Coca-Cola nepřišla až s revolucí. V Československu se vyráběla už od roku 1971

Mnozí lidé mají příchod slavné americké limonády spojený až s porevolučním nadšením a porevolučními reklamami, ve skutečnosti se však na našem území vyráběla už od podzimu 1971. Licenční produkci z dováženého koncentrátu tehdy zahájil národní podnik Fruta Brno ve svém závodě v Modřicích. Přestože z výrobní linky sjížděly miliony čtvrtlitrových lahví, v běžných samoobsluhách na ni většina lidí narazila jen výjimečně.

V padesátých letech dvacátého století představovala Coca-Cola pro komunistickou propagandu dokonalé ztělesnění amerického imperialismu. Tehdejší představitelé režimu prohlašovali, že tento nápoj do republiky nikdy nesmí překročit hranice. Jenže touha spotřebitelů po západním životním stylu byla silnější než ideologické poučky. Postupné uvolňování v šedesátých letech otevřelo dveře jednáním, která vyvrcholila v září 1971. Právě tehdy opustila výrobní linku národního podniku Fruta Brno v konzervárnách v Modřicích první oficiální láhev naplněná v Československu. Naše země se tím stala teprve čtvrtým socialistickým státem po Jugoslávii, Bulharsku a Maďarsku, kde se světoznámý nápoj licenčně vyráběl.

Západní licence a miliony litrů z modřické linky

Samotná výroba probíhala smícháním upravené vody, cukru a přísně střeženého originálního koncentrátu, který se dovážel ze zahraničí. Nápoj se plnil do skleněných čtvrtlitrových lahví s korunkovým uzávěrem. Hned během prvního roku produkce závod v Modřicích naplnil přes tři miliony přepravek, což představovalo více než osmnáct milionů litrů nápoje. Nešlo tedy o žádnou symbolickou zkušební šarži, ale o skutečně masovou průmyslovou výrobu.

Na tříhodinovou VHS se vešlo šest hodin: Režim LP šetřil peníze za cenu horšího obrazu

Cena za čtvrtlitr odpovídala bochníku chleba, regály ale zely prázdnotou

Základní maloobchodní cena jedné čtvrtlitrové lahvičky činila v obchodech dvě koruny a padesát haléřů. Pro představu o tehdejší kupní síle stál zhruba stejnou částku celý kilový bochník konzumního chleba. Pokud se láhev objevila v restauraci, cena kvůli přirážkám za cenovou skupinu stoupala na čtyři až sedm korun. Jenže samotná existence výrobní linky neznamenala, že by si mohl každý jednoduše odnést přepravku domů. Před spuštěním modřického závodu představovaly jedinou cestu k nápoji obchody sítě Tuzex, kde se platilo tuzexovými poukázkami. Ani po zahájení domácího plnění se situace v běžných samoobsluhách příliš nezlepšila.

Důvodem byla chronická bolest centrálně plánovaného hospodářství, konkrétně nedostatek devizových prostředků. Originální sirup se musel platit ve tvrdé měně. Stát proto stanovoval přísné limity na dovoz surovin a celou distribuci pečlivě usměrňoval. Přepravky s lahvemi mířily přednostně do mezinárodních vlakových jídelních vozů, do hotelů mezinárodní sítě Interhotel, na letiště a do vybraných restaurací první a druhé cenové skupiny. Běžné prodejny Pramen nebo venkovská Jednota dostávaly jen minimální příděly, které prodavači často schovávali pod pultem pro známé nebo na zvláštní příležitosti.

Půlroční plat a padesát kilo. Jak barevná televize dobyla obývák

Proč mají pamětníci dvě naprosto odlišné vzpomínky

Když dnes přijde řeč na dostupnost západních nápojů před rokem 1989, pamětníci se často dostávají do zdánlivě nesmiřitelného sporu. Jedna skupina lidí tvrdí, že na Coca-Cole vyrostla a pila ji běžně už v sedmdesátých letech. Druhá skupina oponuje, že za socialismu existovala výhradně domácí Kofola a skutečnou colu ochutnali až po sametové revoluci. Historik Martin Franc, který v instituci Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR zkoumá dějiny stravování a spotřeby, v rozhovorech pro Český rozhlas Radiožurnál vysvětluje, že obě tyto vzpomínky mají naprosto reálný základ. Domácí výroba a rovnoměrná dostupnost byly v socialistické realitě dvě odlišné disciplíny.

Kdo bydlel v Brně, v Praze nebo trávil večery v socialistických kavárnách a mléčných barech, ten se k ikonické lahvičce dostával vcelku pravidelně. V restauračních zařízeních sloužila malá skleněná láhev jako symbol prestiže a mladí lidé ji často usrkávali celý večer. Naopak obyvatelé menších měst a vesnic, kteří spoléhali na místní samoobsluhu, se s nápojem na pultech prakticky nesetkali. Domácí licenční výroba tak sice odstartovala už v roce 1971, ale její plošné zlidovění přineslo až otevření trhu v devadesátých letech.