Protiprávní sterilizace v Československu zasahovaly do rozhodování žen o mateřství

Podpis podstrčený na porodním sále v narkóze, nátlak sociálních pracovnic i slib jednorázového finančního příspěvku. V socialistickém Československu podstoupily stovky žen nevratnou sterilizaci, aniž by tušily, co přesně podepisují a jaké budou následky. O jejich tělech i budoucím mateřství rozhodovaly sterilizační komise a úřední mašinérie, která skutečný lidský osud schovala za strohou kolonku v nemocničním spisu.

Když se v dobových vzpomínkách mluví o normalizačním každodenním životě, většina debat se točí kolem nedostatkového zboží, front na pomeranče nebo pionýrských táborů. Skutečná tvář totalitního systému se však projevovala v mnohem intimnějších situacích, kde stát vstupoval přímo do lidského těla. Zatímco tehdejší interrupční komise na národních výborech zkoumaly důvody pro ukončení těhotenství, v porodnicích probíhala ještě drastičtější praxe. Chirurgické zákroky, které navždy zbavily ženu schopnosti mít děti, lékaři prováděli na základě formalistických podpisů, manipulace nebo přímého klamání.

Podpis v porodních bolestech a iluze svobodného souhlasu

Základním právním rámcem pro provádění těchto zákroků byla směrnice ministerstva zdravotnictví z prosince 1971, která vstoupila v účinnost na začátku roku 1972. Předpis formálně stanovil, že sterilizaci lze provést buď ze zdravotních důvodů, nebo na žádost občana, kterou musela schválit okresní sterilizační komise. V nemocniční praxi se však pojem svobodného a informovaného souhlasu proměnil v prázdnou formalitu. Rodičkám personál často předložil formulář těsně před porodem, během pokročilých stahů nebo přímo na operačním sále ve chvíli, kdy ležely pod vlivem tlumicích léků a čekaly na císařský řez.

Na jedno dítě 200 Kčs, na dvě 650. Přídavky v roce 1985 nerostly prostým násobením

Ženy v těžkém fyzickém i psychickém stavu podepisovaly papíry v domnění, že dávají souhlas se samotným porodem nebo záchranou vlastního života. Nikdo jim nevysvětlil, že podstoupením podvázání vejcovodů definitivně ztrácejí šanci mít další potomky. Mnohé se o nevratnosti zákroku dozvěděly až s odstupem několika měsíců či let, když marně plánovaly další dítě a gynekolog jim suše oznámil, že jejich plodnost byla chirurgicky ukončena.

Ekonomický nátlak a sociální dávky za ztrátu plodnosti

Druhý rozměr celého systému představoval cílený tlak na sociálně slabé rodiny, především na romské ženy. Tehdejší režim na jedné straně oficiálně podporoval porodnost a rodinám vyplácel státní přídavky na děti, na straně druhé se však snažil regulovat populaci skupin, které označoval za sociálně nepřizpůsobivé. Prováděcí vyhlášky ministerstva práce a sociálních věcí z let 1974 a 1982 umožňovaly národním výborům vyplácet ženám za podstoupení sterilizace jednorázové peněžité dávky, které dosahovaly až deseti tisíc korun československých.

V době, kdy se průměrný měsíční plat pohyboval kolem dvou a půl tisíce korun, představovala taková částka pro chudé domácnosti obrovské lákadlo. Terénní sociální pracovnice tuto finanční pobídku aktivně využívaly. V řadě případů ženám přímo vyhrožovaly, že pokud na operaci nepřistoupí, přijdou o ostatní sociální podpory, nedostanou obecní byt nebo jim úřady odeberou stávající děti do ústavní výchovy. Na tento cynický rozpor v socialistické péči o rodinu upozornila už Charta 77 ve svém dokumentu číslo 23 z roku 1979, v němž popsala asimilační tlak a eugenické prvky státní politiky.

Případ Eleny Gorolové a prolomení dlouhého ticha

Setrvačnost totalitních návyků v českém zdravotnictví byla tak silná, že nezákonná praxe neskončila ani s pádem komunistického režimu v listopadu 1989. Výmluvným symbolem tohoto boje se stal příběh Eleny Gorolové, kterou v roce 1990 v jejích jednadvaceti letech sterilizovali v porodnici v Ostravě Vítkovicích. Během komplikovaného porodu druhého syna jí zdravotní sestra přinesla podepsat papír, o němž tvrdila, že jde o souhlas s akutním císařským řezem. Teprve druhý den ráno jí lékař při vizitě oznámil, že jí současně podvázali vejcovody a další dítě už nikdy mít nebude.

Šok a trauma z nechtěné ztráty mateřství dovedly Elenu Gorolovou k celoživotnímu úsilí o spravedlnost. Spolu s dalšími poškozenými ženami založila spolek, který začal systematicky shromažďovat svědectví z celé republiky. Její hlas zazněl na půdě OSN v Ženevě i New Yorku a britská BBC ji v roce 2018 zařadila mezi sto nejvlivnějších a nejinspirativnějších žen světa. Teprve otevřená svědectví desítek obětí přiměla českou společnost přiznat, že nešlo o ojedinělá lékařská pochybení, nýbrž o dlouhodobý systémový problém.

Zaoblené tvary a motor v kabině. Proč autobus erťák oslnil svět

Boj s promlčením a odškodnění schválené až po desetiletích

Zásadní zlom nastal na konci roku 2005, kdy veřejný ochránce práv Otakar Motejl zveřejnil rozsáhlou šetřící zprávu. Ombudsman v ní jednoznačně konstatoval, že sterilizace byly prováděny v rozporu se zákony, představovaly hrubý zásah do tělesné integrity a stát za ně nese přímou odpovědnost. Soudní cesta se však pro většinu obětí ukázala jako slepá ulička. Obecné soudy žaloby žen hromadně zamítaly s odkazem na tehdejší občanský zákoník, podle kterého byl nárok na finanční odškodnění nemajetkové újmy promlčen po třech letech. Stát tak využíval formální právní kličku proti lidem, kterým vzal možnost volby.

Vláda sice v roce 2009 vyjádřila nad protiprávními sterilizacemi politické politování, finanční nápravu ale odmítala dalších dvanáct let. Průlom přinesl až zákon číslo 297/2021 Sb., který projednala Poslanecká sněmovna a který přiznal jednorázové odškodnění ve výši 300 tisíc korun všem osobám sterilizovaným bez svobodného souhlasu v období od července 1966 do konce března 2012.

Agenda spojená s výplatou kompenzací však naráží na byrokratické překážky dodnes. Jak uvádí Ministerstvo zdravotnictví k odškodnění protiprávních sterilizací, proces ztěžují skartované zdravotnické archivy i pomalé dohledávání dobové dokumentace, kvůli čemuž zákonodárci prodloužili lhůtu pro podávání žádostí až do ledna 2027. Žádná finanční částka sice nedokáže vrátit ztracené roky ani nenarozené děti, otevřené pojmenování této kapitoly je však důležitým mementem. Ukazuje, jak snadno se může státní moc povýšit nad lidskou důstojnost, když z rozhodování o novém životě vymaže svobodnou vůli samotného člověka.