Za opakované absence mohl přijít rok vězení. Tak zněl předpis z roku 1963

Za pokračující soustavné vynechávání směn mohl v Československu od roku 1963 hrozit až rok vězení. Zákon však vyžadoval předchozí postih místním lidovým soudem nebo národním výborem. Právě tahle podmínka se v jednoduché větě „pracovat se muselo“ snadno ztratí.

Docházka mohla být víc než záležitost mezi zaměstnancem a podnikem. Novela trestního zákona z léta 1963 umožnila, aby pokračující soustavné absence skončily před trestním soudem. Stát tím přidal k vymáhání pracovní kázně prostředek, který mohl člověka připravit o svobodu.

Nejdřív postih, potom pokračující absence

Zákon č. 53/1963 Sb. změnil § 203 trestního zákona, nadepsaný Příživnictví. Jeho první odstavec nově zahrnul pokračování v soustavném vynechávání pracovních směn bez závažného důvodu nebo v předstírání pracovní neschopnosti. Předchozí postih přitom musel přijít za takový čin od místního lidového soudu nebo národního výboru. Samotné napomenutí mistra tuto podmínku nenahrazovalo.

O potratu rozhodoval i poslanec národního výboru. Ženy před komisí vysvětlovaly své soukromí

Hrozilo odnětí svobody nejvýše na jeden rok nebo nápravné opatření. Roční vězení tedy představovalo horní hranici, nikoli automatický trest. Znění zároveň neurčovalo jednoduchý počet zameškaných směn, po kterém by se trestný čin sám „zapnul“. Rozhodující bylo soustavné jednání, v němž člověk pokračoval i po uvedeném postihu.

Rozdíl je podstatný. Jednorázové zaspání ani pouhá nelibost nadřízeného samy o sobě nesplňovaly popis tohoto trestného činu. Zákon mířil na vymezenou posloupnost chování a předchozího zásahu. Právě její vynechání dělá z historického předpisu mnohem jednodušší a současně nepřesnější historku.

V parlamentu šlo o kázeň a výrobu

Dobová parlamentní rozprava z 9. července 1963 ukazuje, jak se zpřísnění obhajovalo. Předkladatelé mluvili o hospodářských škodách a produktivitě práce. Vystoupení výslovně popisovalo postup od pohovorů v podniku přes zákrok místního lidového soudu či národního výboru až k okresnímu soudu, pokud člověk dál soustavně a bezdůvodně chyběl.

Chladič vpředu a motor vzadu. Proč stodvacítka vařila v každém kopci

Podnik tak neměl z každého chybějícího zaměstnance rovnou dělat trestní případ. Současně ale stát otevřeně spojoval pracovní morálku s hodnocením člověka jako člena socialistické společnosti. V rozpravě se neřešilo pouze to, kdo nepřišel ke stroji. Z absence se vyvozoval i jeho vztah ke společnému hospodářství.

Právněhistorická studie Milana Dobeše ve sborníku Masarykovy univerzity zasazuje změnu do centralizovaného řízení hospodářství a tehdejších problémů s pracovní migrací. Trestní úprava měla pomoci tam, kde dosavadní opatření nestačila. Šlo o jinou stránku pracovního života než o délku směn a postupný přechod k volným sobotám: zde se řešilo, jak účast na práci vynutit.

Odstavec o absencích vydržel jen dva roky

Novela začala účinkovat 17. července 1963. Už zákon č. 56/1965 Sb., článek II bod 8, ale první odstavec § 203 zrušil. Změna nabyla účinnosti 1. srpna 1965. Konkrétní ustanovení o pokračujících absencích tedy platilo do 31. července 1965, nikoli beze změny po celý zbytek socialistického období. Důvodová zpráva ke změně spojovala zrušení odstavce s úpravou postihu tohoto druhu příživnictví v jiném zákoně.

Příživnictví jako trestný čin tím nezmizelo. Druhý odstavec z roku 1963 postihoval soustavné vyhýbání se poctivé práci spojené s tím, že se člověk dával někým vydržovat nebo si obživu opatřoval jiným nekalým způsobem. U něj sazba dosahovala až tří let. Byla to jiná skutková podstata než pokračující vynechávání směn po předchozím postihu.

Při čtení dobových příběhů proto záleží i na drobném údaji za číslem paragrafu. „§ 203“ bez roku a odstavce může spojit různé právní situace do jedné. U rozsudku je potřeba zjistit, za jaké jednání padl a podle kterého tehdy účinného znění. Teprve pak dostane věta „pracovat se muselo“ konkrétní obsah.