Physical Address
304 North Cardinal St.
Dorchester Center, MA 02124
Když v květnu 1953 začalo z pražského studia zkušební televizní vysílání, lidé sledovali obrazovku bez jakýchkoliv plateb. Od ledna 1955 však vláda zavedla povinný televizní poplatek patnáct korun měsíčně. Pravidelná platba se stala běžnou součástí rodinných rozpočtů na celá desetiletí.
Počátky televizního vysílání i proměny techniky dokládají paměťové instituce. Historii prvních studií nabízí Archiv České televize, konstrukci přijímačů uchovává Národní technické muzeum v Praze. Počty koncesionářů eviduje Český statistický úřad a vládní usnesení o poplatcích střeží Národní archiv.
Od skromného vysílání k masovému rozšíření obrazovek
Když se prvního května 1953 rozsvítila světla ve studiu v Měšťanské besedě, sledovalo zkušební vysílání jen několik stovek lidí. Signál z Petřína zachytily sovětské přijímače Leningrad a pár prototypů. Program běžel jen několik dnů v týdnu na pár hodin. Protože šlo o experiment, stát za příjem nevybíral žádné poplatky.
Roku 1954 přešla televize na pravidelné vysílání. Do prodejen dorazil první tuzemský přijímač Tesla 4001A. Přestože stál dva tisíce korun, což byl téměř dvojnásobek měsíčního platu, před obchody stály fronty. Lidé se po večerech scházeli v bytech šťastných majitelů a sledovali společně první zprávy i sportovní přenosy.
Patnáct korun za měsíc a přísná evidence na poště
Rostoucí počet diváků přiměl stát k zavedení platebního řádu. Vládním usnesením vznikl televizní poplatek s účinností od ledna 1955. Základní sazba činila patnáct korun měsíčně. Spolu s pětikorunou za rádio platila domácnost dvacet korun. Nešlo o platbu za byt, ale o přísnou evidenci konkrétního přístroje.
Při koupi televizoru musel zákazník vyplnit přihlášku pro dodávací poštu. Peníze vybírali doručovatelé nebo se platily u přepážky. Černobílý obraz postupně vystřídala touha po barvách, kterou naplnila těžká barevná televize Tesla Color i sovětský Rubin, za které rodiny daly půlroční plat.
Kavčí hory, druhý program a normalizační pětadvacetikoruna
Sazba patnáct korun vydržela čtrnáct let. V roce 1969 však televize zahájila nákladnou stavbu areálu na Kavčích horách a chystala druhý program. Od července 1969 proto stát poplatek zvýšil na dvacet pět korun měsíčně. Spolu s rozhlasem platila rodina třicet pět korun.
Poplatek tvořil zhruba jedno a čtvrt procenta průměrné mzdy. Přestože náklady na techniku stoupaly, sazba zůstala zamrzlá po celou normalizaci. Rozpočet musel vysílání dotovat, protože vybrané peníze na provoz nestačily.
Zrod veřejnoprávní televize a nová pravidla financování
Zlom nastal po roce 1989. V roce 1991 se poplatek zvedl na padesát korun a od ledna 1992 vznikla Česká televize. Poplatky se odpojily od rozpočtu a začaly proudit přímo instituci kvůli nezávislosti na politicích. Výběr převzalo inkaso SIPO i bankovní účty.
Před začátkem odpoledního vysílání ladili diváci obraz podle zkušebního obrazce. Správný jas i geometrii zajišťoval legendární televizní monoskop s kruhem a mřížkou, který k tehdejšímu vysílání neodmyslitelně patřil.
Cesta od patnácti korun za první černobílé pokusy k dnešní sazbě trvala sedmdesát let. Z drahého luxusu se televize stala běžnou součástí domova, poplatek však zůstal trvalou připomínkou nákladné techniky i práce stovek lidí za kamerou.