Physical Address
304 North Cardinal St.
Dorchester Center, MA 02124
Vyrazit za socialismu na dovolenou k moři představovalo měsíce byrokratického ponižování a technických příprav. Kdo získal devizový příslib a výjezdní doložku, naložil do Škodovky zavařené vepřové maso, pivní basu i plátěný stan a vyrazil na tisícikilometrovou odyseu.
Dějiny poválečného cestování, proměny motorismu a fenomén hromadné rekreace v Československu dnes představují důležitou součást sbírek našich předních paměťových institucí. Vývoj silniční dopravy, automobilové techniky a kempingového vybavení dlouhodobě prezentuje stálá expozice Doprava v Národním technickém muzeu v Praze. Každodenní kulturu trávení volného času, rodinné rituály a životní styl v období normalizace systematicky uchovává Historické muzeum Národního muzea v Praze. Písemnosti k pasové agendě, mezinárodním dohodám a regulaci výjezdů občanů do zahraničí střeží Národní archiv. Tyto historické prameny dokládají neuvěřitelnou vytrvalost našich motoristů, kteří dokázali proměnit cestu za vytouženým slaným vzduchem v nezapomenutelné logistické dobrodružství.
Kádrové síto a devizová loterie: Jak se z obyčejného cestování stal státní rébus
Zatímco v moderní době stačí sbalit plavky, sednout do klimatizovaného auta nebo letadla a za několik hodin popíjet kávu na pláži, pro občany socialistického Československa znamenala cesta k moři mnohaměsíční administrativní maraton. Cestování do ciziny nebylo samozřejmým právem, ale mimořádnou výsadou, kterou stát občanům podle své libovůle uděloval nebo odpíral. Kdo toužil spatřit mořské vlny, musel nejprve projít kádrovým prověřováním na pracovišti, získat doporučení uličního výboru KSČ a odborové organizace ROH a následně podat žádost o cestovní pas a výjezdní doložku u příslušného oddělení pasů a víz Veřejné bezpečnosti.
Největším kamenem úrazu byl takzvaný devizový příslib. Československá koruna byla nesměnitelnou měnou a Státní banka československá přidělovala zahraniční valuty na základě přísných kvót. Každé jaro stály před pobočkami banky nekonečné fronty žadatelů. Kdo neměl vlivné známé nebo nepatřil mezi politicky spolehlivé kádry, obdržel z banky suché zamítnutí s odůvodněním, že devizové prostředky státu jsou vyčerpány. I ti šťastlivci, kteří příslib získali, dostali k výměně jen směšný obnos v přepočtu kolem třiceti až čtyřiceti západoněmeckých marek nebo odpovídající částku v jugoslávských dinárech, což stěží stačilo na zaplacení kempu a nákup základních potravin na pár dní.
Zeměpisné možnosti byly striktně rozdělené. Největším snem byl jugoslávský Jadran. Přímořská letoviska v Istrii, Makarská riviéra nebo Dubrovník lákaly průzračnou vodou a západním nádechem. Jugoslávie však byla vedena jako kapitalistická cizina a získat doložku pro tuto zemi bylo mimořádně obtížné. Mnohem dostupnější alternativu představovalo bratrské Bulharsko. Do letovisek Zlaté písky, Varna, Burgas nebo Primorsko mířily desetitisíce Čechoslováků, stejně jako k Baltskému moři v Německé demokratické republice. Rujána a Usedom sice nabízely nádherné bílé pláže s proutěnými koši, ale teplota vody v Baltu málokdy překročila osmnáct stupňů a pobyt často provázel vytrvalý studený vítr.
Zavařování v prádelním hrnci a pašování pivních bas
Vzhledem k minimálnímu množství přidělených valut bylo stravování v zahraničních restauracích pro průměrnou československou rodinu naprostou utopií. Celá dovolená musela být postavena na stoprocentní potravinové soběstačnosti. Přípravy v kuchyních začínaly už několik týdnů před odjezdem. Hlavním symbolem socialistického cestování se stalo zavařené vepřové maso ve vlastní šťávě. Hospodyně nakoupily kilogramy plecka a bůčku, které nakrájely na kostky, osolily a napěchovaly do zavařovacích sklenic Omnia. Následovala zdlouhavá dvoustupňová sterilizace v obřích plechových hrncích na zavařování, aby maso vydrželo letní vedra bez chlazení.
