Dlouhé vlasy vadily režimu. V roce 1966 stříhala bezpečnost mladíky násilím

Dlouhé vlasy byly osobní volbou, kterou komunistické úřady proměnily v policejní problém. V roce 1966 přišlo zatýkání i nucené stříhání a po něm protest v centru Prahy. Rozsudky nad čtrnácti mladíky zrušil Nejvyšší soud až v roce 2023.

Nechat si narůst vlasy nemuselo znamenat vyhlášení války státu. Mohla v tom být hudba, jiný vkus nebo prostě chuť vypadat po svém. Jak připomíná Národní archiv v materiálu o vlasatcích, delší vlasy a vousy nebyly vždy výrazem politického odporu. Státní aparát z nich přesto dělal poznávací znamení výtržníků.

U muzea nerozhodoval jen občanský průkaz

Jedním z pražských míst setkávání bylo okolí Národního muzea. Právě tam podle Národního archivu zasáhla bezpečnost 19. srpna 1966 a předvedla 140 lidí, z toho 110 mužů a 30 žen. Nešlo tedy jen o několik jednotlivců, které někdo poslal k holiči. Kampaň vycházela z iniciativy vedení KSČ a zapojovala více institucí.

ÚSTR popisuje pražskou akci z 19. až 21. srpna jako vyhledávání dlouhovlasých mladíků při celoměstské prověrce. Následovalo zatčení, výslech a ostříhání. O tom, jak bude člověk vypadat po propuštění, tak nerozhodoval on sám. Nůžky se staly součástí policejního nátlaku.

Tlak nekončil u služebny. Archivní přehled dokládá také opatření omezující vlasatcům přístup do restaurací, kulturních zařízení nebo veřejné dopravy. Vedle bezpečnosti působily národní výbory a propaganda ve sdělovacích prostředcích. Z účesu se stávala překážka při docela obyčejných věcech, třeba když se člověk chtěl najíst nebo někam dojet.

Hygienické zdůvodnění zakrývalo nucený zásah

V záznamech se stříhání opíralo o údajné rozhodnutí hygienika ministerstva vnitra a odkaz na paragraf zákona o péči o zdraví lidu. Advokátní deník při rozboru dobových podkladů upozorňuje, že citované ustanovení upravovalo postavení okresních a krajských hygieniků. Oprávnění hlavního hygienika ministerstva vnitra k takovému postupu z něj neplynulo.

Chladič vpředu a motor vzadu. Proč stodvacítka vařila v každém kopci

Úřední formulace přitom snadno schová to nejpodstatnější: souhlas stříhaného člověka chyběl. Nešlo o spor zákazníka s holičem nad špatným sestřihem. O člověku rozhodovala instituce, která ho nejprve zadržela. Osobní vzhled tak posloužil jako záminka k omezení jeho svobody.

V širším příběhu československých účesů a změn kolem roku 1989 má proto rok 1966 zvláštní místo. Vlasy tu nejsou jen dobovým módním detailem. Ukazují, jak daleko mohly úřady zasáhnout do rozhodování o vlastním těle.

Za opakované absence mohl přijít rok vězení. Tak zněl předpis z roku 1963

Protest za vlasy skončil tresty vězení

Dne 20. září 1966 vyšlo v Praze podle přehledu ÚSTR přibližně 130 lidí protestovat. Průvod zamířil ze Staroměstského náměstí na Letnou. Znělo i heslo „Vraťte nám vlasy!“. Historik Ladislav Kudrna v rozhovoru pro ÚSTR popisuje násilné rozehnání demonstrace a následné odsouzení čtrnácti mladých mužů.

Sedm trestů bylo nepodmíněných, od čtyř do šestnácti měsíců. Obyčejná touha nenechat si diktovat vzhled tak vedla přes policejní zásah až k soudnímu procesu. A samotný protest proti nucenému stříhání dostal nálepku výtržnictví.

Po 57 letech padly rozsudky i obžaloba

Nejvyšší soud rozhodl 4. října 2023. V rozsudku 6 Tz 75/2023 zrušil odsuzující rozhodnutí a všech čtrnáct obviněných zprostil obžaloby. Stížnosti ministra spravedlnosti se týkaly Miloše Turka a Martina Maryšky, soud však jejich důvody vztáhl i na ostatních dvanáct. Nezůstalo tedy jen u konstatování, že tehdejší tresty byly příliš tvrdé.

Soud vysvětlil, že popsané skutky nebyly trestnými činy. Protest posoudil jako legitimní odpor proti totalitním praktikám. Právě v tom je podstatný rozdíl proti dobovému pohledu: hájit vlastní svobodu nemělo být důvodem k odsouzení.

O rok později se střet mladých lidí s Veřejnou bezpečností odehrál znovu při strahovském protestu Chceme světlo. Rok 1966 ale zůstává výmluvný tím, jak malá osobní volba stačila k velkému zásahu. K policejnímu problému tehdy nemuselo být potřeba nic víc než nechat vlasy růst.