Sochy mezi paneláky nebyly náhoda. Na umění se myslelo už v rozpočtu stavby

Socha u chodníku nebo reliéf na továrně nemusely být dodatečnou ozdobou. V socialistickém Československu se peníze na umění vyčleňovaly v rámci investiční výstavby. Pojem čtyřprocentní umění ale neznamená, že každá stavba odevzdala přesně čtyři procenta. Brněnská Lesná ukazuje, jak různorodý výsledek tento systém přinesl.

Za betonovou stěnou mezi domy může být víc než snaha zakrýt prázdné místo. Zatímco obyvatelé řešili cestu k vlastnímu bytu, architekti plánovali i podobu společného prostoru. Výtvarné dílo mělo své místo v projektu a peníze ve stavebním rozpočtu.

Plynové masky a hod granátem. Branná cvičení byla běžnou součástí školní výuky před rokem 1989

Čtyři procenta nebyla pevný tarif

Důležitým mezníkem bylo vládní usnesení č. 355 z 28. července 1965 o uplatnění výtvarného umění v investiční výstavbě. Přílohy a prováděcí pokyny určovaly, do kterých staveb umění patří a jak vypočítat náklady. Jak vysvětluje Metodika archivního průzkumu uměleckých děl druhé poloviny 20. století, prosté tvrzení o čtyřech procentech z celého rozpočtu je příliš hrubá zkratka.

Výpočet vycházel z nákladů stavební části, základní procentní sazby a dvou koeficientů. Ty zohledňovaly společenský význam místa a společenskou i architektonickou náročnost stavby. S rostoucím stavebním rozpočtem přitom základní sazba klesala. Některé druhy staveb měly koeficient nulový. Univerzální pravidlo „ze sta korun čtyři na sochu“ se tedy do skutečných tabulek nevejde.

Samotná vyčleněná částka navíc ještě neurčovala podobu díla. Výběr autora souvisel s architektonickým návrhem a realizace procházely uměleckými komisemi. Tento postup pro Lesnou popisuje architekt Adam Guzdek ve své práci o historii sídliště. Rozpočet vytvářel prostor pro umění, konkrétní výsledek závisel také na lidech, kteří o něm rozhodovali.

Lesná dostala umění mezi domy i k pracovištím

Na brněnské Lesné měl při volbě výtvarníků důležitou roli architekt Viktor Rudiš. Nešlo jen o samostatné sochy na podstavci. Velké dekorativní stěny pomáhaly členit otevřené prostory sídliště. Jednou z nich je dekorativní stěna Sylvy Lacinové v Jurkovičově ulici, datovaná do let 1967 až 1969. Její prolamovaná plocha ukazuje, že i prostý beton mohl dostat výrazný výtvarný tvar.

Plynové masky a hod granátem. Branná cvičení byla běžnou součástí školní výuky před rokem 1989

Další zakázky přibývaly i později. Horniny Jana Urbana z roku 1985 stojí u vstupu do někdejšího Ústavu geologického inženýrství. Výtvarné dílo se tak dostalo také před pracoviště, kolem kterého se chodilo úplně obyčejně do zaměstnání. Nebylo nutné překročit práh galerie, aby člověk potkal současnou sochu.

Na sodovkárně vyrostl desetimetrový květ

Výmluvný příklad nabízí někdejší sodovkárna Merito v Dusíkově ulici. Roku 1980 její fasádu doplnil reliéf Ruce a květ od slovenské sochařky Miry Haberernové-Trančíkové. Národní památkový ústav jej popisuje jako stylizovaný modrý květ na vztyčených rukou. Glazovaná keramika pokrývá plochu vysokou deset metrů a širokou 3,4 metru.

Investorem byly podle databáze Sochy a města Jihomoravské pivovary Brno. Reliéf tak připomíná, že se tehdejší výtvarné zakázky neomezovaly na bydlení. Velká barevná kompozice patřila přímo k místu, kde se vyráběly nápoje, a dodávala jinak strohé průmyslové fasádě osobitost.

Porovnání těchto tří děl ukazuje, že umění na Lesné nevzniklo v jediném okamžiku. Od dekorativní stěny z šedesátých let přes Ruce a květ až k Horninám vede časová řada sahající do poloviny osmdesátých let. Vedle příběhu stavebních nedodělků na sídlištích tak existuje i příběh promyšlených výtvarných zásahů. Při další cestě kolem stojí za to zvednout oči od chodníku k fasádě.

Náhledová fotografie: Dekorativní stěna Sylvy Lacinové v Jurkovičově ulici vznikala v letech 1967 až 1969. Velké výtvarné stěny pomáhaly členit otevřené prostory Lesné. JAn Dudík / Wikimedia / CC BY-SA 4.0 / zmenšeno