Kromě sklenic s masem a hotovým gulášem se do automobilů pěchovaly desítky konzerv: játrové paštiky Májka, hovězí maso ve vlastní šťávě, vepřový lunchmeat a rybičky v oleji. Základ jídelníčku doplňovaly pytlíkové polévky z Vitany, bramborová kaše v prášku, trvanlivý chléb Šumava a plata vajec obalená novinovým papírem. Zásadní položkou bylo pivo. Do zavazadlového prostoru se skládaly celé dřevěné přepravky se světlou Desítkou. České pivo nesloužilo jen k uhašení žízně, ale představovalo cenné mezinárodní platidlo, za které šlo v maďarských stáncích nebo jugoslávských kempech usmlouvat lepší místo pro stan i čerstvé ovoce.
Dlouhé stoupání v letním vedru však představovalo obrovskou zátěž pro techniku, jak podrobně rozebírá náš článek o tom, proč chlazení a motor vzadu ve Škodě 120 způsobovaly vaření vody v chladiči při každém větším horském stoupání.
Skutečnou noční můrou byl přejezd státních hranic. Celníci v Komárně, na maďarsko-jugoslávském přechodu v Röszke nebo na bulharském Dimitrovgradu prosluli mimořádnou přísností. Posádka musela vyplnit podrobné celní prohlášení, kde se uváděl každý fotoaparát, rádio i přesný počet konzerv. Celníci nechávali posádky vyložit kompletní náklad na rozpálený beton, kontrolovali rezervní kolo a klepali na palivovou nádrž, zda v ní nejsou ukryté tajné schránky s pašovanými valutami nebo zakázanou literaturou. Kdo měl v kufru o pár sklenic masa více, než povoloval limit, musel je na místě odevzdat nebo sníst před očima pohraničníků.
Ocelové zahrádky a třicet hodin bez spánku: Jak se rodiny mačkaly v automobilech
Většina výprav k moři se odehrávala za volantem tuzemských rodinných vozů. Silnice k jihu brázdily tisíce sedanů Škoda 100, 105 a 120, sovětské Žigulíky, východoněmecké dvoutaktní Trabanty a Wartburgy nebo občas rumunská Dacia. Naložit čtyřčlennou rodinu s kompletním vybavením na čtrnáct dní do malého automobilu byl mistrovský logistický výkon. Klíčovým pomocníkem byla robustní ocelová střešní zahrádka. Na střechu putovaly nejtěžší a nejobjemnější věci: těžké plátěné stany, skládací kempingový stůl se stoličkami a velké kufry obalené igelitovými pytli proti dešti a pečlivě stažené gumovými upínači zvanými pavouci.
Přetížený automobil seděl těsně nad silnicí a jeho jízdní vlastnosti se radikálně změnily. Cesta k moři trvala běžně dvacet čtyři až třicet šest hodin nepřetržité jízdy. V automobilech pochopitelně neexistovala žádná klimatizace ani posilovače řízení. V letním žáru se větralo staženými okénky, což v kabině vytvářelo ohlušující aerodynamický hluk a průvan. Děti na zadních sedadlech seděly namačkané mezi taškami se zavařeninami a spaly položené na dekách a polštářích. Řidič polykal kilometry po úzkých silnicích bez dálnic, překonával nebezpečné horské serpentiny a únavu zaháněl silnou kávou z termosky.
Každý zkušený motorista vezl s sebou rozsáhlou dílnu náhradních dílů. Porucha v zahraničí by znamenala finanční katastrofu, protože servis za valuty si nikdo nemohl dovolit. V předním kufru Škodovek ležel náhradní klínový řemen, sada zapalovacích svíček, kontakty rozdělovače, benzínová pumpa, brzdová kapalina, cívka vázacího drátu a dvacetilitrový plechový kanystr s tuzemským benzínem Special. Kolem silnic na Jadran a k Černému moři bylo běžné vidět odstavená československá auta se zvednutou kapotou, jejichž majitelé leželi na štěrku a za pomoci improvizovaných nástrojů opravovali prasklé hadice nebo těsnění pod hlavou motoru.
