Neplatiče inkasa hlásil městský rozhlas. V Krnově pak přišly i omluvy

Když v šedesátých letech z pouličních amplionů zazněla znělka, lidé většinou čekali hlášení o odstávce vody nebo pozvánku na schůzi. V Krnově však v únoru 1966 městský rozhlas posloužil k něčemu mnohem drsnějšímu, protože pošta nechala do ulic vyhlásit jména dlužníků inkasa. Jenže úřední papíry se pletly a po veřejné ostudě musely ampliony odvysílat trapné omluvy.

Místní rozhlas představoval v socialistickém Československu hlavní komunikační kanál mezi úřady a obyvateli. Plechové tlampače upevněné na sloupech veřejného osvětlení dokázaly spolehlivě přehlušit provoz a jejich kovový hlas se nesl celou ulicí. Vedení pošty v Krnově se však v zimě roku 1966 rozhodlo využít ampliony k velmi netradičnímu nátlaku na obyvatele, kteří včas neuhradili měsíční platby za služby.

Tlampače na sloupech jako nástroj veřejné ostudy

Dne 11. února 1966 se z krnovského rozhlasu neozvalo běžné hlášení o ztrátách a nálezech ani výzva k úklidu sněhu. Pracovníci pošty předali do vysílání jmenný seznam obyvatel města, kteří podle jejich záznamů dlužili za inkaso. Běžná platba domácnosti za elektřinu, plyn nebo platby za nájemné a družstevní byty se tak během několika minut proměnila ve veřejnou záležitost. Jména dlužníků slyšeli sousedé na ulici, spolupracovníci i prodavačky v obchodech, což v poměrně malém městě znamenalo okamžitou společenskou potupu.

Tesla Lotos měla dálkové ovládání už v roce 1961. K televizoru ale vedl kabel

Nové sdružené inkaso a chaos v papírových kartotékách

K celé situaci došlo v době, kdy pošta zaváděla velkou administrativní novinku. V roce 1964 totiž Československá pošta spustila provoz služby sdruženého inkasa plateb, které dnes všichni známe pod zkratkou SIPO. Cílem modernizace bylo ulevit přetíženým přepážkám, kam lidé každý měsíc nosili jednotlivé složenky na každou službu zvlášť. Pošta tyto platby sdružila do jednoho dokladu, který vybírala doručovatelka nebo přepážka přímo v hotovosti.

Celý systém však v polovině šedesátých let fungoval na papírové bázi a narážel na limity tehdejšího poštovního provozu a evidence. Platby se zaznamenávaly ručně na papírové ústřižky a kartotéční lístky. Zpracování dokladů trvalo celé dny a evidence měla zpoždění. Stačilo, aby doručovatelka předala vyúčtování o den později nebo úředník špatně založil stvrzenku, a z poctivého plátce se v centrálním přehledu stal neplatič. Právě tento administrativní nepořádek se krnovské poště vymstil.

Omluvy z amplionů, které sousedské řeči nesmazaly

Jak ve své archivně podložené publikaci Historie poštovnictví na Krnovsku dokumentuje regionální badatel Richard Hrček, rozhlasová kampaň proti dlužníkům skončila pro poštu trapným fiaskem. Brzy po odvysílání seznamu neplatičů totiž vyšlo najevo, že někteří vyhlášení občané měli inkaso řádně zaplacené. Přinesli platné poštovní stvrzenky a požadovali nápravu své cti.

Televizní reklamu nepřinesl až kapitalismus. Pan Vajíčko odděloval spoty už před rokem 1989

Vedení pošty muselo chybu uznat a nezbylo mu nic jiného než objednat novou relaci městského rozhlasu. Ampliony tak o několik dní později musely do stejných ulic odvysílat veřejnou omluvu neprávem nařčeným občanům. Formální omluva sice očistila jméno před úřady, trapné vysvětlování sousedům a posměšky na pavlačích však lidem nikdo nevynahradil.

Kuriózní exces s jasnými hranicemi

Tento krnovský případ z února 1966 představuje ojedinělý exces, který nelze paušalizovat na celé tehdejší Československo. Hlášení neplatičů městským rozhlasem nebylo běžnou celostátní praxí, ale lokální iniciativou krnovské poštovní správy, která rychle narazila na své hranice. Podobné nápady se už v Krnově neopakovaly, protože riziko úředního omylu bylo příliš vysoké. Přesto tato epizoda zůstává fascinujícím dokladem doby, kdy se soukromé rodinné účty mohly stát veřejnou záležitostí a kdy úřednický šlendrián dokázal rozeznít celé město.