Jawu Bizon navrhl architekt. Tatoušek tvořil i prvky interiérů škodovek

Jawu Bizon navrhl akademický architekt Jan Tatoušek, který spolupracoval také na přístrojových deskách, volantech a dalších prvcích interiérů škodovek. Jeho nápadný motocykl ukazuje, jak se v československém průmyslu potkával osobitý tvar s požadavkem využít už hotovou techniku.

Vysoká nádrž, výrazný plášť světlometu a trubky řídítek protažené hluboko dolů. Na Bizonu se pohled zastaví u přední poloviny stroje ještě dřív, než člověk začne zkoumat motor. Vedle sebe lze na fotografiích porovnat červenou dvěstěpadesátku a žlutou třistapadesátku: odlišné provedení nemění základní skladbu těchto tvarů. Právě ta je pro příběh Tatouškova návrhu podstatnější než seznam výkonů a rychlostí.

Architekt, který navrhoval i místo za volantem

Označení architekt u Tatouškova jména má konkrétní základ. V roce 1959 absolvoval ateliér užité architektury Pavla Smetany na VŠUP. Národní technické muzeum v přehledu jeho tvorby dokládá jak návrh Bizonu, tak dlouhou spolupráci na vybavení motorových vozidel.

Od konce padesátých do začátku devadesátých let se podílel na vývoji palubních přístrojů, přístrojových desek, volantů a dalších interiérových prvků. Muzeum mezi značkami výslovně uvádí osobní škodovky, nákladní Tatry a Liazy i reprezentační vozy Tatra. Šlo o konkrétní součásti řidičova pracoviště, nikoli o autorství celých automobilů.

Obrovský celosvětový úspěch českého skútru zničili úředníci. Zbrojovka musela uvolnit místo Škodovce

Tatouškovo spojení se škodovkami potvrzuje i jeho vlastní svědectví. V rozhovoru Jana Čejchana, vedeném v roce 2004 a zveřejněném na Garáži, popsal práci pro PAL Kbely a návrhy automobilových přístrojů a volantů. Bizon navíc nesl označení UŘ-SST; poslední tři písmena znamenala Super sport Tatoušek.

Bizon vyrůstal z rozpracované Unifikované řady

Výrazný vzhled může svádět k představě motocyklu navrženého od prázdného papíru. Jeho rodokmen ale vedl k Unifikované řadě, zkráceně UŘ. Oficiální historie Jawy u roku 1968 připomíná tuto řadu s motorem zavěšeným v rámu a zastavení projektu po ověřovací sérii. Bizon na ni navázal v roce 1970.

Podle Tatouškova vyprávění mělo nové řešení využít co nejvíce připravených dílů i výrobního zařízení. Zvlášť obtížným zadáním byla krátká přední vidlice, jejíž ramena končila u spodního nosníku. Tatoušek k nim stáhl trubky řídítek. Výsledkem bylo i výškové přestavování řídítek; zamýšlené nastavení jejich úhlu se do výroby nedostalo.

Tady se ukazuje podstata jeho zásahu. Zadaná vidlice nebyla pouhou překážkou schovanou pod novým krytem. Tatoušek kolem ní uspořádal viditelnou přední část motocyklu a spojil změnu podoby s možností upravit polohu ovládacího prvku. Bizon tak dobře ukazuje rozdíl mezi novou konstrukcí celého stroje a novým designovým řešením existujícího základu.

Tři místa, na kterých je Tatouškovo řešení vidět

Při prohlídce Bizonu má smysl začít u řídítek a sledovat jejich trubky směrem dolů. Pak teprve přejít k nádrži a světlometu. Tatoušek ve svém vyprávění popsal vysokou, nahrbenou nádrž; spojení s vysunutým světlometem a dlouhými trubkami řídítek lze porovnat na obou fotografovaných objemových verzích.

Na červené Jawě 250 i žluté Jawě 350 vytváří nádrž výraznou hmotu nad motorem, zatímco samostatný plášť světlometu zdůrazňuje předek. Dlouhé trubky mezi těmito částmi vedou pohled dolů k vidlici. Toto čtení tvarů pomáhá pochopit, v čem je Bizon osobitý: jeho vzhled vzniká ze vztahu několika dílů, které na fotografii můžeme skutečně sledovat.

V kloubovém Ikarusu 280 zatáčela i zadní kola: Jak fungovala čabajka a proč její záď vybočovala o metr

Co spojuje Bizon s přístrojovou deskou

U motocyklu vystupuje návrhářova práce navenek, u automobilu se soustředí před řidičem. Společným bodem jsou však prvky, jimiž člověk stroj ovládá a získává od něj informace. Na Bizonu lze tento vztah ukázat přímo na řídítkách: jejich vedení spoluutváří vzhled a současně řeší umístění ovládání. Přístroje a volanty zase tvořily doloženou část Tatouškovy práce pro automobilový průmysl. V tom spočívá užitečná souvislost mezi oběma zakázkami.

Jeho záběr pokračoval i mimo dopravu. NTM uvádí návrhy pro TESLU Litovel a systém průmyslových ovladačů vyráběných v Elektropřístroji Písek. V muzejní sbírce akustiky se dochovaly také modely a prototypy jeho gramofonů. Nápadný motocykl tak patří do širší práce s podobou technických výrobků a jejich obsluhou.

Na Retro Radaru se k podobnému pohledu na dopravní design vrací také příběh podoby tramvaje Tatra T3. Přesah tvorby jednoho návrháře do různých výrobků pak sleduje článek o Václavu Královi a buginách pro GAMU.

U Bizonu stojí za to příště odhlédnout od znaku na nádrži a podívat se pod řídítka. Právě tam je vidět, jak konkrétní výrobní zadání ovlivnilo podobu motocyklu. Znalost jeho původu promění nápadný detail v srozumitelné řešení.