Stanové městečko, nafukovací lehátka a vaření na bombičkách
Když unavená posádka po dvou dnech úmorného putování konečně spatřila třpytící se mořskou hladinu a ucítila vůni pinií a soli, přišla další fáze: boj o místo v autokempu. Zahraniční kempy podél jadranského a černomořského pobřeží připomínaly obří lidská mraveniště. Tisíce stanů stály natěsnané těsně vedle sebe a prostor mezi stromy protínaly šňůry na prádlo ověšené mokrými osuškami a plavkami. Každá druhá poznávací značka nesla označení ČSSR a v uličkách zněla čeština a slovenština.
Králem kempů byl těžký bavlněný stan áčko s předsíňkou od národního podniku Sport Praha. Jeho stavba vyžadovala asistenci celé rodiny, skládání hliníkových tyčí a zatloukání masivních ocelových kolíků do tvrdé kamenité země. Spalo se na nafukovacích gumotextilních lehátkách z Fatry Napajedla, která se večer pracně nafukovala nožní šlapací pumpou a do rána pravidelně ucházela. Ranní vstávání provázelo vaření vody na kávu Standard a ohřívání zavařeného masa na dvouplotýnkových propan-butanových vařičích Meva s malými dvěma kilovými lahvemi.
Kdo měl to štěstí a vlastnil legendární Žigulík VAZ 2101 z Mototechny, mohl si v kempu dovolit alespoň pohodlnější rozložení sedaček do improvizovaného lůžka a větší spolehlivost na dlouhých trasách.
V kempech panovala neopakovatelná atmosféra soudržnosti i specifického výměnného obchodu. Češi si vzájemně půjčovali nářadí, radili si s opravami aut a večer se scházeli u kytar. Docházelo i ke kontaktům se západoněmeckými turisty, kteří do kempů přijížděli v luxusních obytných vozech a s moderní kempingovou výbavou. Tento přímý kontrast dvou světů na jednom travnatém plácku byl pro mnohé Čechoslováky hlubokým zážitkem, který odhaloval propastný rozdíl v životní úrovni a možnostech obou systémů.
Triumfální návrat se škeblemi a spálenými zády
Čtrnáct dní u moře uteklo jako voda a následovala příprava na zpáteční cestu. Automobil byl sice výrazně lehčí o snězené zásoby zavařenin a vypité pivo, ale uvolněné místo v kufru okamžitě zaplnily suvenýry. Z pláží se vezly mořské mušle, vybělené kameny a uschlí mořští ježci, které pak roky zdobily obývací stěny v panelákových bytech. Z Jugoslávie se vezla bylinná pálenka Travarica, fíková marmeláda a kvalitní kožené boty, z Bulharska zase růžový olej v dřevěných ampulkách a keramické talíře s tradičními ornamenty.
| Destinace a moře | Typické cestovní doklady | Délka cesty automobilem | Způsob ubytování a strava | Největší překážky a specifika |
|---|---|---|---|---|
| Jadran (Jugoslávie) | Výjezdní doložka, devizový příslib | 18 až 24 hodin (cca 1 000 km) | Autokemp, plátěný stan, vlastní konzervy | Těžko dostupný příslib, horské serpentiny |
| Černé moře (Bulharsko) | Příloha k pasu, celní prohlášení | 28 až 36 hodin (cca 1 700 km) | Kempy, chatky, zavařené sklenice masa | Extrémní vzdálenost, tranzit přes Rumunsko |
| Baltské moře (NDR) | Cestovní pas bez doložky | 10 až 14 hodin (cca 700 km) | Plátěné stany, autokempy, střešní stany | Studené moře, silný vítr, písek v jídle |
| Mamaia (Rumunsko) | Pas pro socialistické země | 22 až 28 hodin (cca 1 400 km) | Kempy, závodní zotavovny ROH | Špatná kvalita silnic, nedostatek benzínu |
Po návratu domů následoval rituál vyvolávání barevných diapozitivů značky Orwo nebo Foma a jejich promítání příbuzným a sousedům na bílé prostěradlo pověšené na dveřích pokoje. Přestože byla cesta k moři vykoupena ponižující byrokracií, úmorným horkem bez klimatizace a jednotvárným jídelníčkem z konzerv, vzpomínají pamětníci na tyto prázdniny s nesmírnou nostalgií. Byla to doba ryzího dobrodružství, rodinné pospolitosti a neopakovatelné radosti z každého dne stráveného na břehu širého moře.