnými okraji.
Ať už šlo o silonové vlákno vyvíjené za protektorátu ve Zlíně, nebo o hydrogelové čočky vytočené na vánočním čočkostroji, Wichterleho práce měla vždy stejný podpis: neskutečnou schopnost propojit hlubokou teoretickou chemii s čistě praktickým konstruktérským řešením. Právě proto jeho vynálezy nezůstaly zavřené v odborných sbornících, ale proměnily každodenní život stovek milionů lidí po celém světě – ať už při pohledu do zrcadla s novými čočkami na očích, nebo při ranním oblékání legendárních silonek.