Stát už byl český, bankovky ještě československé. Pak přišly kolky

Česká republika vznikla 1. ledna 1993, v peněženkách ale zůstaly československé bankovky a mince. Samostatné peníze přišly až v únoru. Než je stihly nahradit nové emise, část starých bankovek dostala malý, ale rozhodující doplněk: kolek.

Debata o zakotvení koruny v Ústavě připomíná dobu, kdy se její samostatnost řešila docela hmatatelně. Na přepážkách se měnily bankovky a do občanských průkazů přibývala razítka. Stát se už rozdělil, hotovost na obou stranách hranice zatím vypadala stejně.

Společná měna měla po rozpadu federace přechodně pokračovat. Jenže představy obou zemí o jejím řízení se lišily a přípravy na oddělení běžely už před koncem roku 1992. Jak popisuje historický přehled ČNB, hospodářské rozdíly a odliv kapitálu provizorium rychle zkomplikovaly.

Tesla Lotos měla dálkové ovládání už v roce 1961. K televizoru ale vedl kabel

Čtyři dny na výměnu a záznam do občanky

Rozhodující datum připadlo na 8. února 1993. Pro běžné oprávněné obyvatele stanovilo vládní nařízení výměnu od 4. do 7. února. Podnikatelé a cizinci měli odlišné termíny. Čtyřdenní lhůta tedy nepopisuje všechny tehdejší výměny, ale hlavní akci pro obyvatelstvo.

Výměnná místa zřizovaly vybrané pobočky České spořitelny a České pošty. Bylo potřeba předložit průkaz totožnosti a provedená výměna se do něj zaznamenala. Zákon o oddělení měny stanovil pro osoby starší 15 let jednorázový limit 4 000 Kčs, pro děti mladší 15 let 1 000 Kčs.

Vyšší hotovost tím nepropadla. Prováděcí pravidla nabízela například složení peněz na zvláštní potvrzení spořitelny nebo odeslání poštovní poukázkou na vlastní adresu. Limit určoval, kolik šlo vyměnit v základním jednorázovém režimu, nikoli kolik úspor směl člověk vlastnit.

Padesátikoruna kolek nepotřebovala

Kolkování se v české části týkalo tisícikoruny vzoru 1985, pětisetkoruny vzoru 1973 a stokoruny vzoru 1961. Právě známá zelená stokoruna tak dostala další kapitolu svého dlouhého oběhu. Vyhláška ČNB přesně určovala dotčené vzory i podobu kolků: stokorunový nesl písmena C, pětisetkorunový D a tisícikorunový M.

Kolek mohl být nalepený nebo přímo natištěný. Obě provedení měla stejnou platnost, takže samotná chybějící hranka papírové nálepky ještě neznamenala neokolkovanou bankovku. Nižší hodnoty 10, 20 a 50 Kčs se v Česku nekolkovaly a přechodně obíhaly dál.

Vysílání televize bylo zadarmo. V roce 1955 zavedlo Československo televizní poplatek 15 Kčs

Na modelové peněžence je rozdíl dobře vidět. Tisícikoruna, pět stokorun a dvě padesátikoruny představovaly dohromady 1 600 Kčs. Pokud šlo o uvedené vzory bankovek, výměně podléhalo 1 500 Kčs. Zbylých sto korun ve dvou padesátikorunách kolek nepotřebovalo. Rozhodovala skladba hotovosti, ne pouze její součet.

Ani částka nad výměnným limitem se nepřepočítávala nějakým horším kurzem. Zákon stanovil pro závazky a pohledávky převod jedna ku jedné a pro nadlimitní bankovky jiný způsob výměny. Právě to je podstatné rozlišení: organizační omezení hotovosti nebylo samo o sobě škrtáním nominální hodnoty úspor.

Dvousetkoruna předběhla české mince

Spolu s okolkovanými penězi přišla 8. února do oběhu nová dvousetkoruna s Janem Amosem Komenským od Oldřicha Kulhánka. Podle výkladu ČNB o první české bankovce ji následovaly v květnu tisícikoruna, v červnu stokoruna a v červenci pětisetkoruna. Vzhled peněženek se měnil postupně.

Také české mince přicházely během roku. První náklad se podle přehledu emisní činnosti ČNB razil v Hamburku a kanadském Winnipegu. Do této přípravy patří i příběh desetikoruny s malým Kč, jejíž odlišné provedení souviselo se vzorky pro seřizování automatů.

Na prvních dvousetkorunách přitom zůstaly drobné federální stopy. V podtisku byl mikrotext SBČS a v ochranném proužku označení 200 Kčs. Na výměnu státního znaku a názvu banky čas byl, na všechny detaily už ne. Nová měna tak začala obíhat s malým kusem té předchozí přímo v papíru.